Dvacátý týden: Zlo je sociální realita
Odpuštění je Božím východiskem z hříchu a zla. Otec Richard ji popisuje jako nic menšího než „božský řád“ věcí:
Hřích a spasení je snaha lidí potvrdit své místo ve světě
Hřích není ani tak osobním morálním selháním (i když i to je), jako spíše snahou lidí potvrdit svou platnost ve světě, kde není zcela pevné místo, kde by mohli stát. Všechny naše reakce jsou chybné a částečné. V tomto světě nemůžeme být nikdy zcela „spaseni“; vše lidské na určité úrovni zklame.
Bůh stvořil svět, kde jediným řešením potíží je odpouštějící láska…
Jak řeklo mnoho svatých, hříšníci se chytají Lásky na nesprávných místech a způsoby, které nikdy nebudou fungovat. Čím jsem starší, tím je mi to zřejmější, protože jsem si musel přiznat chyby a selhání většiny svých hrdinů, sebe sama, každého náboženství a denominace i každé formy vlády. Bůh stvořil svět, kde neexistuje žádná technika ani magická metoda pro dosažení čistoty nebo dokonalosti; jediným východiskem je odpouštějící láska. Jedinou konečnou odpovědí je nekonečná Boží láska a naše schopnost z ní donekonečna čerpat. Existuje pouze potřeba, naděje a snaha, a to je samo o sobě naše vítězství.
A z toho logicky plyne že zlo i odpuštění je Boží řád, který pramení z nekonečného Zdroje odpuštění
Zde je klíč k pochopení této skutečnosti: Hřích, zlo a nepořádek včetně a odpuštění je Božský řád! Absolutní ústřední postavení odpuštění v Ježíšově učení by to mělo být zřejmé. Odpuštění neruší ani neodstraňuje urážlivé jednání. Uznává a radikálně pojmenovává a odhaluje, že hřích, zlo a provinění se skutečně staly – a pak je propouští! Odpuštění to neodstraňuje a ani nemůže odčinit. Nemůže. Hřích a zlo se staly. Bůh neodstraňuje hříchy lidí ani dějin, ale z nekonečného Zdroje je odpouští. [1]
Naším nepřítelem jsme my sami
Nezapomeňme také, že Ježíš se na hříšníky šokujícím způsobem nezlobí. To je tak totální šok, že to většina křesťanů stále odmítá vidět. Zlobí se pouze na lidi, kteří si nemyslí, že jsou hříšníci: Tito zapírající, bojácní a iluzorní jsou blokádou. Ti mnohem častěji nenávidí a necítí žádné výčitky svědomí. Kdysi jsme si mysleli, že posláním náboženství je vyhánět hřích a zlo. Skrze Ježíše se učíme, že hřích spočívá v samotném aktu vyhánění. Neexistuje místo, kam bychom ho mohli vyhnat. Setkali jsme se s nepřítelem a tím nepřítelem jsme my. Buď zlo lidských dějin neseme a přetváříme jako svůj vlastní problém, nebo jen zvyšujeme jeho účinnost a moc tím, že ho nenávidíme a trestáme „tam“. [2]
Vztahy jsou důležitější jak správnost. Bůh udržuje láskou vztahy s každým a se vším
Pokaždé, když Bůh odpouští – zřejmě sedmdesátkrát sedmkrát -, dává najevo, že dává přednost a je schopen udržovat vztah před tím, aby byl správný, vzdálený, nadřazený a oddělený. V tomto ohledu se učíme pomalu. Jednostranná „smluvní láska“, kterou slibují proroci, je absolutní Boží schopnost udržovat vztah se vším a nakonec překonat náš odpor stejným lákadlem, „které hýbe sluncem a ostatními hvězdami“, jak by řekl Dante Alighieri (1265-1321). [3] To vše je jeden a tentýž proud Lásky. [4]
Prameny:
[1] Adapted from Richard Rohr, What Do We Do with Evil? The World, the Flesh, and the Devil (Albuquerque, NM: CAC Publishing, 2019), 85–86.
[2] Adapted from Richard Rohr, The Wisdom Pattern: Order, Disorder, Reorder (Cincinnati, OH: Franciscan Media, 2020), 169.
[3] Dante Alighieri, The Divine Comedy: Paradiso, canto 33, line 145.
[4] Rohr, What Do We Do with Evil?, 86.
Image credit: A path from one week to the next—Exercise in Grief and Lamentation credits from left to right: Jessie Jones, Jennifer Tompos, Jenna Keiper. Used with permission. Click here to enlarge image.
On retreat, the CAC staff used watercolors to connect to our collective grief. This is one of the watercolor paintings that came from that exercise.