Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Neustále se vyvíjíme, neustále se stáváme a neustále se odkrýváme. Identita je neustále se pohybující cíl a jakékoli přesvědčení, že já je jedinečné nebo neměnné, je omezující a často dokonce škodlivé. Místo toho můžeme to, co si myslíme, že o sobě víme, držet s otevřenou náručí. Můžeme si dovolit stát se, což nám dává prostor dýchat a rozkvétat… Kontemplativní život nás vybízí k tomu samému: povzbuzuje nás, abychom uvolnili sevření sebe samých, těch kolem nás i Božského. (Cassidy Hall)
Když meditujeme pravidelně, pocit naší autonomie a soukromé důležitosti – to, co považujeme za své „já“ – postupně mizí jako něco zbytečného, nedůležitého a v mnoha případech dokonce neužitečného. Imperiální „já“, to já, které pravděpodobně vnímáme jako své jediné já, se ukazuje být z velké části výtvorem naší mysli. R. Rohr
Bezpochyby budeme v pokušení nechat se zkrotit, zklidnit, umlčet a zamlžit. Ale Ježíš chce, abychom se odlišili od status quo, postavili se za to, na čem záleží, a vynikli jako součást řešení, nikoli jako součást problému. Chce, aby naše životy překonaly fádnost a temnotu zla solí a světlem dobrých skutků. Místo toho, abychom upoutávali pozornost na sebe, budou tyto dobré skutky ukazovat na Boha. „Páni,“ řeknou lidé, „když vidím dobrotu a laskavost vašich životů, mohu uvěřit, že existuje také dobrý a laskavý Bůh.“
aktivista Jonathan Wilson-Hartgrove: Jako poutníci v cizí zemi opouštíme svůj národ a místo a vydáváme se do dosud neznámé země, abychom spatřili a pojmenovali svatou půdu pod našima nohama. Tato cesta nemůže být osamělá, protože s sebou nese sdílení velmi odlišných a často bolestných příběhů. Ale v lidech, kteří tyto příběhy nesou, se setkáváme s milovaným společenstvím, které nás předznamenává a zároveň připravuje na zemi, kde jsme ještě nebyli. Druhá polovina dějin je pozváním k prožití jiného příběhu.
Během rozjímání se mohou vynořit zapomenuté bolestné zážitky. V takových případech pomáhá setkání s duchovním vůdcem nebo terapeutem, abyste zdravým způsobem zpracovali staré rány a traumata. Během celoživotní praxe nám kontemplace postupně pomáhá odpoutat se od toho, za koho se považujeme, a spočinout ve své autentické identitě Lásky. Zpočátku nám to může připadat jako „transplantace identity“, dokud se nenaučíme trvale spočinout v Bohu.
Svatí jsou ti, kteří se probudili ještě na tomto světě, místo aby čekali na ten příští. František z Assisi, William Wilberforce, Terezie z Lisieux a Harriet Tubmanová se necítili nadřazeni ostatním; jen věděli, že byli zasvěceni do velkého božského tajemství, a chtěli se podílet na jeho odhalení.
„Ve všem je trhlina. Tak se dovnitř dostává světlo.“ ……připomíná mi, že naše nedokonalosti nejsou nedostatky; jsou připomínkou toho, že jsme v tom všichni společně. Nedokonale, ale společně.
Františkánská identita. Přemýšlet o ní ja základní krok při rozhodování se o způsobu našeho života ve světě
Myslím že Bůh si nepřeje, abychom stáli tvrdohlavě jako podzimní dub, zahalený do fasády své ochrany. Abychom schovávali naše pravdivé, autentické já. Abychom jej zahalovali spletí větví falešné jistoty. Bůh si spíše přeje, abychom žili odhaleně jako japonský javor. Aby byla vidět naše pravá podstata .Aby rozkvétalo, naše pravé já bylo krásné ze všech stran. Abychom se cítili bezpečně a přitom prosperovali. Bůh touží po tom, abychom žili z celého srdce a opravdově jako jedineční, krásní, milovaní jedinci. Takové jaké nás stvořil Bůh. Abychom poznali Boha v nás, abychom celé své já zakořenili v Bohu, jako strom, který zakořenil v potoce. Pak poznáme Boží hlubokou, trvalou lásku k nám. . . .
Potřebujeme najít své pravé já „skryté v Kristu v Bohu“, jak říká Pavel v Koloským 3:3. Nebo jak si představovala Terezie z Ávily, že jí Bůh říká: „Chceš-li Mě najít / Hledejte Mě v sobě. [2] Pak už nebudeme bloudit, ale budeme stát na Skále věčnosti. Získáme duchovní zralost a to bez ohledu na to, k jakému náboženství patříme.