Třicátý osmý týden: Zrání
Richard Rohr vychází z archetypu moudrého vládce, aby popsal, co znamená být „starým“ rodičem, tedy někým, kdo se stal zralým starším:
Podobenství starého krále
Závěrečné stadium cesty moudrosti je v mytologii symbolizováno vládnoucím obrazem krále nebo královny nebo tím, co rád nazývám praotcem či pramatkou.
Král – prarodič – se vzdá své ústřední role
Když se dokážeme zbavit vlastní potřeby, aby vše bylo podle našich představ, a vlastní potřeby uspět, můžeme pak podporovat samostatnou cestu a úspěch druhých. Prarodič se dokáže vzdát ústřední role a stát stranou, a být tak solidární s těmi, kteří potřebují jeho podporu. Děti se mohou v přítomnosti prarodičů cítit bezpečně, protože zatímco jejich rodiče stále spěchají, aby našli svou cestu životem, dědeček a babička se snad stali prostornými.
Konečná fáze života není konec, ale naplněnost
Mohou v sobě obsahovat problémy, nesrovnalosti, nepříjemnosti a rozpory – po celoživotní praxi a učení.
Dědečkové a babičky mohou důvěřovat životu, protože z něj viděli víc než mladší lidé, a mohou důvěřovat smrti, protože k ní mají blíž. Něco jim po cestě napovědělo, že to, kým jsou nyní, nikdy není konečná fáze, a tato také ne.
Smrt se stává sestrou
Musíme být dostatečně blízko své vlastní smrti, abychom ji viděli přicházet a abychom si uvědomili, že smrt a život jsou spojeny ve věčném objetí a jedno není koncem druhého. Smrt je taková, jaká je. Když jsem připraven nechat ji odejít, jsem praotcem. Pro prarodiče už smrt není nepřítelem, ale jak ji nazval svatý František, „vítanou sestrou“.
Smrt vlastního ega potvrzuje skutečný život
Duše prarodiče je dostatečně velká, aby přijala smrt ega a potvrdila Boží život v sobě i v druhých, navzdory všem nedokonalostem. Její prostornost přijímá všechny protiklady v životě – mužské a ženské, jednotu a odlišnost, vítězství a porážku, my a oni atd. protože přijala protiklad samotné smrti.
Ego bylo jen překážkou radikální pravdě
Prarodiče vědí, že jejich víra nemá tolik společného s nezpochybnitelnými závěry jako s děsivými setkáními se životem a živým Bohem. Uvědomili si, že duchovní růst není ani tak učení, jako spíše odnaučování, radikální otevřenost vůči pravdě bez ohledu na to, jaké má následky a kam vede. Pochopili, že se ani tak nechopí pravdy, jako spíše pustí svého ega, které obvykle není ničím jiným než překážkou na cestě k pravdě.
Kontemplativní stáří chápe člověka jako malou součást vesmíru
Nedovedu si představit opravdového praotce nebo pramatku, kteří by v nějaké formě nebyli kontemplativními. A kontemplativci jsou jedinci, kteří žijí ve svém nitru a vracejí se do středu, a přesto vědí, že nejsou středem. Jsou jen částí, ale laskavou a vděčnou částí.
Translated with www.DeepL.com/Translator (free version), mezinadpisy vložil překladatel
Prameny:
Adapted from Richard Rohr with Joseph Martos, From Wild Man to Wise Man: Reflections on Male Spirituality (Cincinnati, OH: St. Anthony Messenger Press, 1990, 1996, 2005), 169, 171, 173, 174–175.
Image credit: Katrina Lillian Sorrentino, Entelechy 12, (detail), 2022, photograph, Spain, used with permission. Jenna Keiper, Trinity Tree (detail), 2022, photograph, New Mexico, used with permission. Katrina Lillian Sorrentino, Entelechy 7, (detail), 2022, photograph, Spain, used with permission. Jenna Keiper & Leslye Colvin, 2022, triptych art, United States. Click here to enlarge image.
This week’s images appear in a form inspired by early Christian/Catholic triptych art: a threefold form that tells a unified story.
Image inspiration: Aging and transformation: the natural cycle of life, learning, growing, sharing. We flower, we leaf, we shed, we become.