týden Čtyřicátý osmý: Procvičování vděčnosti-Pondělí, 24. listopadu 2025
Teoložka Yolanda Pierce uvažuje o vděčnosti deseti malomocných, které Ježíš uzdravil v Lukášovi 17:11–18:
Jen jeden se vrátil, aby poděkoval
Deset lidí zlomených a vyloučených ze společnosti. Deset lidí volajících o vysvobození. Deset lidí očištěných mocí Velkého lékaře. Deset lidí, kteří se mohli vrátit do svých domovů a ke svým rodinám. A jen jeden se vrátil, aby poděkoval…
Vděčnost vyžaduje návrat k okamžiku nouze
Ale tento úryvek není tolik o poděkování, jako o návratu a vzpomínání. V příběhu se k Ježíši vrací jen jeden z uzdravených. Nejenže poděkuje, ale vrhne se Ježíši k nohám a hlasitě volá. Nejde o zdvořilé poděkování za prokázanou laskavost. Je to výkřik člověka, který byl uzdraven a vrátil se do zdravého stavu, o kterém si myslel, že je nedosažitelný.
Vděčnost, skutečná vděčnost, je mentální návrat k okamžiku nouze – fyzické, duchovní nebo emocionální nouze… Vděčnost vyžaduje návrat k tomuto okamžiku nouze, i když už byla nouze překonána.
Pierceová přemýšlí o tom, jak se ocitla v pozici každé postavy v příběhu:
Zapomenula jsem na minulost
Byla jsem zlomená, potřebovala jsem uzdravení, ale nedokázala jsem se vrátit k okamžiku nouze a vzpomenout si na něj poté, co jsem byla uzdravena. Plná energie a nového života jsem zapomněla uznat zdroj své síly a poděkovat…
Vrátila jsem se k lidem z dětství a děkovala jim
Byla jsem také tou, která se vrátila a vrhla se k nohám těch, kteří mi tak bohatě požehnali. Někdy jsem dbala rady své babičky, abych „dávala ostatním květiny, dokud ještě žijí“. Ať už skutečnými květinami nebo slovy chvály, někdy jsem si vzpomněla vrátit vděčnost těm učitelům, sousedům nebo kolegům, kteří požehnali můj život, i když o tom nevěděli.
A oni zase děkovali mě
Ale nic mě nedojalo víc, než být na straně, která přijímá něčí vděčnost. Po dlouhém období, kdy jsem vylévala své srdce a duši a myslela si, že nikdo nerozumí ani neocení mé úsilí, jsem možná dostala pohlednici, vzkaz nebo návštěvu s poděkováním. V takových chvílích se mi do očí hrnou slzy, protože v tu chvíli skutečně chápu sílu vděčnosti.
Vzájemné dávání a přijímání mne vracelo k Bohu
Příjemce byl obdařen a jeho vyjádření vděčnosti pokořuje a obdařuje dárce.
Právě v tomto prostoru vzájemnosti – dávání a přijímání, děkování a být děkován, vracení a vzpomínání – můžeme skutečně ocenit příběh jednoho muže s malomocenstvím, který se vrací se slovy díků. Nejenže je očištěn, ale v jeho vyjádření vděčnosti můžeme najít jeho úplné uzdravení. Očištění od nemoci nastává po pouhých několika slovech od Léčitele. Ale úplné uzdravení jeho mysli a těla nastává, když uzná svou potřebu, vděčnost a lásku k Božskému. Deset je očištěno, ale pouze jeden, díky vzpomínce a návratu, je zcela uzdraven.
Translated with DeepL.com (free version)
Prameny:
Yolanda Pierce, In My Grandmother’s House: Black Women, Faith, and the Stories We Inherit (Broadleaf Books, 2023), 143–144, 145.
Image credit and inspiration: Debby Hudson, untitled (detail), 2018, photo, Unsplash. Click here to enlarge image. The silhouette of the person with hands open to the sky visually embodies gratitude as a recognition of life’s gift, showing how grace flows inward and outward, connecting self, community, and the divine.