Uvěřit svému vnitřnímu já

Otec Richard rozvíjí Jungovo učení o důležitosti vnitřní zkušenosti jako jediné cesty k přeměně.

Náboženství založené na vnitřním člověku

Carl Jung chtěl přivést vnější náboženství zpět k jeho vnitřním základům. Viděl, že náboženství často zdůrazňuje nepřekonatelnou vzdálenost mezi Stvořitelem a stvořením, Bohem a lidstvem, vnitřním i vnějším, jedincem a společenstvím. Navzdory jednotě stvoření v přírodě (Genesis 1:9-31) křesťanství příliš často zdůrazňovalo problém oddělenosti (“prvotního hříchu”), místo aby zdůrazňovalo nádhernou jednotou mezi stvořením a Stvořitelem.

Nabízíme víru, jako prodavači vysavačů

S výjimkou zkušeností mnoha světců a mystiků náboženství velmi nedůvěřuje jakékoli vnitřní, přirozené sounáležitosti mezi lidmi a Bohem. To nám duchovním velmi ztěžuje naši službu! nejprve musíme každému připomenout, že jsou “vnitřně neuspořádaní” nebo hříšní – a teprve na tom základě můžeme nabídnout dokonalé řešení. Je to jako když prodejce nabízí vysavače: nejprve nalije nečistotu na podlahu, aby pak ukázal, jak dobře si s tím vysavač poradí. Jako skutečnost nádherného vesmíru kolem nás by význam tohoto krásného vesmíru musela začínat nejprve problémem! 

Svatost není založena na osobním výkonu

Křesťanství málokdy zdůrazňovalo věrohodnost nebo velkou sílu osobní vnitřní duchovní zkušenost. Katolíkům bylo řečeno, aby věřili papeži, biskupům a kněžím. Protestantům bylo řečeno, aby věřili Bibli. Katolická verze se rozpadla s pedofilní krizí kněží po celém světě; Naprostá závislost protestantismu na kázání Bible byla zrušena postmoderními světonázory. Katolíci i protestanti udělali na počátku stejnou chybu, je mi líto, že to musím říct. zapomenuli jsme, že všechno je závislé na důvěře něčemu mimo nás. Dávali jsme lidem jen povrchní odpovědi a neukázali jsme jim, co získají z vnitřního vztahu. “Svatost” se z velké části stala záležitostí intelektu a vůle, namísto aby čerpala z hluboké vnitřní důvěry a vnitřního dialogu Lásky. Začali jsme si myslet , že vyhrává ten, kdo má největší vůli, a že Bůh miluje toho, kdo rozumí věcem nejlépe. Jenže to je obráceně než je popsáno ve většině příběhů biblických hrdinů. Obdivovali jsme se jen svůj vlastní “výkon”, místo toho, abychom svůj úžas nasměrovalo k Božství v nás a ve všech věcech. 

Naše cesta je uvnitř nás

Musíme znovu začít říkat “ano” tomu, kdo jsme a co je realita kolem nás. To je hlavní funkcí zralého náboženství. Vytvořit pevné podloží pro živou víru. Jestliže nejprve předložíme problém pak celá naše cesta zůstane do velké míry jen negativním cvičením jak řešit problémy, jenže ty nikdy nekončí. Zůstane nám jen jakási argumentace a soutěž mezi lidmi v křesťanství.

Pozitivní identita v nás

Ale začneme-li pozitivně a vyjasníme si otázku základní identity, zbytek cesty – i když to není vždy snadné – bude naše pouť mnohem přirozenější, krásnější, radostnější a vše obsažnější. Jak jinak by měla vypadat duchovní cesta? Když začínáme v suterénu, většina lidí nikdy neuvěří, že se mohou dostat do prvního patra, a prostě skončí. Copak to nesledujeme celé křesťanské dějiny? Je mi smutno z toho, že my kněží jsme se stali rozzlobenými strážci místo abychom byli radostnými průvodci. Jen dohlížíme na dogma, místo abychom hlásali Velký dar, který je dokonale skrytý a dokonale tajemný. který je nám ale zjevený v srdci celého stvoření od samého počátku.

Adapted from Richard Rohr, unpublished “Rhine” talk (Center for Action and Contemplation: 2015).

Image Credit: Rose B. Simpson, Holding it Together (detail), 2016, sculpture.