Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Arcibusku Tutua:
vy i já jsme do tohoto světa plného nenávisti, násilí, hněvu, nespravedlnosti a útlaku umístěni proto, abychom ho pomohli Bohu proměnit, přetvořit a změnit tak, aby v něm panoval soucit, smích, radost, pokoj, smíření, společenství, přátelství, pospolitost a rodina, a aby černí a bílí lidé chtěli být spolu jako členové jedné rodiny: a to v rodině Boží, v rodině lidské. Jsme tu proto, abychom druhé vyvedli z vyhnanství.
R.Rohr: Naše selhání otevírají naše kamenná srdce a posouvají náš ztuhlý myšlenkový prostor směrem k pochopení a trpělivosti. Právě to, že to děláme špatně, děláme chyby, jsme odmítnuti a zažíváme bolest, nás vede k naprostému spolehnutí se na Boha.
R.Rohr: Pokud jsme sami zcela soustředěni na své osobní bezpečí nebo na potřebu odpovědí a vysvětlení, nemáme téměř žádnou schopnost ani minimálně pochopit, co, proč a kdo jsou lidé jako František, jiní mystici nebo dokonce někdo jako sám Ježíš, kteří působí na zcela jiné úrovni vědomí.
Mystika začíná tehdy, když zcela transcendentní obraz Boha začne ustupovat a prohlubuje se pocit Boha jako bezprostředního, přítomného, tady, teď, v bezpečí, a dokonce ve mně. Augustinovými slovy: „Bůh je mi bližší než já sám sobě“ [2] nebo „více mnou než já sám sobě“. Svatá Kateřina z Janova křičela na ulicích: „Mé nejhlubší já je Bůh!“.
R.Rohr: Ve františkánském čtení evangelia není důvod být řeholníkem nebo milovat Boha jinak než v poznání, že „láska [Boha], který nás velmi miloval, je velmi milovat“, jak řekl František. [2] Náboženství není o hrdinské síle vůle, o vítězství nebo o tom, že máme pravdu. To bylo ve většině křesťanských dějin falešnou náhražkou svatosti. Skutečný růst ve svatosti je růstem v ochotě být milován a milovat.
Svoboda není pocit; je to stejně tak stav bytí a prožívání jako radost. Být svobodný znamená uvědomit si, že jsem vždycky byl svobodný. Skutečná práce na osvobození spočívá v uznání, že vždy existuje možnost volby, i když musím pracovat na tom, abych se k této volbě vrátil.
Jezuitský teolog Teilhard de Chardin napsal: „Na základě Stvoření a ještě více na základě Vtělení není zde dole nic profánní pro ty, kdo umí vidět.“ [2] Svět je jen jeden, a to ten nadpřirozený. Neexistuje žádný „přirozený“ svět, kde by nebyl Bůh. Vše je nadpřirozené. [3]
Ježíš neustále porušoval hranice slušnosti, aby se dostal k lidem na druhé straně této hranice, k těm, kteří jí byli zraněni, k těm, kteří byli odděleni od ostatních: k lidem bez matky, k sexuálním pracovnicím, k obětem a k těm, kteří se stali obětí. Záleželo mu na skutečné svatosti, na spojení věcí lidských a božských, na jednotě hříšníků, na sblížení toho, co bylo dříve odděleno.
To, co je na Ježíši jedinečné, je jeho samotná inkluzivita! Je natolik zakotven v absolutnosti Božího vztahu, že zcela svobodně relativizuje Zákon, zjednodušuje Proroky a nachází Boha mimo vlastní tradici. Je neustále a důsledně inkluzivní – aniž by popíral svůj židovský základ a víru. Věřím, že inkluzivní můžeme být pouze tehdy, když máme hluboce zakořeněnou a sdílenou zkušenost, do které můžeme lidi „zahrnout“. Musíme mít „domov“, do kterého můžeme lidi přivést.
Na rozdíl od „velké cesty“ heroického perfekcionismu v podstatě učí, že jako malá „se všemi [svými] nedokonalostmi“ je přitahována Boží láskou. Bůh ji musí milovat a pomáhat jí, protože je „příliš malá na to, aby vystoupala po drsném schodišti dokonalosti“. [5] S naprostou důvěrou „uvěřila, že je nekonečně milována nekonečnou Láskou“.