Čtyřicátý osmý týden: Budoucnost křesťanství
I když se naše tradiční náboženská architektura rozpadne – fyzicky nebo koncepčně – i tehdy může Bůh z trosek pozvednout něco krásného. -Brian McLaren, Velké duchovní stěhování
V této přednášce o budoucnosti církve Richard Rohr vybízí k důvěře v tajemství víry:
Naše výzva ke změně nemůže být jen kritika současného stavu- i nadále věříme…
Není náhodou, že jádrem liturgie je vyznání víry, které se opakuje: Věřím, věřím, věřím. Bez ohledu na to, co to je, musíme najít svůj skutečný systém víry. Pro co jsme zapálení a nadšení? Čím jsme naplněni Bohem? Reakce proti tomu, co je špatné, může lidi vzrušovat, ale nikoho neobrátí, nepromění a duši nepřitáhne. Všichni víme, co je špatně, všichni víme, co by se mělo změnit, ale další změny, ať už jakkoli progresivní, samy o sobě proměnu duše nepřinesou. Naše výzva ke změně je nyní samozřejmě mnohem hlubší.
…že život je stále o koloběhu umírání a vzkříšení
Naše víra nám také nabízí základní přesvědčení, že život je sled umírání a povstání. Ve středu eucharistie hlásáme: „Kristus zemřel, Kristus vstal z mrtvých a Kristus znovu přijde.“ V tomto smyslu je třeba se snažit o to, abychom byli věrní svému životu. [1] To je spásný vzor! Není to tajemství víry, to je tajemství víry. Nikdy se nezmění. Ale lidé ze Západu, vyškolení ve filozofii pokroku a řešení problémů, tomu už nevěří. Mnohem více věříme, že můžeme překonat pašijové tajemství. Že můžeme vytvořit rodinu, farnost, církev, instituci, zemi, která nebude muset procházet umíráním věcí.
…a obojí je pro nás dobrým učitelem
Není to pravda! Není pravda, že všechno je stále lepší a lepší. Tento omyl je nám brán. Můžeme se však vrátit ke vzoru naší víry a ke vzoru skutečnosti: že věci umírají a věci vstávají z mrtvých a obojí je dobrým učitelem. Krista je třeba poznat a přijmout na obou místech – v umírání věcí i v extázi a kráse věcí.
… abychom i my byli činiteli proměny.
Cesta dolů nás vždy učí. Potřebujeme chvíle, kdy je duše zlomená, a potřebujeme nějaké místo, kam můžeme jít a plakat a truchlit. Ale musíme tam mít zdravé lidi, kteří nás nenechají propadnout takové negativitě jako způsobu života. Jako lidé církve jsme povoláni být činiteli proměny, kteří svědčí o změnách a doprovázejí je moudrostí duše.
Jsme na konci dominance západu i církve. Co s tím uděláme?
Ježíš nám nikdy neřekl, abychom důvěřovali větším kulturním institucím nebo dokonce církvi. To neznamená, že jsou špatné nebo že bychom je měli opustit, ale musíme si uvědomit, že i ony podléhají velikonočnímu tajemství, umírání a zmrtvýchvstání všech věcí. A myslím, že musíme být upřímní, že se nacházíme na spodní straně křivky. Všechny ukazatele naznačují, že jsme na konci dominance Spojených států, západní civilizace, a dokonce i křesťanství. Otázka pro nás se stává následující: Co s tím uděláme?
Translated with www.DeepL.com/Translator (free version), mezinadpisy si dovolil vložit překladatel
Prameny:
[1] This memorial acclamation was still used during Mass at the time of this presentation.
Adapted from Richard Rohr, Creating a Church for the 21st Century, conference presentation, August 6, 1993.
Image credit: Christopher Holt, Newgrange Triple Spiral (detail), 2014, Ireland, photograph, Wikimedia. Joanna Kosinska, Untitled (detail), 2017, photograph, Unsplash. Nasa and ESA, M104 Sombrero Galaxy (detail), 2003, United States, photograph, Wikimedia. Jenna Keiper & Leslye Colvin, 2022, triptych art, United States. Click here to enlarge image.
Image inspiration: From a past shrouded by time, we hold the known candle of our present moment toward an unknown and expansive future. Past, present, and future— Christ is present in each.