Dvacátý sedmý týden: Lidstvo je společenství
Otec Richard se zamýšlí nad vzájemně propojeným chápáním Kristova těla u apoštola Pavla:
Prvotní církev nebyla instituce
V době života apoštola Pavla nebyla církev ještě institucí ani strukturálním seskupením společných praktik a víry. Církev byla živým organismem, který předával evangelium prostřednictvím vztahů.
Církev byla tělem Boží lásky
Pavlovou brilantní metaforou pro toto živé, organické a konkrétní ztělesnění je Tělo Kristovo: „Neboť jako v jednom těle máme mnoho částí a všechny části nemají stejnou funkci, tak i my, ačkoli je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jednotlivě jsme částmi jeden druhého. Protože máme různé dary podle milosti, která nám byla dána, uplatňujme je“ (Řím 12,4-6). Srdcem tohoto těla, které dodává energii oživující společenství, je „Boží láska, která je skrze Ducha svatého vylita do našich srdcí“ (Řím 5,5).
Křesťané byli údy Kristova těla
Tento Duch je sám o sobě základní energií vesmíru, základem veškerého bytí. Unie není jen zbožné blouznění nebo hezká poezie, ale konkrétní Boží dílo, které nás miluje. Pavel píše: „Nyní jste ve svém společenství Kristovým tělem“ (1 Kor 12,27). V našem spojení s touto světelnou sítí, s tímto vibračním stavem lásky, se podílíme na ztělesnění Boha.
Křesťané byli součástí sdílené Lásky
Pro Ježíše jsou taková učení jako odpuštění, uzdravení a spravedlnost jasným důkazem takového sdíleného života. Když to nevidíme, náboženství je „celé v hlavě“. Usmíření, odpuštění a smíření nejsou jakousi pozdější vstupenkou do nebe. Jsou cenou lidství – podpisem nebe – nyní.
Můžeme být v klidu – i dnes jsme bytostně spojeni
Jsme v podstatě společenské bytosti a já jsem jen jednou částí odrazu velkého Božího tajemství. Každý z nás je jen jedním otiskem prstu nebo stopou Boha. Jsme bytostně spojeni jeden s druhým. Základ společenství musí vycházet ze Skutečnosti a z toho, co je. Nejlepším způsobem, jak toho můžeme ve společenství dosáhnout, je přetvořit svůj životní styl na to, co je. A vzor vesmíru je, že jsme jedno. Je to dobrotivý vesmír, je radikálně v pořádku a Bůh je na naší straně. Můžeme být v klidu. Nemusíme žít soutěživě. Nemusíme šplhat nebo uspět, protože „tam nahoře“ není nic, co by nebylo „tady“.
Kontemplativní teoložka Beatrice Bruteauová (1930-2014) potvrzuje Skutečnost jako společenství, jehož základem je přirozenost trinitárního Boha:
Církev je společenství lidí trinitárního života
Být stvořen k „obrazu Božímu“ znamená být stvořen k obrazu trinitárního „komunitního“ života. A to se zase děje díky Boží přirozenosti, která je sebedarovací láskou. Právě díky povaze lásky, povaze osobnosti a povaze svobody má společenství ústřední postavení, které má jako samotný kořen skutečnosti. Společenství je tím, čím bytí, dokonce Absolutní bytí, a tedy veškeré bytí v základu je. Není něčím dodatečně volitelně přidaným. Patří k podstatě. [1]
Translated with www.DeepL.com/Translator (free version), nadpisy překladatel
Prameny
[1] Beatrice Bruteau, Radical Optimism: Practical Spirituality in an Uncertain World (Boulder, CO: Sentient Publications, 1993, 2002), 104–105.
Adapted from Richard Rohr, Essential Teachings on Love, selected by Joelle Chase and Judy Traeger (Maryknoll, NY: Orbis Books, 2018), 103–104; and
Creating Christian Community (Albuquerque, NM: Center for Action and Contemplation, 1994). Available as MP3 download.
Image credit: Perry Riddle, Lunch Hour in the Sun (detail), 1976, photograph, Illinois, public domain. Dick Rowan, California – Southern California Big Sur Coastal Area (detail), 1972, photograph, California. Flip Schulke, Inexpensive Retirement Hotels (detail), 1973, photograph, Florida, public domain. Jenna Keiper, 2022, triptych art, United States.
This week’s images appear in a form inspired by early Christian/Catholic triptych art: a threefold form that tells a unified story.
Image inspiration: Humanity – we find ways to connect with each other across location, age, and space.