Neúčinnost víry

Třetí týden: Udržování napětí

Richard Rohr píše, že udržování napětí paradoxu nám pomáhá růst ve vědomí a lásce.

Neduální mysl

Všechna velká náboženství na vyspělejších úrovních se učí a vyučují jinému vědomí, kterému říkáme kontemplativní mysl, neduální mysl nebo Kristova mysl. Úrovně duchovního vývoje začínají dualistickým, vylučujícím, buď/anebo myšlením a stávají se stále více neduálními, což umožňuje hlubší, širší, moudřejší, inkluzivnější a láskyplnější způsob vidění.

Běžné zkušenosti nás učí neduálnostii

Máme-li žít na této Zemi, nemůžeme obejít nezbytné napětí spočívající v udržování protikladů a nesrovnalostí pohromadě. Každodenní běžné zkušenosti nás učí nedvojnosti způsobem, který není teoretický ani abstraktní. Stává se zřejmou ve všem a v každém, v každé myšlence a každé události, téměř skrytou na první pohled. Vše stvořené je smrtelné a omezené, a pokud se díváme dostatečně dlouho, i paradoxní. Paradoxem myslím něco, co zpočátku vypadá rozporuplně nebo nemožně, ale v jiném rámci nebo na jiné úrovni je ve skutečnosti hluboce pravdivé.

Umět žít s paradoxy

Mluvím o pouhém udržení napětí, nikoli nutně o nalezení řešení nebo uzavření paradoxu. Musíme souhlasit s tím, že budeme žít bez řešení, alespoň po určitou dobu. To je pro většinu lidí velmi obtížné, z velké části proto, že nás nikdo nenaučil, jak to mentálně nebo emocionálně dělat. Nevěděli jsme, že to umíme – nebo že bychom to dokonce měli umět. Jak zřejmě říká Pavel (parafrázuji), naděje by nebyla takovou ctností, jakou je, kdyby nás vedla k rychlému uzavření a nemuseli jsme na ni „trpělivě čekat“ (Římanům 8,24-25).

V církvi jsme zapomenuli žít s paradoxem víry

Myslím, že otevření se tomuto vyčkávání je samotným názvem a popisem víry. Bohužel v křesťanství se víra do značné míry stala vírou v to, že věci jsou pravdivé nebo nepravdivé (intelektuální souhlas), místo aby lidem dávala konkrétní postupy, aby sami věděli, jak se otevřít (víra), vydržet (naděje) a nechat se naplnit z jiného zdroje (láska).

Musíme se přeškolit k pochopení moudrosti paradoxu

Musíme se posunout od náboženství založeného na víře k náboženství založenému na praxi, jinak se změní jen málo. Budeme se pouze nadále dohadovat o tom, čemu máme věřit a kdo jsou nevěřící. Potřebujeme kontemplativní praktiky, abychom uvolnili své egoistické lpění na jistotě a přeškolili svou mysl k pochopení moudrosti paradoxu. [1]

Modlitba vyjadřuje ochotu přiznat si že nevím

Kontemplativní modlitba je z velké části jen přítomnost: udržování napětí, místo aby se o něm vůbec mluvilo, nabízení okamžiku Bohu, místo aby se fixoval slovy a myšlenkami, milování skutečnosti takové, jaká je, místo aby se jí plně rozumělo. V našem každodenním životě se tato modlitba nejčastěji vyjadřuje jako ochota říci „nevím“. Nesmíme tlačit na řeku, musíme jen důvěřovat, že už jsme v řece a Bůh je jistý tok a proud.

Naslouchat a čekat

Možná to zní neprakticky, ale cesta víry není cestou efektivity. Tolik ze života je jen otázkou naslouchání a čekání a užívání si rozpínavosti, která z takové ochoty držet se plyne. [2]

Přečtěte si tuto meditaci na stránkách cac.org.

Prameny:

[1] Adapted from Richard Rohr, The Naked Now: Learning to See as the Mystics See (New York: Crossroad Publishing, 2009), 100, 106–107, 108.

[2] Adapted from Richard Rohr, Yes, And…: Daily Meditations (Cincinnati, OH: Franciscan Media, 2013, 2019), 383.

Image credit: Oliver Hotakainen, Untitled (detail), Finland, 2021, photograph, public domainClick here to enlarge image.

How do we keep fire afloat on water? How do we act for justice and stay humble and listening?