Dvacátý první týden: Deprese a duchovní uzdravení
Jako jelen touží po tekoucím potoce, tak má duše touží po tobě, Bože. Má duše žízní po Bohu, po živém Bohu. Kdy přijdu a spatřím Boží tvář? -Žalm 42,1-2
V tomto týdnu se v denních rozjímáních zabýváme tématem deprese a duchovního uzdravení. Začínáme úvahou učitele CAC a autora Briana McLarena nad Žalmem 42 a pocitem duchovní opuštěnosti a smutku, který žalmista vyjadřuje:
Slzy a otázky
Ukazuje se, že žalmistova žízeň byla posměšně uhašena – nikoli „tekoucími potoky“, ale neustálým proudem slaných slz. Stejně jako se jeho slzy vysmívají jeho žízni, tak se mu ostatní vysmívají kvůli jeho duchovní depresi: Neměl by jeho Bůh uspokojovat jeho potřeby? Jejich slova, jak později říká, jsou jako smrtelná rána na jeho těle (Žalm 42,10).
Mé slzy byly mým pokrmem dnem i nocí, zatímco lidé mi neustále říkají: „Kde je tvůj Bůh?“ (42,3).
Kontrasty mezi útěchou a nenaplněním
Je cítit hořký kontrast mezi opožděnou přítomností útěchy a neustálou přítomností nenaplnění. Zatím každá dobrá vzpomínka na radostné časy – na ty světlé dny, kdy spolu se svými vrstevníky pociťoval duchovní naplnění – nyní jen zatemňuje jeho dlouhé noci odcizení a bolesti. Na tyto věci vzpomínám, když si vylévám duši:
Jak jsem šel s davem a vedl je v průvodu do Božího domu, s radostnými výkřiky a děkovnými písněmi, zástup, který slavil svátek. (42:4)
Pak následuje refrén:
Proč jsi, má duše, sklíčená a proč se ve mně trápíš?
Doufejte v Boha, vždyť ho budu opět chválit, svou pomoc a svého Boha. (42:5-6)
Proč jsi na mě zapomněl?
„Proč“ tohoto refrénu – adresovaného jeho vlastní duši – se zrcadlí v jiné, ještě znepokojivější otázce „proč“, adresované Bohu: „Proč jsi na mě zapomněl?“ (42:9).
„Kdy?“ „Jak dlouho?“ „Kde?“ „Proč?“
Všechny tyto otázky zůstávají bez odpovědi: „Kdy?“ „Jak dlouho?“ „Kde?“ „Proč?“ Nad modlitbou plnou touhy [a zoufalství] však stále vlaje potrhaná vlajka víry a naděje: „Doufám v Boha, neboť ho budu opět chválit.“ To prosté slovo „opět“ – nejasné a neurčité, ale skutečné – se snaží odpovědět na bolestnou otázku „Kdy?“. Neodvažuje se tvrdit „brzy“; místo toho skromněji tvrdí „jednou“.
McLaren nám radí, abychom si vytvořili prostor pro to, abychom své zoufalé pocity přednesli Bohu:
Ptáte se: „Kdy? Jak dlouho?“, protože víte – nebo alespoň věříte – nebo alespoň doufáte, že vaše lapání po dechu, lapání po dechu, hladové pocity nenaplněné touhy, opuštěnosti a zmatku nebudou trvat věčně. Pocit klidu a plnosti se opět dostaví, jednou…..
Otázky Kdy je příležitost k posílení touhy
Podržte si před Bohem své kdy nebo jak dlouho nebo kde. Vytvořte prostor pro to, aby vaše zklamání, frustrace a nenaplnění vyšly ze skrytu a ukázaly se na světle. Nespěchejte, i když budete v pokušení považovat tato období duchovní vyprahlosti a snažení za chybu, za projev selhání, které chcete hodit za hlavu. Místo toho zpomalte a berte tento okamžik jako příležitost k vyjádření a posílení duchovní touhy.
rameny:
Brian D. McLaren, Naked Spirituality: A Life with God in 12 Simple Words (San Francisco, CA: HarperOne, 2011), 151–152, 155.
Image credit: A path from one week to the next—CAC Staff Exercise in Grief and Lamentationcredits from left to right: Jennifer Tompos, Jenna Keiper, Jenna Keiper. Used with permission. Click here to enlarge image.
On retreat, the CAC staff used watercolors to connect to our collective grief. This is one of the watercolor paintings that came from that exercise.