Dvacátý týden: Zlo je sociální realita
Otec Richard učí, že navzdory přítomnosti zla, které prostupuje náš svět, jsme vyzváni, abychom se angažovali pro společné dobro:
Hřích i spása je společná solidární se všemi
Ježíš i Pavel nás vyzývají, abychom žili zranitelný lidský život ve společné solidaritě s hříchem i spásou.
Ani hřích, ani spása nemohou být nikdy výlučně moje, ale obojí je naše společně! Důležitým poučením je všeobecná solidarita, nikoli soukromá spása. Cílem je lidská solidarita, nikoli „moje“ morální nadřazenost nebo dokonalost.
musíme o spravedlnost usilovat, abychom nalezli vlastní svobodu a vytvořili ji pro druhé.
Vím, že to na první pohled nepůsobí jako strategie úspěšného života, a rozhodně to není strategie, která by se někdy líbila vzletným lidem nebo ryzím idealistům. Zpočátku to vypadá jako kapitulace, ale to vůbec není Ježíšův ani Pavlův záměr – spíše naopak. Pavel věří, že našel nový druh vítězství a svobody. Sám to nazývá „bláznovstvím“ nebo „pošetilostí“ (1Kor 1,21.25.27; 4,10), stejně jako je to pro většinu lidí dodnes. Často ji nazývá „skrytým tajemstvím“, které objevují jen moudří. Pavel věří, že existuje skrytý, křížový tvar skutečnosti, který se dokonce zjevuje v geometrii kříže (viz Ef 2,13-22). Svět je plný rozporů, falešných alternativ, her s nulovým součtem, paradoxů a neřešitelného zla. Je v základu nespravedlivý, přesto musíme o spravedlnost usilovat, abychom nalezli vlastní svobodu a vytvořili ji pro druhé.
Můžeme svět napravit (hebrejsky tikkun olam) pomocí svobody a lásky…
Paul je naprostý realista, pokud jde o život na této planetě. Tuto základní skutečnost musíme plně uznat a podřídit se jí, než se pokusíme myslet si, že můžeme svět napravit (hebrejsky tikkun olam) pomocí svobody a lásky. Pavlův vhled je symbolizován skandálním obrazem muže na kříži, ukřižovaného Boha, který tuto tragickou lidskou situaci plně přijímá a proměňuje skrze lásku. Je-li toto skutečnost, které se musí podřídit i Bůh, pak jistě musíme a můžeme učinit totéž.
….a to Tím, že si uvědomíme, že jsme všichni spoluviníky tohoto smíšeného morálního vesmíru
Tím, že se poddáme této prvotní lidské absurditě, která se projevuje trpělivostí, láskou a odpuštěním vůči všem věcem, nacházíme pozitivní a vírou naplněnou cestu skrze „svět, tělo a ďábla“. A to nikoliv tím, že ji vyřešíme nebo si budeme myslet, že ji někdy zcela změníme, ale tím, že si uvědomíme, že jsme všichni spoluviníky tohoto smíšeného morálního vesmíru. To je možná pokora, kterou křesťané potřebují ve svých kampaních za sociální reformu. To je „nesení kříže“ s Ježíšem.
Skuteční léčitelé jsou vždy zranění léčitelé, a ne ti, kteří dokonale zvítězili nad vším zlem.
Díky této prvotní odevzdanosti a důvěře může Bůh použít naši vlastní podobu kříže k uzdravení a k nesmírnému dobru – a dokonce k vítězství. Skuteční léčitelé jsou vždy zranění léčitelé, a ne ti, kteří dokonale zvítězili nad vším zlem.
Mé přijetí světa v podobě kříže odráží mou schopnost přijmout sebe sama v podobě kříže.
Lidé často končí zlo tím, že si myslí, že můžeme a musíme odstranit všechno zlo, místo abychom ho drželi, sami trpěli a učili se z něj, jako to dělá Ježíš na kříži. To nám paradoxně dává aktivní soucit, který potřebujeme k práci na společenské změně. Mé přijetí světa v podobě kříže odráží mou schopnost přijmout sebe sama v podobě kříže.
Prameny:
Adapted from Richard Rohr, What Do We Do with Evil? The World, the Flesh, and the Devil (Albuquerque, NM: CAC Publishing, 2019), 79–80, 81, 83.
Image credit: A path from one week to the next—Exercise in Grief and Lamentation credits from left to right: Jessie Jones, Jennifer Tompos, Jenna Keiper. Used with permission. Click here to enlarge image.
On retreat, the CAC staff used watercolors to connect to our collective grief. This is one of the watercolor paintings that came from that exercise.