Třináctý týden: Nebojte se
Otec Richard učí, že praxe kontemplace nás přenáší do „velké řeky“ Boží lásky a umožňuje nám zbavit se strachu.
Naše malé příběhy…
Milost a milosrdenství nás učí, že jsme všichni mnohem větší než dobré či špatné příběhy, které si o sobě nebo o druhých vyprávíme. Naše malé, na strachu založené příběhy jsou obvykle méně než z poloviny pravdivé, a proto ve skutečnosti vůbec nejsou „pravdivé“. Obvykle jsou založeny na zraněních a nevědomých plánech, které nás přesvědčují, abychom věci viděli a posuzovali velmi selektivně. Nejsou celým Já, nejsou Velkým Já, a proto se v nich nemůže skutečně odehrávat Život. Není divu, že Duch je popisován jako „tekoucí voda“ a jako „pramen uvnitř nás“ (Jan 4,10-14) nebo jako „řeka života“ (Zj 22,1-2).
Vstup do mnohem větší řeky – do řeky Milosti
Domnívám se, že víra by mohla být právě tou schopností důvěřovat Velké řece Boží prozřetelné lásky. To znamená důvěřovat v její viditelné ztělesnění (Kristu), Proudu Duchu svatému a samotnému Zdroji (Stvořiteli). Jedná se o božský proces, který nemusíme měnit, přetvářet ani vylepšovat. Musíme mu to jen dovolit a těšit se z něj. To vyžaduje nesmírnou důvěru v Boha, zvláště když nás něco bolí. Často cítíme, jak sami propadáme panice a rychle chceme vše napravit. Ztrácíme schopnost být přítomní a zahloubáme se do sebe a začneme být posedlí. V tu chvíli věci ve skutečnosti necítíme ani neprožíváme ve svém srdci a těle. Jsme orientováni na to, aby se věci staly, snažíme se prosadit nebo dokonce vytvořit svou vlastní řeku. Přitom Velká řeka už skrze nás protéká a každý z nás je jen její malou součástí.
Boží řeka milosti existuje od pradávna
Víra nepotřebuje řeku vymýšlet právě proto, že je schopna důvěřovat, že řeka už existuje. Řeka teče, my už jsme v ní. To je pravděpodobně nejhlubší význam „Boží prozřetelnosti“. Proto se nebojte. Duch nám byl aktivně dán velmi aktivním Bohem.
Polož si pár logických otázek než se rozhodneš
Ptejte se pravidelně sami sebe: „Čeho se bojím? Záleží na tom? Bude na tom ve velkém plánu věcí záležet? Stojí to za to, abych se toho držel?“ Musíme se ptát, zda je to strach, co nám brání milovat. Milost nás zavede do obav a prázdnoty a jedině milost ji může znovu vyplnit, pokud jsme ochotni v této prázdnotě zůstat. Nesmíme chtít odpovědi příliš rychle. Nesmíme se příliš rychle usadit do jistoty. Všichni si toužíme vyrobit odpověď, která by nás rychle zbavila úzkosti a usadila zvířený prach.
Buď tolerantní k nejistotě
Zůstat v Božích rukou, důvěřovat mu, znamená, že se obvykle musíme zbavit připoutanosti na osobních pocitech – které stejně pominou. Hluboce věřící lidé rozvíjejí vysokou toleranci k nejednoznačnosti a začínají si uvědomovat, že je to jen malé já, které potřebuje jistotu nebo dokonalý řád po celou dobu. Boží já je v řece tajemství dokonale doma.