Sedmnáctý týden: Svátostná realita
Populární křesťanská autorka Rachel Held Evansová (1981-2019) má rozsáhlou představu o tom, jak mohou křesťané jako Kristovo tělo společně slavit svátosti:
Něco ve společenství vyvolává naši paměť a pomáhá nám vidět věci takové, jaké skutečně jsou. Něco na přijímání nám otevírá oči pro Ježíše u stolu. . . .
Bůh působí je skrze skutečnost
„Bůh působí skrze život, skrze lidi a skrze fyzickou, hmatatelnou a materiální realitu, aby nám zprostředkoval [Boží] uzdravující přítomnost v našem životě,“ vysvětluje Robert E. Webber, když popisuje princip svátosti. Bůh se s námi nesetkává mimo život – esoterickým způsobem. Naopak, [Bůh] se s námi setkává skrze životní události a zvláště skrze svátosti církve. Svátost je tedy způsob, jak se setkat s tajemstvím.“ [1]
Smyslem svátostí v církvi je do skutečnosti vstoupit
To je smyslem svátostí, církve – pomoci nám vidět, poukázat na chléb a víno, ukázat orchideje a potravinové komory, pohřební hostiny a taneční zábavu po svatém přijímání a říci: dávejte pozor, na těchto věcech záleží; tyto věci jsou svaté. . . .
Vstupte jeden druhému do radosti, do rodiny toho druhého, do nepořádku toho druhého, do večeře jeden druhého.
Evans nás také povzbuzuje, abychom rozpoznali a oslavili svátostnou povahu Ježíšovy služby:
Bůh proměňuje láskou vše ve svaté
Slovo svátost je totiž odvozeno z latinského výrazu, který znamená „učinit svatým“. Když věci zasáhne odlesk světla lásky, i obyčejné věci se stávají svatými. A když je přijímáme s otevřenýma rukama v duchu eucharistie, Ježíšova znamení a zázraky nikdy nepřestanou. Více než 150 litrů vína v Káně ukazuje na štědrého Boha, Boha, kterému nikdy nedojdou svaté věci. Je to Bůh, který k Jonášovu rozhořčení zachránil vzpurné město Ninive, Bůh, který proměnil pět chlebů a pár ryb v oběd, jímž nasytil pět tisíc lidí, a to s koši zbytků, které v koši zůstaly. Tento Bůh je jako správce vinice, který platí celodenní mzdu za pouhou hodinu práce, nebo jako pastýř, který opustí své stádo při hledání jediného jehněte, nebo jako otec, který přivítá svého marnotratného syna doma s rouchem, prstenem a hostinou.
I my se láskou můžeme proměnit
Každý den máme na výběr, zda se připojíme kradosti, zda se napijeme sladkého vína nezasloužené milosti, nebo zda budeme trucovat jako Jonáš, hádat se o spravedlnost jako zaměstnanci vinice, mít odpor k vlastní rodině jako marnotratný starší bratr. V nejlepším případě církev uděluje svátosti tím, že sytí, uzdravuje, odpouští, utěšuje a přijímá domů lidi, které Bůh miluje. V nejhorším případě církev zadržuje svátosti ve snaze uzavřít Boha do teologie, seznamu pravidel, doktrinálního prohlášení, budovy.
Zkuste to
Ale náš Bůh se zabývá proměňováním obyčejných věcí ve věci svaté, zbytků jídla v hostiny a prázdné očistné nádoby v prameny dobrého vína. Bůh se vyzná, takže není třeba se bát. . . . Vždycky je ho dost – stačí ochutnat a uvidíte. Vždycky a všude je dost.
Přeloženo také za pomoci www.DeepL.com/Translator (free version)
[1] Robert E. Webber, Evangelicals on the Canterbury Trail: Why Evangelicals Are Attracted to the Liturgical Church (Harrisburg, PA: Morehouse Publishing, 1985), 45.
Rachel Held Evans, Searching for Sunday: Loving, Leaving, and Finding the Church (Nashville, TN: Nelson Books, 2015) 132, 155–157.
Image credit: Patricia Duncan, Flight of Lesser Sandhill Cranes (detail), 1975, photograph, Nebraska, public domain, National Archives. Morgan Winston, Bread and Goblet of Juice for Communion (detail), 2020, photograph, Florida, free use. Jenna Keiper, Winter Trees (detail), 2021, photograph, Washington, used with permission. Jenna Keiper & Leslye Colvin, 2022, triptych art, United States.
This week’s images appear in a form inspired by early Christian/Catholic triptych art: a threefold form that tells a unified story.
Image inspiration: God’s sacramental reality is much bigger and more ordinary than what we often consider “holy.” The Divine Presence is found in bread, wine, a flock of geese, and winter trees.