Čtyřicátý pátý týden: Vděčnost a milost
Richard Rohr chápe evangelijní příběh o ženě u studny jako příběh o neustále proudící Boží milosti vůči nám:
Žena u studny – příjemce i zdroj
V křesťanských Písmech čteme o tom, jak Ježíš povzbuzuje Samaritánku, aby nabrala vodu z veřejné studny a podala mu ji (Jan 4,7). U této starobylé studny se očekávané role obracejí. Objevuje se vzájemná zranitelnost, když Ježíš vyzývá ženu, aby byla jak příjemcem, tak také „zdrojem“ a dárcem daru živé vody. V téměř trinitárním druhu proudění Ježíš popisuje toto předání jako „vodu, kterou ti dám a která bude pramenem vody v tobě – vyvěrajícím k nekonečnému životu“ (Jan 4,14).
Proudy živé vody
Jinými slovy, prastará duchovní studna je plně přenesena na jednotlivého člověka; nyní je to práce uvnitř a má „účinek pramene“, což je přesně ten obraz, který tak milovali španělští mystici šestnáctého století Francisco de Osuna, Terezie z Avily a Jan od Kříže. Toto téma se opakuje i v Ježíšových slovech, že „ze srdce potečou proudy živé vody“ (Jan 7,38). [1]
Boží dar už máme
Nejkrásnější Ježíšovou metaforou pro tuto vnitřní zkušenost milosti je „pramen v tobě“. Tento pramen není mimo nás, je v nás a tryská k věčnému životu. Duchovní poznání a duchovní poznávání je ve skutečnosti vždy znovupoznáním. Je to uvědomění si, že to, co už víme, je na určité hluboké úrovni pravda. Měli jsme intuici nebo jsme tušili, že bychom mohli být právě milovaným Božím dítětem, ale často si myslíme, že je to příliš dobré na to, abychom si to představovali. Nebe je již dáno a dar je již předán. Ženě u studny Ježíš říká zcela přímo: „Kdybys jen znala Boží dar … prosila bys ho a on by ti dal živou vodu“ (Jan 4,10). Ježíš jí i nám říká, že Boží dar už máme! Duch byl vylit do našich srdcí v okamžiku našeho stvoření. Jsme již Božími dětmi. Voda v nás bublá, ale my se tomu často neodvažujeme uvěřit.
Odevzdej se prameni milosti a těš se z něho
Taková dobrá zpráva je příliš dobrá, příliš nemožná, příliš vzdálená. Říkáme: „Pane, nejsem toho hoden.“ A tak se nám zdá, že to není možné. Samozřejmě, že nejsme hodni, ale dobrá zpráva je, že o hodnost vůbec nejde. Kdo z nás je toho hoden? Jsem toho hoden? Je hoden biskup? Jsou hodni kněží? Jsou hodni františkáni? Já si to nemyslím. Všichni jsme jen různě omylní a nehodní, ale když se této skutečnosti/identitě/poznání odevzdáme, začne téct pramen milosti. Přestaneme hledat svou vlastní důstojnost a začneme poznávat Boží dar. Začínáme si uvědomovat, že všechno je dar, všechno je zadarmo, všechno už máme a jediné, co můžeme udělat, je naučit se z toho těšit. To všechno změní. [2]
Prameny:
[1] Adapted from Richard Rohr, A Spring within Us: A Book of Daily Meditations (Albuquerque, NM: CAC Publishing, 2016), 16.
[2] Adapted from Richard Rohr, “The Woman at the Well,” homily, March 23, 2014, MP3 audio.
Image credit: A path from one week to the next—Loïs Mailou Jones, Textile Design for Cretonne (detail), 1928, watercolor on paper, Smithsonian. Loïs Mailou Jones, Eglise Saint Joseph (detail), 1954, oil on canvas, Smithsonian. Alma Thomas, Red Abstraction (detail), 1959, oil on canvas, Smithsonian. Click here to enlarge image.
This street scene reminds us of the ordinary, loud, multi-colored, sun and shade gift of life.