Desátý týden: Duše přírody
Marya Grathwohlová, sestra svatého Františka, popisuje zážitek, který prožila s dlouholetou přítelkyní při cestě do Wyomingských hor Bighorn Mountains:
jaký je náš dar Zemi?“
Dorie, která se distancovala od organizovaného náboženství, přesto vymyslela výraz „skalní růženec“, aby vyjádřila sled životních tajemství uzavřených ve vrstvách hornin: plazi, lesy, obojživelníci, ryby, těla spolupracujících buněk, fotosyntéza.
Když hora odhaluje nádheru evoluce života, přistihnu se, že se ptám: „Kdo jsme my, lidé? Jaká je naše úloha v této škále životních forem, jaký je náš dar Zemi?“. Tyto nesmírné otázky vyžadují vesmír nebo náboženství…..
Jak cítí vesmír kámen na skále?
Blízko vrcholu pak náhle obcházíme útes. Další značka: PŘED 2,9 MILIARDAMI LET. GRANIT. A moje duše se zarazí do Ave…..
Najdeme odpočívadlo. Doběhnu zpátky ke skále a poblíž cedule seberu něco malého. Kámen, na svou velikost těžký, se leskne křemenem. Přiložím si ho ke rtům.
„Ty,“ zašeptám, „jsi svědkem geniálního stvoření života fotosyntézou.“ A pak se na něj podívám.
Kameny křičí kvůli ničení Země
Mlčky stojím a naslouchám. Čas se zastaví.
V mých rukou je písmo, kámen, který volá. Připomínám si, že to bylo před pouhými dvěma tisíci lety, kdy Ježíš řekl: „Budou-li lidé mlčet, kameny budou křičet“ [Lukáš 19,40].
Země, kamenná planeta, křičí. Země křičí proti globálnímu masovému vymírání druhů, ničivým klimatickým změnám způsobeným člověkem a proti schopnosti militarizovaného a industrializovaného lidstva otrávit a zničit podpůrné systémy Země: půdu, vzduch a vodu.
Kameny křičí kvůli lidskému utrpení
Země křičí proti utrpení, které si my lidé navzájem způsobujeme.
Zde je moje otázka pro horu. Jak se naučíme stát se přispívajícími členy přehlídky života, tohoto pokračujícího příběhu společenství druhů, svébytnými subjekty? [1]
Grathwohl popisuje oduševnělou krásu v přírodě jako božskou přítomnost:
Krása hor nám pomáhá vše zvládnout
Po téměř padesáti letech, kdy jsem byla františkánskou sestrou, jsem poznala, že krása je pro františkánské teology a filosofy nejvyšším a nejintimnějším poznáním Boha, jiným jménem pro Boha, jménem pro Boha. Svatý Bonaventura a blahoslavený Jan Duns Scotus učí, že krása a rozmanitost stvoření nás živí skrze utrpení a ztráty. Když nám dojde smysl života, když nás znechutí vzpomínky na válku, když se na Zemi útočí s nevídanou divokostí kvůli uhlí, plynu, ropě, dřevu a zisku, když bují chudoba a extrémní bohatství pro málokoho prudce stoupá, když nás zradí přátelé a všichni, které máme rádi, žijí daleko… pak přesto krása trvá a pomáhá nám to zvládnout. Jako Bůh…. [2]
Moje duše stoupá k tichu a kráse Boha a jeho stvoření
Nyní cítím, že duše zná sama sebe a svůj život ve velkém soucitném Tajemství, které se snažíme pojmenovat. Duše se bouří, stoupá, roste k nepojmenovatelnému tichu a kráse Boha a v něm, mateřského vodního Boha, deště mimo katolickou víru, mimo jakékoli konkrétní náboženství či vyznání, deště, který nás konejší v utrpení a je výzvou samolibosti. Duše kvete v tomto dešti světů, meteorických dešťů, kosmu. [3]
Tuto meditaci si můžete přečíst na stránkách cac.org.
Prameny:
[1] Marya Grathwohl, This Wheel of Rocks: An Unexpected Spiritual Journey (New York: Riverhead Books, 2023), 1–2, 2–3.
[2] Grathwohl, This Wheel of Rocks, 14.
[3] Grathwohl, This Wheel of Rocks, 24.
Image credit: Benjamin Yazza, Untitled Porcupine (detail), New Mexico, 2023, photograph, used with permission. Click here to enlarge image.
“I relate tradition to habit, one of my habits brings me to my nature walks, where I see the same scenery, the same foliage, the same animals. Yet none of these are the same, they have their own unique progression.” —Benjamin Yazza, photographer