Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Seitz vypráví o noci, kdy šel s Mertonem do jazzového klubu v Louisville. [3] Když skupina začala hrát, Merton se k němu naklonil a pošeptal mu: „Teď spolu začnou mluvit. Poslouchejte.“ Pak se přiblížil ke kapele, aby lépe viděl. Když se později vrátil s vytřeštěnýma očima, řekl Seitzovi: „Tak tohle je modlení. To je nějaká modlitba! Nová liturgie. Opravdu, nedělám si legraci.“
Věřím, že dobré umění, dobrá poezie a skutečná mytologie nám sdělují, aniž bychom si toho byli vědomi, že život není jen sled izolovaných, nesouvisejících událostí. Velké pravdy – pokud je lze vizualizovat v obrazech – odhalují hluboké zákonitosti a ukazují, že jsme jejich součástí. To nás hluboce uzdravuje a z velké části se to děje pod naším vědomím. Velký příběh nás vtahuje dovnitř vesmírného příběhu.
Pochybuji, že můžeme vidět Boží obraz (imago Dei) v našich bližních, když ho nejprve nemůžeme vidět v rudimentární podobě v kamenech, v rostlinách a květinách, v podivných zvířátkách, v chlebu a víně, a hlavně když nemůžeme objektivní Boží obraz uctít v sobě. Tato duchovní cesta je vyladěním celého těla. Nakonec je to opravdu všechno, nebo nic, tady a pak všude.
Zkušenost Lásky, která nás miluje, nám umožňuje cítit a pak vidět. Jakmile Láska vtrhne do našich otupělých částí a probudí nás ze zamlženého mylného vnímání k Pravdě, jsme vyzváni, abychom se uzdravili a uvěřili tomu, co o nás Láska věří, abychom důvěřovali laskavosti a laskavým záměrům Lásky. Důvěra vzkvétá v půdě Lásky. A tam se náš Boží obraz proměňuje.
Mystikové, ti, kdo se skutečně modlí, to vědí. Ti, kdo hluboce vstupují do velkého tajemství, nezažívají Boha, který srovnává, rozlišuje a soudí. Zakoušejí všeobjímajícího příjemce, příjemce, který v každém jednotlivci rozpoznává božský obraz.
I když však máme silný smysl pro spiritualitu a vztah k posvátnu, můžeme zažívat úzkost, pochybnosti, zoufalství, bídu a temnotu. James Hollis tyto zkušenosti nazývá „návštěvy bažin“ a popisuje, jak obohacují náš život a pomáhají nám růst do zralé spirituality. Setkání s těmito [bolestnými] zkušenostmi v duchovním rámci odolnosti nakonec vedou k rozšíření, nikoliv ke zmenšení. „Po pravdě řečeno, přejeme si, abychom nemuseli růst,“ píše Hollis, „ale život od nás žádá víc než to“.
Je paradoxní, že Boží dary jsou zcela zdarma a nezasloužené, a přesto je Bůh nedává jinak než lidem, kteří o ně skutečně stojí, vybírají si je a říkají jim „ano“. To je plně symbiotická povaha milosti. Boží Láska je tak čistá, že nikdy nikým nemanipuluje, nestydí se a nikomu se nevnucuje. Láska čeká, až bude pozvána a žádána, a teprve potom se vrhá dovnitř.
Den Páně nám umožňuje přivést svou duši, své emoce, své smysly, svůj zrak, a dokonce i své tělo zpět k Bohu, aby si Bůh vzpomněl na naše roztrhané a zlomené já a dal nám znovu do pořádku naše priority. Sobota nám zajišťuje, že máme čas dělat to, co je opravdu důležité, a být s těmi, na kterých nám opravdu záleží.
Myslím, že právě o tom jsou Denní meditace. O tom je soustředěná modlitba. Musíme hledat nit citlivosti na takové vhledy a rozhodnout se, že budeme žít tímto způsobem. Je to druh poslušnostní věrnosti, kterou nikdo nevidí, ale záleží na ní víc než na všem.
Pokud jsme však oddáni kontemplativnímu postoji, postupně začneme vnímat svůj každodenní život z pohledu těchto okamžiků probuzení. Všimneme si, že mají v sobě pocit vyzařování, plnosti nebo návratu domů. Ve světle těchto okamžiků získáváme pocit, že v záplavě denních požadavků proplouváme hlubinami vlastního života. Trpíme hloubkovou deprivací. Je politováníhodné, že nevysvětlitelná Boží jednota s námi je skryta v hlubinách, nad nimiž se ploužíme.