Zrání: Stárnutí s důstojností – Pátek, 6. listopadu 2026
Otec Ron Rolheiser čerpá z moudrosti Henriho Nouwena a zkoumá možnost obětovat svůj život, a dokonce i svou smrt, ve prospěch druhých:
Jak se mohu nyní připravit na smrt?
V jedné ze svých posledních knih, Our Greatest Gift: A Meditation on Dying and Caring (Náš největší dar: Meditace o umírání a péči), Henri Nouwen říká, že v určitém okamžiku našeho života již otázka nezní: „Co ještě mohu udělat, aby můj život byl přínosem?“ Spíše se stává: „Jak mohu nyní žít, aby moje smrt byla co největším požehnáním pro mou rodinu, církev a svět?“ A ústřední otázkou by nemělo být „Kolik času mi ještě zbývá?“, ale spíše „Jak se mohu nyní připravit, aby moje umírání bylo pro mě novým způsobem, jak zanechat vřelého, povzbuzujícího a požehnaného ducha těm, kteří mě milovali a které jsem miloval?“ [1]
Naše smrt nepaří jen nám, ale i blízkým lidem
Pro Nouwena to vychází ze skutečnosti, že naše životy nepatří jen nám, ale i ostatním. To platí i o naší smrti. Pokud zemřeme s pocitem viny, hanby, hněvu nebo hořkosti, bude to součástí toho, co zanecháme světu, a bude to zatěžovat životy naší rodiny a přátel. Pokud zemřeme bez smíření, v hořkosti, téměř každá vzpomínka, kterou po sobě zanecháme, bude způsobovat neklid a bolest. A to bude náš odkaz. Naopak, pokud zemřeme v pokoji, smířeni s našimi blízkými i se světem, s vřelým a vděčným srdcem, pak právě tato vřelost a láska budou duchem, který po sobě zanecháme, a téměř každá vzpomínka na nás přinese ostatním teplo, takže naše smrt v pokoji a smíření se stane naším posledním darem – nádherným a trvalým – pro naše blízké. Darovat svou smrt jako dar našim blízkým znamená, že v určitém okamžiku svého života se musíme přestat soustředit na své plány a začít se soustředit na svůj nekrolog, na to, jaký duch po sobě zanecháme. [2]
Rolheiser pohlíží na Ježíšův život a smrt jako na vzor pro nás samotné:
Odevzdání se
V konečném důsledku lze všechna evangelijní pozvání shrnout do jediného slova – „odevzdání se“. Naším posledním lidským i duchovním úkolem je pustit a, stejně jako Ježíš ve svém posledním činu, odevzdat svou duši v aktu lásky a důvěry. Je to však také nejtěžší úkol v životě…
Odpoutat se bez hořkosti a odevzdat svůj život Bohu
Smrt je vrcholným odevzdáním se v důvěře a přichází k nám nepozvaná. Bůh a příroda však zařídili, že přirozené oslabení, které přichází se stárnutím, nám dává spoustu příležitostí k nácviku odevzdání se, dlouho předtím, než se ocitneme na smrtelné posteli… Jedním z našich nejvýznamnějších duchovních a lidských úkolů, jak stárneme, je naučit se, jak se odpoutat, jak se odevzdat, aby duch, který vydechneme s naším posledním dechem nebo (v ideálním případě) dlouho před naším posledním dechem, byl takový, který, podobně jako Ježíšův poslední dech, vyjde bez hořkosti, jak se říká: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ [3]
Prameny:
[1] Henri J.M. Nouwen, Our Greatest Gift: A Meditation on Dying and Caring (HarperOne, 1994), xvi.
[2] Ronald Rolheiser, Insane for the Light: A Spirituality for Our Wisdom Years (Image, 2026), 12–13.
[3] Rolheiser, Insane, 46, 47
Image credit and inspiration: Ines Iachelini, untitled (detail), 2020, photo, China. Unsplash. Click here to enlarge image. Like a pomegranate broken open, we are invited to share the abundance that has grown in us over the years, offering our gifts freely to the beloved community.