Čtrnáctý týden: Nemůžeme jej nosit sami
Otec Richard se obrací ke svatým Františkovi (1182–1226) a Kláře z Assisi (1194–1253). Jsou vzorem toho, jak přijímat a snášet kolektivní utrpení:
Víra v solidaritu s okolním světem ?
František a Klára měli díky své hluboké víře naprostou důvěru, že Ježíšova zdánlivě negativní cesta kříže nemůže být a nebude špatná. Dobrovolně skočili do ohně, ze kterého se většina z nás snaží uniknout. Věřili, že Ježíšova cesta je cestou solidarity a společenství s okolním světem, který skutečně pomíjí a umírá. Díky Boží milosti mohli důvěřovat konečnému pomíjení všech věcí a tomu, kam pomíjejí. Nečekali na osvobození později – po smrti – ale chápali ho jako již přítomné.
Tajemství lásky a přijetí
Když se snažíme žít solidárně s bolestí světa – a netrávíme svůj život útěkem před nutným utrpením -, setkáme se s různými formami „ukřižování“. (Toto slovo nepoužívám lehkovážně.) Mnozí říkají, že bolest je fyzické nepohodlí, ale utrpení pramení z našeho odporu, popírání a pocitu nespravedlnosti či křivdy, které s touto bolestí souvisejí. Jsem si jist že u mne to tak je. To je základní význam utrpení na té či oné úrovni a pro nás všechny je to tvrdá cesta. Ježíš přijal dobrovolně nezasloužené utrpení jako akt naprosté solidarity s bolestí světa. Rozjímání o tomto tajemství lásky může změnit náš život.
Vyrovnat s „nocí“ v našem životě
Zdá se, že když trpíme, prožíváme nejprve negativní energii nebo odpor vůči němu, a právě v těchto chvílích jsme pozváni k velkorysejšímu poznání. Prožíváme vlastně nezbytnou cestu umírání, kterou musí naše duše projít, aby se dostala výš, dál, hlouběji nebo dalšího prostoru. Svatí nazývali tato umírání „nocí“, temnotou nebo obdobím nevědomosti a pochybností. Naše současná společnost nemá téměř žádné duchovní dovednosti, jak se vypořádat s naší osobní i kolektivní bolestí, a tak se uchylujeme k práškům, závislostem a dalším rozptýlením, abychom se jimi prokousali. Pro budoucnost lidstva to nevěstí nic dobrého.
Poctivě prožít a přijmout utrpení
Pouze skutečně inspirované duše, jako byli František a Klára, se dobrovolně rozhodli plně naskočit na palubu lodi života a smrti. Přešli přes lávku odporu. Nevzdali se – tak jak to často činíme my. Ale i naše životy se mohou ubírat jejich cestou. Kdykoli se pokusíme poctivě zadržet jakoukoli negativitu nebo pochybnosti o sobě samých a kdykoli si „vytrpíme“ plnou pravdu o jakékoli situaci, místo abychom se postavili jen na tu stranu, o níž si myslíme, že je jediná spravedlivá. Poctivost je často ochota přijmout tvrdou realitu, místo abychom proti ni bojovali, popírali ji a nebo abychom svou úzkost promítali jinam. Upřímně řečeno, je to jen jiný název pro víru. Bez poctivé víry většina životů končí v negativismu, obviňování nebo hlubokém cynismu – aniž by o tom věděli.
Ježíš se smířil s nespravedlností vůči sobě a udělal to pro nás. A co uděláš ty?
Ježíš visel uprostřed kříže a zaplatil cenu za každé takové smíření se s realitou spolu se zraněním (Efezským 2:13–18); pak nás vyzval, abychom udělali totéž. A František to udělal z celého srdce!