Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Teprve v druhé polovině života pochopíme, že smrt není v rozporu se životem. Smrt je součástí většího tajemství – a my jsme součástí tohoto tajemství. Podle mé zkušenosti je to obvykle starší psychika, která je připravena vyslechnout takovou střízlivou pravdu.
Pavel: V podstatě říká: „Moje myšlení je pro vás pošetilost, že?“ Je pravda, že to nedává smysl, pokud jsme se nesetkali s tajemstvím kříže. Utrpení, „bláznovství kříže“, rozbíjí dualistické myšlení. Proč? Protože na kříži Bůh vzal to nejhorší, zabití Bohočlověka, a učinil z toho to nejlepší, samotné vykoupení světa. Soucitné přijetí podstatné nesmyslnosti nebo tragédie, jak to činí Ježíš na kříži, je konečným a triumfálním vyřešením všech dualismů a dichotomií, kterým čelíme v našich vlastních životech. Jsme tak „spaseni křížem“! Dává to nyní konečně smysl?
Na Velký pátek oplakáváme Ježíšovu smrt a zároveň žijeme v naději, že smrt nemá poslední slovo v našem osudu. Rodíme se s touhou, přáním a hlubokou nadějí, že by to, čemu se říká život, mohlo nějak trvat věčně. Je to předtucha něčeho věčného, co už je v nás. Někteří by to nazvali duší. Křesťané by to nazvali přebývající Boží přítomností. Je to Bůh v nás, který nás nutí po Bohu toužit a hledat ho.
Tím, že se poddáme této prvotní lidské absurditě, která se projevuje trpělivostí, láskou a odpuštěním vůči všem věcem, nacházíme pozitivní a vírou naplněnou cestu skrze „svět, tělo a ďábla“. A to nikoliv tím, že ji vyřešíme nebo si budeme myslet, že ji někdy zcela změníme, ale tím, že si uvědomíme, že jsme všichni spoluviníky tohoto smíšeného morálního vesmíru. To je možná pokora, kterou křesťané potřebují ve svých kampaních za sociální reformu. To je „nesení kříže“ s Ježíšem.
Autentické křesťanství není ani tak systém víry, jako spíše systém života a smrti, který nám ukazuje, jak se vzdát svého života, jak se vzdát své lásky a nakonec jak se vzdát své smrti. V podstatě jde o to, jak se rozdat – a přitom se spojit se světem, se všemi ostatními tvory a s Bohem.
Cesta kříže vypadá jako selhání. Vlastně bychom mohli říci, že křesťanství je o tom, jak zvítězit prohrou, jak se tvořivě odpoutat, jak jediným skutečným vzestupem je sestup. Musíme se více zabývat následováním Ježíše, což nám mnohokrát řekl, a méně uctíváním Ježíše – což nám ani jednou neřekl
Věnujte nějaký čas meditaci nad obrazem kříže. Dovolte svému tělu, mysli a srdci, aby byly zcela přítomny Kristovu utrpení. Přijměte své vlastní vzpomínky nebo pocity bolesti, smutku, žalu. Jemně je držte v kruhu Boží přítomnosti – Boží solidarity s lidským utrpením. Pak toto utrpení, své i Kristovo, nechte odejít a spočívejte ve víře, že z každé smrti přichází nový život a v každé ráně je příležitost k uzdravení a naději.
Svatí jsou ti, kteří se probudili ještě na tomto světě, místo aby čekali na ten příští. František z Assisi, William Wilberforce, Terezie z Lisieux a Harriet Tubmanová se necítili nadřazeni ostatním; jen věděli, že byli zasvěceni do velkého božského tajemství, a chtěli se podílet na jeho odhalení.
Poctivost je často ochota přijmout tvrdou stránku věcí, místo abychom proti nim bojovali, popírali je nebo svou úzkost promítali jinam. Upřímně řečeno, je to jen jiný název pro víru. Bez vnitřní disciplíny víry většina životů končí v negativismu, obviňování nebo hlubokém cynismu – aniž by o tom věděli.
Soucitné přijetí základní nesmyslnosti a tragédie, jak to udělal Ježíš na kříži, se stalo konečným a triumfálním řešením všech dualismů a dichotomií, kterým čelíme ve svých vlastních životech. Jsme tedy „spaseni křížem“! Už vám to dává smysl?