Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Hřích a zlo musí být víc než osobní nebo soukromé záležitosti. Usvědčování lidí z individuálních chyb svět nezmění. Věřím, že apoštol Pavel učil, že hřích i spása jsou v první řadě korporátní realitou. Přesto jsme tento podstatný bod do značné míry přehlédli, a tak jsme se ocitli v pevném sevření obludného zla v křesťanských národech, a to až do moderní doby. (R.Rohr)
Oheň je obdobou toho, co se děje v hnutí, když se náhle znásobí počet zapojených lidí a záplava lidských bytostí prolomí dříve neprostupné bariéry. Prvek modlitby je vždy rozhodující. Oheň by však nemohl vzniknout, kdyby nebylo dřeva, které by hořelo. Stavba dřevěného oltáře je pomalý, každodenní proces budování hnutí, nekonečné rozhovory a setkání, akce, které zdánlivě nemají žádný dopad, mnohonásobné porážky iniciativ a návrhů. Žádná lidská bytost nemůže ovlivnit, kdy oheň vzplane, ale můžeme a musíme hromadit dřevo.
Nezapomeňme také, že Ježíš se na hříšníky šokujícím způsobem nezlobí. To je tak totální šok, že to většina křesťanů stále odmítá vidět. Zlobí se pouze na lidi, kteří si nemyslí, že jsou hříšníci: Tito zapírající, bojácní a iluzorní jsou blokádou. Ti mnohem častěji nenávidí a necítí žádné výčitky svědomí. Kdysi jsme si mysleli, že posláním náboženství je vyhánět hřích a zlo. Skrze Ježíše se učíme, že hřích spočívá v samotném aktu vyhánění. Neexistuje místo, kam bychom ho mohli vyhnat. Setkali jsme se s nepřítelem a tím nepřítelem jsme my. Buď zlo lidských dějin neseme a přetváříme jako svůj vlastní problém, nebo jen zvyšujeme jeho účinnost a moc tím, že ho nenávidíme a trestáme „tam“.
Tím, že se poddáme této prvotní lidské absurditě, která se projevuje trpělivostí, láskou a odpuštěním vůči všem věcem, nacházíme pozitivní a vírou naplněnou cestu skrze „svět, tělo a ďábla“. A to nikoliv tím, že ji vyřešíme nebo si budeme myslet, že ji někdy zcela změníme, ale tím, že si uvědomíme, že jsme všichni spoluviníky tohoto smíšeného morálního vesmíru. To je možná pokora, kterou křesťané potřebují ve svých kampaních za sociální reformu. To je „nesení kříže“ s Ježíšem.
Zlo nachází téměř dokonalou kamufláž v tichých dohodách skupiny, když se zdá být osobně výhodné. Taková nevědomá „mrtvolnost“ se bude podle mého názoru projevovat v každé době. Proto nemohu slovo „hřích“ zcela zavrhnout. Pokud nevidíme skutečnou podobu zla nebo nerozpoznáme, jak se na něm plně podílíme, bude nás plně ovládat, a přitom nebude ani v nejmenším vypadat jako hřích. Nebyl by lepší popis „dohodnutý blud“? Jako izolovaní jedinci ho nemůžeme rozpoznat ani překonat, většinou proto, že ho drží pohromadě skupinový konsenzus.
Mít víru v Boha bezpodmínečné lásky znamená uvědomit si, jak je nám Bůh důvěrně blízký. Tak blízko, že zapomínáme na Boží přítomnost. Ve své době byl Ježíš ponořen do kultury plné násilí, konfliktů a úzkosti. Věděl však také o hlubší pravdě skryté pod povrchem lidského soudu, totiž že tento rozbitý, úzkostný svět je prošpikován Bohem. Žádal nás, abychom měli víru, abychom věřili, že Boží vláda je mezi námi a v nás.
Pokud nerozpoznáme kořeny násilí na první strukturální úrovni („svět“), budeme ztrácet čas tím, že se soustředíme výhradně na druhou a individuální úroveň („tělo“), a málokdy uvidíme to skutečné zlo, které se maskuje jako andělé světla („ďábel“).