Sedmnáctý týden: Svátostná realita
Kontemplativní autorka a umělkyně Christine Valters Paintnerová uctívá formální svátosti církve a zároveň nás zve k oslavě svátostné povahy veškerého života a všech bytostí:
Co je svátostné vidění?
Jednou z klasických definic svátosti je něco, co je vnějším, viditelným znamením vnitřní, neviditelné milosti. V křesťanské církvi existují různé rituály, které jsou považovány za svátosti. Katolická církev má sedm svátostí, zatímco jiné denominace jich mají méně. Toto pojetí svátosti však přesahuje rámec formálních svátostí, jako je křest, manželství, přijímání a pomazání nemocných. Tento smysl pro svátostnost, zakořeněný ve Vtělení, rozšiřuje náš pohled na svět, takže všechno může být svátostí, což znamená, že každý člověk, tvor, rostlina a předmět může být příležitostí setkat se s něčím z Boží přítomnosti ve světě. Svátostnost je vlastnost přítomná ve stvoření, která nás otevírá posvátné přítomnosti ve všech věcech. Svátosti zjevují milost.
Rozšiř svůj obzor vidění
Při pohledu touto rozšiřující optikou zjišťujeme, že čím více pěstujeme důvěrný vztah s přírodním světem, tím více objevujeme Boží přítomnost. Všechny naše interakce s přírodou mohou být svátostné a všechny způsoby, jakými se příroda rozšiřuje k nám, jsou také svátostné. Svátostnost prolamuje naše povrchní posedlosti ve světě a vrhá nás do hloubky Posvátna na každém kroku. Je to spontánní připomínka Boží tvořivé a expanzivní lásky, která nás volá k lásce za hranicemi. Svatý Izák Syrský [sedmé století] definuje dobročinné srdce jako to, „které hoří láskou k celému stvoření, k [lidem], k ptákům, ke zvířatům, k démonům – ke všem tvorům“. [1]
Paintner mluví o posunu, ke kterému dochází, když vidíme život tímto způsobem:
Všechno stvoření nám nabízí zpřízněnost
Tento objev, že každý tvor a každá stvořená věc může být oknem zjevení do božské podstaty, je pozvánkou k tomu, abychom se stále více zamilovali do světa. Vidět, že učitelé milosti existují všude, znamená vnést do způsobu, jakým se pohybujeme po světě, smysl pro úctu Když se setkáváme s přírodou jako se svátostí, nemůžeme ji již objektivizovat. Místo toho můžeme vytvářet okolnosti, které tento druh vidění podporují a živí. . . . Svátostné vidění neznamená jen to, že rosteme v lásce k Božím cestám v světě, ale také to, že roste náš smysl pro spřízněnost se stvořením. . . .
Ve stvoření je cítit vtělená Boží přítomnost
Ve stvoření je cítit vtělená Boží přítomnost, která se třpytí a odhaluje svatost všech věcí. Všimněte si, jak vaše smysly ožívají, když se procházíte světem s vědomím jeho svátostné povahy. Co vám vaše oči, uši, nos, ústa a kůže prozrazují o tom, jak je Bůh živý ve světě kolem vás?
K překladu částečně použito www.DeepL.com/Translator (free version)
Prameny:
[1] See Hilarion Alfeyev, The Spiritual World of Isaac the Syrian (Kalamazoo, MI: Cistercian Publications, 2000), 43.
Christine Valters Paintner, Earth, Our Original Monastery: Cultivating Wonder and Gratitude through Intimacy with Nature (Notre Dame, IN: Sorin Books, 2020), 93–94, 106.
Image credit: Patricia Duncan, Flight of Lesser Sandhill Cranes (detail), 1975, photograph, Nebraska, public domain, National Archives. Morgan Winston, Bread and Goblet of Juice for Communion (detail), 2020, photograph, Florida, free use. Jenna Keiper, Winter Trees (detail), 2021, photograph, Washington, used with permission. Jenna Keiper & Leslye Colvin, 2022, triptych art, United States.
This week’s images appear in a form inspired by early Christian/Catholic triptych art: a threefold form that tells a unified story.
Image inspiration: God’s sacramental reality is much bigger and more ordinary than what we often consider “holy.” The Divine Presence is found in bread, wine, a sedge of sandhill cranes, and trees in winter.