Čtvrtý týden: Integrace negativního
Na základě osobní zkušenosti otec Richard povzbudivě připomíná, že nemusíme být dokonalí, abychom byli milováni a přijímáni Bohem.
K Bohu nepřicházíme tím, že vše děláme správně
K Bohu nepřicházíme tím, že vše děláme správně. V tomhle mi prosím věřte. K Bohu přicházíme tím, že to děláme špatně. Každý průvodce duší ví, že je to pravda. Pokud přijdeme k Bohu tím, že budeme dokonalí, nikdo k Bohu nepřijde. To naprosto vyrovnává podmínky.
Naše selhání otevírají naše kamenná srdce
Naše selhání otevírají naše kamenná srdce a posouvají náš ztuhlý myšlenkový prostor směrem k pochopení a trpělivosti. Právě to, že to děláme špatně, děláme chyby, jsme odmítnuti a zažíváme bolest, nás vede k naprostému spolehnutí se na Boha. Přál bych si, aby to nebyla pravda, ale jediné, co v tomto bodě své cesty vím, je, že Bůh mě nechal dělat téměř všechno špatně, abych mohl plně zakusit, jak Bůh dokáže dělat všechno naprosto správně.
V každém z nás je nějaká zlomená, zraněná část
Věřím, že právě proto má křesťanství jako svůj ústřední symbol proměny nahého, krvácejícího muže, který je obrazem selhání, prohry a smrti, který však ve skutečnosti vítězí – a odhaluje tajemný vzor těm, kteří se k němu připojí. Všichni vítězí, protože pokud jsme upřímní, jediné, co máme všichni společné, je slabost a bezmocnost alespoň v jedné – i když obvykle v mnoha – oblastech našeho života. V každém z nás je nějaká zlomená, zraněná část. [1]
V podcastu Všechno patří otec Richard vysvětluje, jak se osvobodil od svého sklonu soustředit se na to, „co je špatně“ na něm samém, na druhých a na světě:
jediná dokonalost, kterou máme k dispozici, je schopnost přijmout nedokonalé.
Jakožto perfekcionista od přírody jsem se v centru svého životního vnitřního boje ocitl s přijetím faktu, že věci nejsou dokonalé. Stále jsem na všem viděl něco špatného. Zároveň jsem nechtěl dopustit, aby „to, co je špatně“, bylo hnacím motorem představení – u mě i u druhých. Chci být dokonalý a chci, aby i ostatní lidé byli dokonalí – ale samozřejmě jediná dokonalost, kterou máme k dispozici, je schopnost přijmout nedokonalé.
„svatá nespokojenost“
To, čemu rád říkám „svatá nespokojenost“, mi dalo instinkt pro reformu, ale také mě to sžíralo. V první polovině svého života jsem si neustále říkal: „Takhle to přece nemá být!“ A pak jsem si říkal: „Takhle to nemá být!“. Neustále jsem si všímal: „To není ono! To není ono!“
Pokud budu čekat, až se Boží vláda plně uskuteční, abych mohl být šťastný, nikdy šťastný nebudu
Teprve v druhé polovině svého života jsem konečně schopen žít ve svatém napětí a přijmout, že „zbytek“ nebo „kritická masa“ stačí. V každé skupině je vždy rozptýleno několik lidí, kteří to chápou, několik lidí, kteří žijí a milují evangelium. Když to začalo stačit, a dokonce víc než stačilo (i v mém případě), byl jsem svobodný. Takže tento biblický obraz „zbytku“ nebo „kvasu“ – abych použil Ježíšova slova – je pro mě a mé vlastní osvobození velmi důležitý. Pokud budu čekat, až se Boží vláda plně uskuteční, abych mohl být šťastný, nikdy šťastný nebudu. [2]
Přečtěte si tuto meditaci na stránkách cac.org.
Translated with DeepL.com (free version)
Prameny:
[1] Adapted from Richard Rohr, The Art of Letting Go: Living the Wisdom of Saint Francis (Sounds True, 2010), audio recording; and, “Losing Is Winning,” Daily Meditations, June 19, 2015.
[2] Adapted from Mike Petrow, Paul Swanson, hosts, with Richard Rohr, Everything Belongs, podcast, season 2, ep. 8, “The Integration of the Negative with Kaira Jewel Lingo and Adam Bucko,” Center for Action and Contemplation, January 10, 2025.
Image credit and inspiration: Nadya Spetnitskaya, Untitled (detail), 2018, photo, Unsplash. Click here to enlarge image. Making bread requires the integration of dry and liquid ingredients that must be kneaded and combined. They move from messiness to a cohesive form, just like any kind of integration process.