Patnáctý týden: Odevzdaná láska
Pro Cynthii Bourgeaultovou je střed Ježíšovy služby shrnuto ve způsobu, jakým se radikálně odevzdává pro lásku:
Ježíš se všeho zřekl
[Ježíšova] představa „umírání sobě samému“ nespočívala ve vnitřním odříkání a střežení čistoty bytí, ale v radikálním promarnění všeho, co měl a čím byl. V životě vyvolával hrůzu u těch, kteří se chovali slušně, tím, že stoloval s celníky a prostitutkami, vyprávěl podobenství o rozmařilé štědrosti, schvaloval nákladné a zdánlivě nesmyslné oběti, jako například když žena, která rozbila alabastrovou nádobu, aby ho pomazala vzácným olejem; vždy a všude učil: „Neshromažďujte si poklady na zemi.“ (Mt 24,7). Janovi učedníci ho odsuzovali za to, že pije a hoduje; farizeové ho odsuzovali za to, že uzdravuje v sobotu. Ale šel svou cestou, plně se odevzdal životu a smrti, ztratil sám sebe, promrhal sám sebe, „hazardoval s každým darem, který Bůh dává“. Je to… láska zcela vylitá, „pohlcená tím, čím byla živena“, řečeno slovy Shakespearova sonetu – která otevírá bránu do nebeského království. To je to, co Ježíš učil a po čem chodil.
Žil přítomností
A zanechal nám metodu, jak můžeme jeho cestu praktikovat i my, metodu, kterou sám dovedl k dokonalosti v zahradě getsemanské. Když vás obklopí strach, rozpory, zrada; když se vám v hlavě rozezní poplašné zvonky „bojuj, nebo uteč“ a všechno ve vás se chce vzchopit a bránit, najít správný způsob, jak se vymanit a získat zpět svůj domov v tomto útočišti Království, je nejjednodušší ve svobodě všechno propustit. Všechno čeho se držíte – včetně samotného života, pokud k tomu dojde. Metoda úplného, dobrovolného sebeodevzdání vás okamžitě znovu spojí s pramenem; ve skutečnosti je to pramen. Nejodvážnějším rizikem Ježíšovy trajektorie čisté lásky může být jen to, že nám ukáže, že sebevyprazdňování není prostředek k něčemu jinému. Tento čin je sám o sobě plným vyjádřením svého svého smyslu a okamžitě uvádí v život „nové stvoření“: integrální celistvost Lásky projevenou ve zvláštnosti lidského srdce. [1]
Podobně Howard Thurman (1900-1981) chápal jádro křesťanské spirituality jako odevzdání se Bohu, které paradoxně otevírá náš život větší svobodě, jakou bychom si jinak nedokázali představit:
Odevzdat se celý Bohu bez jakýchkoliv podmínek
Odevzdávám se Bohu bez jakýchkoli podmínek a výhrad. Nebudu s [Bohem] vyjednávat. Nebudu se odevzdávat po částech, ale obnažím samotný střed svého já, aby celá moje bytost byla nabita tvořivou energií Boha. Kousek po kousku, nebo v rozlehlé oblasti, musí být můj život proměněn v život Boží. Jakmile se tak stane, vstoupím do významu skutečné svobody a břemena, která se zdálo, že nejsem schopen unést, budou unášena proudem Božího života a lásky.
Definice
Ústředním prvkem ve společenství s Bohem je akt sebeodevzdání. [2]
Prameny:
[1] Cynthia Bourgeault, Centering Prayer and Inner Awakening (Lanham, MD: Cowley Publications, 2004), 86–87.
[2] Howard Thurman, Meditations of the Heart (New York: Harper and Row, 1953), 175.
Image credit: Jenna Keiper, Leaves
This week’s images appear in a form inspired by early Christian/Catholic triptych art: a threefold form that tells a unified story.
Image inspiration: Fallen leaves in water surrender to the cycles of seasons. A spider’s web catches and kills a passing fly. Can we surrender to these moments too? Death is an invitation to slip beyond the web of knowing. What might we find if we allowed the cycle of death and resurrection in our own lives?
Translated with www.DeepL.com/Translator (free version) a další překladače