Jedenáctý týden: Terezie z Ávily
Richard Rohr se v předmluvě ke knize Cesta k dokonalosti, která pojednává o praxi modlitby Terezie z Ávily, ptá:
Přítomnost Boží dokonalosti
Co je to „cesta dokonalosti“? (Mimochodem, nejde o naši dokonalost, ale o rozpoznání Boží bezproblémové dokonalosti, která je vetkána do struktury našeho života a je přítomna po celou dobu.)
Svatá Terezie píše: „Je to dokonalost:
Pravda ve vašich srdcích se týká vašich bližních
Ať je pravda ve vašich srdcích, což se stane, budete-li se věnovat meditaci, a jasně uvidíte, jakou lásku jsme povinni mít k bližním. [1]
S pokorou nelpět na materiálních věcech
Terezie učí o cestě k dokonalosti jako o praktikování bratrské lásky, nelpění na materiálních věcech a autentické pokoře. Některé aspekty této moudrosti mohou dnešním čtenářům připadat kontraintuitivní. Odpusťte, ale tyto ctnosti nelpění a pokory se na vizitkách současných duchovních hledačů často neobjevují!
Proč tomu tak je?
To, co mystici věděli a co se musíme znovu učit, je, že právě skrze jakousi světelnou temnotu nepoutanosti a pokory se nás zmocňuje skutečná láska, Boží láska.
Nechat se Bohem „přepadnout“ a důvěřovat temnotě intimity s ním…
Zajímalo by mě, zda jediným způsobem, jakým vůbec může dojít k obrácení, osvícení a proměně, je jakési božské přepadení. Musíme být zaskočeni. Dokud budeme mít vše pod kontrolou, budeme se snažit řídit loď podle své dosavadní zkušenosti, že máme vše pod kontrolou. Jediný způsob, jak se nechat přepadnout, je důvěřovat „přepadení“ a naučit se důvěřovat, že temnota intimity povede k hloubce, bezpečí, svobodě a lásce.
… v čase kdy jsme přestali mít vše pod kontrolou
Bůh nás potřebuje zaskočit, protože naše velmi omezené, předem existující představy nás a naše chápání Boha udržují v malém. Stále se snažíme zůstat pod kontrolou. Stále chceme „vypadat dobře“!
Bůh se nás snaží uvést do většího světa.
Do světa, který z definice nemáme pod kontrolou.
Do světa, kde už nemusíme vypadat dobře.
…zbavit se touhy po jistotách…
Strašná touha po jistotách a rigidním společenském řádu charakterizuje posledních pět set let západního křesťanství a duši to prostě vůbec neslouží. Jakmile jsme ztratili spiritualitu temnoty jako svého druhu světla, nebylo prostě moc prostoru pro růst ve víře, naději a lásce.
… nebýt plni sami sebe….
A tak Bůh, jak dokládá Cesta dokonalosti, musí přicházet nepřímo: zastihnout nás nepřipravené a mimo kontrolu, když jsme prázdní, místo abychom byli plní sami sebe.
Proto světci – včetně Terezie – tolik mluví o utrpení. O nepřipoutanosti k prchavým vášním, které nás vrhají na jízdu na horské dráze plné vzestupů a pádů.
Jde o to najít novou úroveň vztahu s Bohem (někdy právě skrze utrpení)
Mystikové nejsou masochističtí, sadističtí, negativističtí, morbidní nebo opoziční. Viděli zákonitosti, a jak na jednom místě říká Terezie, nejde o to, že bychom byli rádi za utrpení. Kdo by byl? Kdo by chtěl být?
Ne. Jsme šťastní z nové úrovně důvěrného vztahu s Bohem, na kterou nás utrpení přivedlo.
Translated with www.DeepL.com/Translator (free version), mezinadpisy si dovolil vložit překladatel
Prameny:
[1] Teresa of Ávila, The Way of Perfection, chap. 20, trans. E. Allison Peers.
Adapted from Richard Rohr, foreword to The Way of Perfection, by Teresa of Ávila (New Kensington, PA: Whitaker House, 2017), 11–12, 13.
Image credit: A path from one week to the next—Les Argonauts, Camino de Santiago, Unsplash. Jenna Keiper, Winter Bird. Jenna Keiper, Mystic. Used with permission. Click here to enlarge image.
Perched in solitude, in communion with the Beloved.