Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Jsme totiž velikonoční lidé a jsme povoláni slavit celou zemi jako Kristovo tělo. Každý skutek vykonaný v lásce vzdává slávu Bohu: děkovné zastavení, smích, pohled do slunce nebo jen pozvednutí přípitku s přáteli na virtuálním setkání. Dobrá zpráva? „On tu není!“ Kristus je všude a láska nás učiní celistvými.
Vzkříšení není Ježíšův soukromý zázrak; je to nová podoba skutečnosti. Je to nová podoba světa. Je naplněn milostí. Je naplněno možností. Je naplněn novostí.
Východ slunce v příběhu o Velikonocích není jen denní doba, je to stav srdce. Východ slunce je prostor, kde noční obavy ustupují naději, kde cítíme pokoj ohledně naší smrtelnosti v dosahu univerzální pravdy, že láska trvá, a kde cítíme, jak světlo hřebenuje temné obzory srdcí, která jsme drželi zabarikádovaná.
Pokud původní božské vtělení bylo a je pravdivé, pak je vzkříšení nevyhnutelné a nezvratné. Pokud byl velký třesk vnějším východiskem věčného Kristova tajemství, pak víme, že tento věčný logos vede stvoření někam k dobrému a vesmír není chaotický ani nesmyslný. Alfa a Omega jsou ve skutečnosti jedno a totéž.
Ve skutečnosti Ježíšovo vlastní vzkříšené tělo hovoří o důležitosti nářku uprostřed radosti. Dokonce i v tom nejtriumfálnějším příběhu, jaký kdy Písmo a dějiny vyprávěly, zůstávají jizvy (Jan 20,27)….. Vzkříšení je cestou vpřed z hrobu, která ctí jizvy, jež si neseme, a pomáhá nám nést je s odolností a nadějí.
smrt a vzkříšení: Tolik vědeckých disciplín se spojuje, každá svým způsobem, aby řekly, že v tomto světě na všech úrovních probíhá neustálý pohyb ztráty a obnovy. Zdá se, že je to vzorec veškerého růstu a vývoje. Být naživu znamená odevzdat se tomuto nevyhnutelnému proudění. Je to stejný vzorec v každém atomu, v každém lidském vztahu i v každé galaxii.
Být křesťanem tedy znamená být nevyhnutelně a navždy člověkem naděje. Bůh v Kristu říká, že toto je to, co bude trvat: můj život a moje láska budou mít vždy a navždy poslední slovo.
V přistěhovaleckém katolickém kostele, kam jsem chodila s abuelou (babičkou), když jsem vyrůstala, byl tento svatý den čekání stejně důležitý jako velikonoční neděle, protože odrážel naši realitu – neustálé tlačení a tahání mezi smutkem a radostí, smrtí a vzkříšením. V tento den jsme zapalovali svíčky a seděli před oltářem snad celé roky. Věděli jsme, že radost přijde, ale nebylo kam spěchat. Svaté napětí bylo prostorem, ve kterém jsme se cítili nejživěji. Tehdy jsem to nevěděla, ale la Espíritu Santa [Duch svatý] ve mně utvářel něco posvátného.
Bůh se nezjevuje v zabíjení a dobývání… v násilí a nenávisti. Bůh se zjevuje v tomto ukřižovaném člověku – dává sám sebe až do posledního dechu, dává a odpouští.
A nemůže být jiný způsob, jak nám ukázat, jací skutečně jsme. Vskutku nevíme, co děláme.
Je-li Bůh takový a jsme-li my takoví… všechno se musí změnit.
Ježíš přišel, aby odhalil a vyřešil hlavní a zásadní problém – sklon lidstva ke strachu a nenávisti. Láska je naprosto osvícená, zcela nesmyslná cesta z tohoto vzorce. K lásce je třeba se dopracovat, přijmout ji a těšit se z ní; prvním krokem je rozpoznat naši hlubokou schopnost strachu a nenávisti. Nezapomeňte však, že kolem negativního prostoru se shromažďujeme rychle, zatímco do lásky „padáme“ spíše pomalu a jen s velkou praxí v padání.