Když jsem přicházela za nemocnými v nemocnici, vstupovala jsem s velkou pokorou, a nejistotou, jak budu přijata. Vždy se však našel někdo, kdo se chtěl sdílet o svých problémech, nejistotách. Časem jsem rozpoznávala ty, kteří potřebují něco veselého, povzbuzení a odreagování alespoň na chvíli od svých těžkostí. Bylo pro mne potěšením, když se loučili se mnou slovy: „přijďte zase brzy“. V té chvíli jsem zapomněla na to, že jsem se musela přemáhat a přemlouvat vyrazit do těchto zařízení,
