František a přírodní svět – Pátek 9. října 2026
Randy Woodley, potomek kmene Čerokíů, reaguje na výzvu Františka z Assisi z jeho smrtelné postele: „Udělal jsem, co jsem měl. Ať vás Kristus naučí, co máte udělat vy“:
Každý z nás má konkrétní odpovědnost
Moji předkové z kmene Keetoowah měli představu, která podle mě vystihuje, co tato otázka skutečně znamená. Chápali, že každý člověk, každá bytost, každý prvek stvoření má svou konkrétní odpovědnost – roli, kterou má sehrát v harmonii celku. Ne každý měl stejnou roli. Někteří byli léčitelé, někteří válečníci, kteří chránili lid, někteří zemědělci, někteří vypravěči. Každý však měl něco, co měl udělat, a společenství by bez toho všeho nemohlo fungovat.
Odpovídáme za své okolí
Staré indiánské přísloví to vyjadřuje ještě přímočařeji: Nejhorší věc, kterou lze o člověku říci, je: „Chová se, jako by neměl žádné příbuzné.“
Chovat se, jako byste neměli žádné příbuzné, znamená žít tak, jako by vaše činy neměly žádné dopady na okolí. Znamená to zacházet se světem, jako bys v něm byl jediný. Znamená to brát si, co chceš, aniž by ses ptal, co za to dlužíš.
Nebýt jako lidé co se na nic neohlíží
Zní ti to povědomě? To je v podstatě operační systém západního kapitalismu – světový názor, který zachází se zemí jako se zásobami, s vodou jako s rozvodným systémem, s lidmi jako s pracovními jednotkami a s nemocnými jako se zdroji příjmů. Vezmi si, co můžeš, zbytek zahoď a nikdy se neptej, kdo je po proudu.
Naslouchejme vzoru v přírodě
Moji předkové praktikovali pravý opak. Chápali, že lidé jsou v stvoření mladšími sourozenci – že rostliny, zvířata, vody a kameny jsou tu déle a vědí, jak věci fungují. Naším úkolem není ovládat, ale naslouchat, učit se a přispívat k blahu celku. To není metafora. Je to strategie přežití vyvinutá během tisíciletí života ve vzájemném vztahu se zemí.
Jsme všichni se vším propojeni
Mystici vždy věděli, že oddělené já je iluze – že jsme propleteni navzájem i se stvořením. Že to, co činíme těm nejmenším z nich, činíme Posvátnému. Domorodé národy tuto pravdu praktikují v každodenním životě již tisíciletí, nikoli jako teologii k diskusi, ale jako způsob bytí, který je třeba žít. Má to různá jména, ale já tomu říkám Cesta harmonie….
Kontemplace znamená žít do hloubky
K tomu by měla kontemplace vést – k zranitelnosti. Ne k ústupu ze světa, ale k hlubšímu zapojení do něj. Ne k útěku před utrpením, ale k ochotě setrvat s ním dost dlouho na to, abychom jasně viděli, co je na nás, abychom udělali. Zranitelnost vyžaduje žít reflexivně sám se sebou, ale také žít hluboce v celé komunitě stvoření – se všemi svými příbuznými.
Prameny:
Randy S. Woodley, “Planting for the Seventh Generation: What Is Ours to Do” ONEING 14, What Is Ours to Do? (CAC Publishing, 2026): 100–101, 102.
Image credit and inspiration: Nina Plobner, untitled (detail), 2020, photo. Unsplash. Click here to enlarge image. The mystery of creation reveals itself most fully when we pause to notice something small and simple, like dew caught on a single blade of grass.