Padesátý druhý týden: Svaté vtělení
Otec Richard vybízí křesťany, aby se posunuli od sentimentality ke zralému pochopení důsledků vtělení:
vtělení je již vykoupením
Je třeba překonat pouhé sentimentální chápání Vánoc jako „čekání na Ježíška“ a dospělým a společným způsobem ocenit poselství o vtělení Boha v Kristu. My františkáni jsme vždy věřili, že vtělení je již vykoupením, protože v Ježíšově narození Bůh říká, že je dobré být člověkem a že Bůh je na naší straně.
A poslání Krista je Boží vláda
Ježíš ztotožnil své vlastní poslání s tím, co nazval nadcházející „Boží vládou“. My jsme se místo toho často spokojili se sladkým příchodem dítěte, které od nás nežádalo téměř nic, pokud jde o odevzdání, setkání, vzájemnost nebo jakýkoli souhlas se skutečným Ježíšovým učením. Přílišná sentimentalita nebo vyprazdňování našich emocí může být náhražkou skutečného vztahu, jak to vidíme i v našich mezilidských vztazích. Když jsme tak poblouzněni „sladkostí“ nebo „dokonalostí“ druhého, snadno „vypadneme“ z lásky při prvním náznaku jeho lidskosti. Nedopusťme, aby se to stalo s nekonečně podmanivou osobou Ježíše!
Vánoce jsou prosba o zrození dějin
Oslava Vánoc není výhradně sentimentálním čekáním na narození dítěte. Mnohem více je to prosba o zrození dějin! Stvoření sténá ve svých porodních bolestech a čeká na naši účast s Bohem na své obnově (viz Řím 8,20-23). Evangeliu neprokazujeme žádnou laskavost, když z Ježíše, věčného Krista, děláme věčné dítě, které od nás nežádá téměř žádnou odpověď dospělých. Člověk se dokonce diví, jaká mysl by chtěla Ježíše udržovat v roli dítěte. Snad jen taková, která se spokojí s „dětským křesťanstvím“.
Bůh miluje partnerství s námi
Každá spiritualita, která si z Ježíše dítěte dělá příliš mnoho, možná ještě není připravena na „prime-time“ život. Máme-li věřit biblickým textům, Bůh zjevně chce, aby přátelé a partneři byli obrazy božství. Zdá se, že Bůh od nás chce zralé náboženství a promyšlenou, svobodnou odpověď. Bůh nás miluje v partnerství, se vzájemným dáváním a přijímáním, a my se nakonec stáváme obrazy Boha, kterého milujeme.
Jsme údy Kristova těla
Kristus, kterého žádáme a na kterého čekáme, zahrnuje naše vlastní plné zrození a další zrození dějin a stvoření. Tomuto dospělému a kosmickému Kristu můžeme říci: „Přijď, Pane Ježíši“ (Zj 22,20) se zcela novým porozuměním a záměrnou vášní. Tím se celý náš život i život církve stává jedním obrovským „adventem“.
Kristus zahrnuje celou šíři stvoření a dějin, které se k němu připojily – a také každého z nás. To je univerzální (nebo kosmický) Kristus. [1] My sami jsme údy Kristova těla a Univerzálního Krista, i když nejsme historickým Ježíšem. Velmi správně tedy věříme v „Ježíše Krista“ a obě slova jsou podstatná.
Přečtěte si tuto meditaci na stránkách cac.org.
Translated with DeepL.com (free version)
Prameny:
Universal or Cosmic Christ, see Richard Rohr, The Universal Christ: How a Forgotten Reality Can Change Everything We See, Hope for, and Believe(New York: Convergent, 2019, 2021).
Adapted from Richard Rohr, Preparing for Christmas: Daily Meditations for Advent (Cincinnati, OH: Franciscan Media, 2008), xiii–xiv, 8–9, 7.
Image credit and inspiration: Nathan Dumlao, Untitled (detail), 2020, photo, Unsplash. Click here to enlarge image. We are born into this world a holy incarnation.