Desátý týden: Poutě
Kontemplativní tradice poutí
Tento týden se budeme zabývat kontemplativní tradicí poutí. V roce 1983 se otec Richard Rohr vydal na učitelskou pouť na posvátná místa v Lurdech, Assisi, Římě a na několik míst ve Svaté zemi. První Richardova přednáška se konala ve velké bazilice Neposkvrněného početí ve francouzských Lurdech. Tato bazilika stojí nad Massabielskou jeskyní, místem, kde se údajně v roce 1858 zjevila Panna Maria dospívající dívce Bernadettě Soubirousové (která byla v roce 1933 prohlášena za svatou).
Zde je uvedeno, jak Richard uvedl toto téma:
Pouť je cvičení v odpoutávání se, hledání úžasu, neustálé objevování nového
Poutě určitého typu se v průběhu staletí objevují v mnoha náboženstvích. Poutě měly podobu židovského exodu, islámské hadždže do Mekky, výprav za viděním, pěších cest a klasických hrdinských cest o opuštění domova. Ve čtvrtém století začalo mnoho křesťanů putovat do Jeruzaléma. Každé století mělo novou podobu; zajímavá je spiritualita, která za tím stála. Bylo to cvičení v odpoutávání se, hledání úžasu, neustálé objevování nového. Starším náboženstvím to bránilo ustrnout a očekávat Boha pouze ve známém a obvyklém. Poutnictví přivykalo lidi na změnu a růst.
Pouť do Jeruzaléma byla nejprve tou hlavní
Hlavní křesťanské poutě tedy směřovaly do Jeruzaléma (později poutníci navštěvovali svatyně nebo relikvie svatých) a často se putovalo celý rok nebo i déle. Cestovali s velkými náklady a s velkými obtížemi a jejich cílem by bylo dosáhnout řeky Jordán. U řeky Jordán by se pak ponořili do vody a přeplavali ji. To byl samozřejmě způsob, jak znovu prožít křest, který zažil Ježíš.
Pouť nás učí žít v přítomnosti
Abychom lépe pochopili pouť v jejím ideálním smyslu, souvisí s posvěcením času i místa. Dovolte mi, abych vám přednesl mantru, kterou poznalo společenství Nový Jeruzalém [duchovní společenství otce Richarda předtím, než založil Centrum pro akci a kontemplaci]. Tato mantra zní: „Tento okamžik nebo toto místo je tak dokonalé, jak jen může být.“ V tomto okamžiku je to dokonalé. Naším pokušením je vždy hledět na další okamžik, aby byl dokonalejší, na další místo a pak na další okamžik nebo místo.
Pokud neumíme ocenit přítomnost, upíráme se k iluzi budoucnosti
Víte, vždy jsme zklamáni tím, co skutečně máme. Vždy se ženeme do budoucnosti. Důvodem, proč spěcháme do budoucnosti, je to, že neprožíváme celistvost v přítomnosti. A když jsme nepochopili přítomnost, žijeme vždy v iluzi. Je to iluze, že příští okamžik nebo místo bude lepší. Až budu za tímhle rohem, až uvidím tenhle kostel, až se dostanu do Jeruzaléma, až se dostanu do hotelu – ať už to bude cokoli.
Štěstí nečeká za rohem, právě nyní je s námi
Poutnictví nám však pomáhá vidět, že tento postoj je v podstatě špatný. Dokud si myslíme, že štěstí je za rohem, znamená to, že jsme štěstí ještě nepochopili. Protože štěstí je dáno v tomto okamžiku a na tomto místě a tento okamžik a toto místo jsou tak dokonalé, jak jen mohou být.
Translated with www.DeepL.com/Translator (free version), mezinadpisy si dovolil vložit překladatel