Třicátý osmý týden: Zrání
Člen fakulty CAC James Finley se dělí o své myšlenky o duchovní zralosti jako formě zrání:
Zkusme dozrávat v Boží přítomnosti
Finley: „Dozráváme ve svatosti a duchovním naplnění, když se učíme sedět na slunci tajemné, udržující Boží přítomnosti, která dodává energii a vede naše úsilí a přivádí nás do oblastí milosti, které přesahují, daleko přesahují vše, čeho můžeme dosáhnout pouze vlastními silami. . . .
Bůh je skrytý v naší soukromé intimitě
Celoživotní proces zrání přináší odpovídající zrání naší schopnosti chápat základy moudřejším a pokojnějším způsobem. . . . Jak člověk dozrává v nevyslovitelných důvěrnostech v Bohu, dozrává v paradoxní moudrosti. Začínají chápat Boha jako přítomnost, která nás chrání před ničím, i když nás Bůh nevysvětlitelně podporuje ve všech věcech. To je tajemství kříže, které odhaluje, cokoli znamená, že nad námi Bůh bdí; neznamená to, že Bůh zabraňuje tomu, aby se stala tragická věc, krutá věc, nespravedlivá věc. Spíše to znamená, že Bůh je důvěrně skrytý jako jakási hluboká, něžná sladkost, která proudí a nese nás v intimních hlubinách samotné tragické věci – a bude tak činit v každém okamžiku našeho života až do smrti a skrze ni i po ní.
Odevzdáváme-li prostor uvnitř nás, zrajeme pro druhé
Jako ovoce dozrává, naplňuje se v dosažení svého plného potenciálu, aby nás vyživovalo a přinášelo nám potěšení. Mohli bychom říci, že když ovoce dozrává, naplňuje se tím, že nám dává samo sebe. Podobným způsobem neprocházíme proměňujícím procesem zrání jen pro sebe, ale spíše proto, aby naše proměněná přítomnost mohla být zdrojem výživy pro druhé.
Odumíráme sobě, abychom byli užiteční druhým
Pak je tu také ovoce, které tím, že zůstane nesklizené, padá na zem a umírá. Poučení je zde v Ježíšových slovech: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo, ale jestliže odumře, přinese stonásobný, tisícinásobný užitek“ (Jan 12,24).
Nakonec odumřeme i fyzicky návratem do hlubin Božích
A tak je to i s námi. Jak stárneme, uvědomujeme si, že ve všem, čím jsme prošli, nás Láska používala pro své vlastní účely. A za to cítíme nesmírnou vděčnost. Víme také, že náš nevyhnutelný odchod, při němž padáme do země a umíráme, není koncem našeho zralého a proměněného života. Je to spíše náš přechod do nekonečného a nesmrtelného naplnění. Svatý Jan od Kříže [1542-1591] mluví o nečekané radosti. [1] Když ovoce velmi dozraje, může sebemenší vítr způsobit jeho pád na zem. Platí to i pro nás, a to nejen v tom smyslu, že se učíme být nezničitelní a naplnění ve všech nečekaných malých požehnáních, která k nám během dne přicházejí. Větrná radost se týká i našeho posledního výdechu, o němž víme a věříme, že nás navždy pošle k pádu do nesmrtelných hlubin Božích.
Translated with www.DeepL.com/Translator (free version),mezinadpisy překladatel
Prameny:
[1] John of the Cross, “The Dark Night,” in The Poems of St. John of the Cross, trans. John Frederick Nims (New York: Grove Press, 1959), 19. Note: “Windfall of delight” is Nims’s translation of John’s line “¡o dichosa ventura!”
James Finley, “Ripening,” Oneing 1, no. 2, Ripening (Fall 2013): 37–38. Available as PDF download.
Image credit: Katrina Lillian Sorrentino, Entelechy 12, (detail), 2022, photograph, Spain, used with permission. Jenna Keiper, Trinity Tree (detail), 2022, photograph, New Mexico, used with permission. Katrina Lillian Sorrentino, Entelechy 7, (detail), 2022, photograph, Spain, used with permission. Jenna Keiper & Leslye Colvin, 2022, triptych art, United States. Click here to enlarge image.
This week’s images appear in a form inspired by early Christian/Catholic triptych art: a threefold form that tells a unified story.
Image inspiration: Aging and transformation: the natural cycle of life, learning, growing, sharing. We flower, we leaf, we shed, we become.