Týden čtyřicátý šestý: Sakramentální realita-Pondělí, 10. listopadu 2025
Kontemplativní autorka a umělkyně Christine Valters Paintner rozšiřuje naše chápání svátosti – nejen jako něčeho, co prožíváme v církevních rituálech, ale také jako způsobu vnímání božské přítomnosti ve všech věcech:
Viditelné znamení
Jedna z klasických definic svátosti je něco, co je vnějším, viditelným znamením vnitřní, neviditelné milosti. V křesťanské církvi existují různé rituály, které jsou považovány za svátosti. Katolická církev má sedm svátostí, zatímco jiné denominace jich mají méně.
Vše v přírodě může být setkáním s Boží přítomností
Tato idea svátostí však přesahuje formální svátosti, jako je křest, manželství, přijímání a pomazání nemocných. Tento smysl pro svátostnost, zakořeněný v inkarnaci, rozšiřuje naše vnímání světa tak, že vše může být svátostí, což znamená, že každý člověk, tvor, rostlina a předmět může být příležitostí k setkání s něčím z Boží přítomnosti ve světě. Svátostnost je vlastnost přítomná ve stvoření, která nás otevírá posvátné přítomnosti ve všech věcech. Svátosti odhalují milost.
Srdce hoří láskou k celému stvoření
Při pohledu skrze tuto širokou optiku zjišťujeme, že čím více pěstujeme intimitu s přírodním světem, tím více objevujeme Boží přítomnost. Všechny naše interakce s přírodou mohou být sakramentální a všechny způsoby, jakými se nám příroda otevírá, jsou také sakramentální. Svátostnost prolomí naše povrchní posedlosti ve světě a vrhne nás do hlubin posvátna na každém kroku. Je to spontánní připomínka Boží tvůrčího proudu a expanzivní lásky, která nás volá k lásce přesahující hranice. Svatý Isaac Syrský definuje milosrdné srdce jako srdce, „které hoří láskou k celému stvoření, k [lidem], k ptákům, ke zvířatům, k démonům – ke všem tvorům“. [1]
Když vidíme život tímto způsobem, dochází ke změně:
Jsme s přírodou zpřízněni
Toto objevování, že každé stvoření a každá stvořená věc může být oknem k odhalení božské přirozenosti, je pozváním k tomu, abychom se stále více zamilovávali do světa. Vidět, že učitelé milosti existují všude, znamená vnést do našeho putování světem pocit úcty. Když se setkáváme s přírodou jako se svátostí, již ji nemůžeme objektivizovat. Místo toho můžeme vytvářet podmínky, které tuto vizi podporují a živí… Sakramentální vize znamená nejen to, že rosteme v lásce k Božím cestám ve světě, ale také to, že rosteme v pocitu spřízněnosti se stvořením…
Bůh žije kolem nás
Ve stvoření je cítit Boží vtělená přítomnost, která se třpytí a odhaluje svatost všech věcí. Všimněte si, jak ožívají vaše smysly, když kráčíte světem s vědomím jeho svátostné povahy. Co vám vaše oči, uši, nos, ústa a kůže odhalují o tom, jak Bůh žije ve světě kolem vás?
Translated with DeepL.com (free version)
Prameny:
[1] See Hilarion Alfeyev, The Spiritual World of Isaac the Syrian (Cistercian Publications, 2000), 43.
Christine Valters Paintner, Earth, Our Original Monastery: Cultivating Wonder and Gratitude Through Intimacy with Nature (Sorin Books, 2020), 93–94, 106.
Graham Mansfield, untitled (detail), 2021, photo, Unsplash. Click here to enlarge image. Just as bread, wine, and water reveal grace in sacrament, so too the natural world invites us to be relaxed enough to receive the abundance already present—where even a quiet day without fish becomes its own communion.