Sedmnáctý týden: Čtvrtek 24. dubna 2025
Jsme velikonoční lidé, kteří se pohybují ve světě Velkého pátku.-Barbara Harrisová, Aleluja, tak či onak!
Episkopální biskupka Barbara Harrisová (1930-2020) zkoumá, jak můžeme slavit Velikonoce i uprostřed obtížných „velkopátečních“ okolností:
Můžeme se dívat na svět jinýma očima
Svět je plný utrpení a bolesti Velkého pátku. Stačí otevřít denní tisk, zapnout televizi a pustit si noční zprávy… a znovu si připomeneme násilí, krutost, nouzi a nedostatek, které prostupují náš svět. Stačí se podívat a zamyslet se nad vlastním životem, nad vlastními zkouškami a trápeními, nad vlastními starostmi a strastmi. Stačí se zamyslet nad tím, jaký vztah máme k sobě navzájem a k našim sousedům ve světě. Ale my jsme velikonoční lidé a máme být jiní.
Jsme lidé velikonoc
Existují některé charakteristické rysy velikonočních lidí, které nás udržují v úzkém kontaktu s tímto Ježíšem, který říká truchlící Martě: „Já jsem vzkříšení a život. Ti, kdo ve mne věří, i když zemřou, budou žít, a každý, kdo žije a věří ve mne, nezemře navěky“ [Jan 11,25-26].
Naší silou je víra
Velikonoční lidé jsou věřící. Věříme nejen v možné, věříme i v nemožné. Věříme, že chromí začali chodit a němí mluvit, že malomocní byli očištěni a slepí dostali zrak….. Můžeme také věřit, že díky užitečné přítomnosti Božího Ducha svatého jsme posilováni a podporováni na naší pozemské pouti. Dále můžeme věřit, že můžeme vytvářet nové životy oddané lásce, míru, spravedlnosti a osvobození pro celý Boží lid.
Hledáme Krista ve všech lidech
Velikonoční lidé truchlí a potřebují utěšit. A ano, velikonoční lidé se zlobí… ale musíme se snažit tento hněv usměrnit konstruktivním způsobem. Zlobit se natolik, abychom mohli říci a vážně myslet: Zavazuji se, že budu žít podle křestní smlouvy: hledat Krista ve všech lidech a sloužit mu, milovat bližního jako sebe sama, usilovat o spravedlnost a mír mezi všemi lidmi, respektovat důstojnost každého člověka.
Snažíme se vytrvat do konce
Velikonoční lidé vydrží až do konce. Stejně jako ženy, které stály u kříže, žijí velikonoční lidé podle slov starého spirituálu: „Půjdu, půjdu, abych viděla, jaký bude konec.“ Všichni, kteří se o Velikonocích rozhodli, že se vydají na cestu, se vydají na cestu. [1]
Benediktinská řeholnice a básnířka Mary Lou Kownacki (1941-2023) tuto moudrost vzkříšení přijímá:
Vyjděme ze svých „hrobů“ a konejme
Velikonoce nás chytají pod krkem a křičí: „Žij!“. Zářivý Ježíš, který opouští hrob, zpochybňuje naši samolibost vůči silám smrti, ať už jde o beznaděj, strach, sklíčenost nebo nedostatek vůle. Nedovolte smrti, aby měla ve vašem příběhu poslední slovo, vyzývá Ježíš. Nikdo z nás nemá právo spát ve smrti. I když vám nepomůže žádný anděl, uchopte dveře hrobu, který vás zadržuje, a roztrhněte jeho pečeť. Je v tobě příliš mnoho dobra, které ještě musí povstat, a na světě je příliš mnoho práce, kterou je třeba vykonat. [2]
Translated with DeepL.com (free version)
Prameny:
[1] Barbara Clementine Harris, “Easter Grace in a Good Friday World,” in Parting Words: A Farewell Discourse (Cowley Publications, 2003), 69–70, 71–72.
[2] Mary Lou Kownacki, Everyday Sacred, Everywhere Beauty: Readings from an Old Monk’s Journal, ed. Anne McCarthy et al. (Orbis, 2024), 112–113.
Image credit and inspiration: Krista Joy Montgomery, Unknown (detail), 2019, photo, Unsplash. Click here to enlarge image. We carefully tend the blooms of bright resurrection after the pain of our Good Fridays.