Třicátý osmý týden: Zrání
Kontemplativní stařenka a benediktinka Joan Chittisterová píše o pokoře, kterou musíme pěstovat, pokud doufáme, že budeme s přibývajícím věkem růst v lásce a soucitu:
Smysl života
Pokud se s postupem času a střídáním ročních období vůbec něčemu naučíme, pak tomu, že některé věci v životě nelze napravit. Je více než možné, že do hrobu půjdeme s velkým množstvím nevyřešených osobních starostí, životních programů. . . . Byl tedy život promarněn? Bylo to všechno zbytečné?
Přemýšlej alespoň ke konci života
Pouze v případě, že si spleteme smysl posledního období života. Tento čas života není určen k tomu, aby nás utvrzoval v naší nedostatečnosti. Má nás osvobodit, abychom ještě více dozráli. . . .
ve svém srdci a duši
Je to období života, kdy musíme začít hledat odpovědi na své problémy, jejich nápravu, spíše ve svém vlastním srdci a duši než mimo sebe. Je to čas, kdy se máme postavit sami sobě, kdy máme sami sebe vynést na světlo.
Chittisterová nás vyzývá, abychom stárnutí považovali za příležitost k růstu do svého pravého a většího já:
Jak se vyvíjel můj vnitřní člověk?
Nyní je čas zeptat se sami sebe, jakým člověkem jsme se po celá ta léta stávali. A líbí se nám takový člověk? Stali jsme se díky tomu všemu upřímnějšími, slušnějšími, starostlivějšími, milosrdnějšími? A pokud ne, co pro to musíme udělat nyní? . . .
Přijal jsem sám sebe?
Dokážeme se začít vnímat jen jako součást vesmíru, jen jako jeho fragment, ne jako jeho střed? Můžeme se oddat přijímání horka a deště, bolesti a omezení, nepříjemností a nepohodlí života, aniž bychom se vydali pasivně trestat zbytek lidského rodu za každodenní nutnosti, které přináší lidské bytí?
Dovolím druhým lidem, aby se mnou mluvili a spolu jsme se zasmáli?
Dokážeme se usmát tomu, čemu jsme se už léta neusmívali? Dokážeme se rozdat těm, kteří nás potřebují? Dokážeme říkat svou pravdu, aniž bychom potřebovali mít pravdu, a přijmout rozmary života hned teď – aniž bychom potřebovali, aby nás celý zbytek světa zahrnoval nad rámec jakéhokoli lidského oprávnění to očekávat? Dokážeme s lidmi mluvit slušně a dovolit jim, aby mluvili s námi? . . .
Dokáži se radovat ze současných maličkostí?
Nyní je toto období, tento proces stárnutí, posledním časem, kdy je nám dáno být něčím víc než všemi těmi maličkostmi, které jsme si za ta léta dovolili. Nejprve se však musíme postavit čelem k tomu, co je to malost, a radovat se z času, který nám zbývá, abychom se stali sladkými, a ne kyselejšími než kdykoli předtím.
Dokáži se odpoutat od svého sobeckého já ?
Břemenem těchto let je nebezpečí, že se poddáme svému nejsobečtějšímu já.
Požehnáním těchto let je příležitost čelit tomu, co nás v nás zotročuje, a nechat svého ducha volně vzlétnout od všeho, co ho po celé ty roky poutalo k zemi.
Translated with www.DeepL.com/Translator (free version), mezinadpisy vložil překladatel
Prameny:
Joan Chittister, The Gift of Years: Growing Older Gracefully (New York: BlueBridge, 2008), 179–180, 181, 182, 183.
Image credit: Katrina Lillian Sorrentino, Entelechy 12, (detail), 2022, photograph, Spain, used with permission. Jenna Keiper, Trinity Tree (detail), 2022, photograph, New Mexico, used with permission. Katrina Lillian Sorrentino, Entelechy 7, (detail), 2022, photograph, Spain, used with permission. Jenna Keiper & Leslye Colvin, 2022, triptych art, United States. Click here to enlarge image.
This week’s images appear in a form inspired by early Christian/Catholic triptych art: a threefold form that tells a unified story.
Image inspiration: Aging and transformation: the natural cycle of life, learning, growing, sharing. We flower, we leaf, we shed, we become.