Patnáctý týden: péče o vnitřní oheň
Biskupská kněžka a pedagožka Alice Updike Scannellová (1938-2019) považovala spiritualitu za základní prvek radikální odolnosti.
Pečovat o spiritualitu je nutné
Péče o naši spiritualitu je základní dovedností pro radikální odolnost. Ty druhy životních výzev a protivenství, které vyžadují radikální odolnost, obvykle způsobují bolest a utrpení. Bolest a utrpení nezvládneme bez duchovní podpory. Velkou část této duchovní podpory nám poskytnou lidé – někteří z těch, které známe, a někteří cizí lidé, kteří nám nabídnou vlídné slovo nebo nám přijdou pomoci, když to potřebujeme. Duchovní podporu můžeme také najít prostřednictvím své náboženské tradice, programu dvanácti kroků nebo meditační praxe, jako je tai chi, meditace všímavosti nebo jóga.
Jaká spiritualita je prospěšná?
Ne všechna náboženství nebo duchovní systémy víry jsou však pro radikální odolnost užitečné. Jakékoli náboženství nebo systém duchovní víry, který je odsuzující, trestající, rigidní nebo výlučný, je potenciální překážkou odolnosti. Druh spirituality, který slouží jako dovednost radikální odolnosti, respektuje důstojnost každé lidské bytosti; chápe, že všechny bytosti, životní prostředí a vesmír jsou vzájemně propojeny; považuje Vyšší moc za milující; a za základní hodnoty považuje upřímnost, sebeuvědomění, soucit, odpuštění, smíření, otevřenost, přijetí a uzdravení.
Která otevírá naše srdce?
Kdykoli se snažíme pochopit, jak můžeme nejlépe žít svůj život se smyslem a účelem, a to prostřednictvím modlitby, meditace nebo jiné praxe duchovního rozlišování, a s otevřenou myslí věnujeme pozornost tomu, co k nám v reakci na tuto praxi přichází, zabýváme se svou spiritualitou jako dovedností radikální odolnosti. Takové zapojení do spirituality má v průběhu času transformační účinky. Mění způsob, jakým chápeme sami sebe. Otevírá naše srdce vědomí vděčnosti a vede nás k většímu soucitu a pocitu propojení s druhými.
Scannell pojmenovává, že naše spiritualita a víra musí dozrát, aby nám byly oporou v těžkých časech:
Prohlubuji v dospělosti svůj duchovní život, nebo jsem zůstal v dětství?
Pokud jsme v dospělosti nevěnovali velkou pozornost prohlubování svého duchovního života, pravděpodobně nám budou chybět duchovní zdroje, které budeme potřebovat, abychom byli radikálně odolní. Naše dětské chápání spirituality obvykle není adekvátní, když zažijeme takovou nepřízeň osudu, která navždy změní náš život. Když hledáme smysl toho, co se nám stalo, a hledáme pochopení toho, kdo jsme, když nemůžeme dělat to, co jsme dělali dříve, nebo být tím, kým jsme bývali, pak potřebujeme duchovní zdroje, které jdou hlouběji…..
Bolestné zkušenosti nás posouvají k růstu
I když však máme silný smysl pro spiritualitu a vztah k posvátnu, můžeme zažívat úzkost, pochybnosti, zoufalství, bídu a temnotu. James Hollis tyto zkušenosti nazývá „návštěvy bažin“ a popisuje, jak obohacují náš život a pomáhají nám růst do zralé spirituality. [1] Setkání s těmito [bolestnými] zkušenostmi v duchovním rámci odolnosti nakonec vedou k rozšíření, nikoliv ke zmenšení. „Po pravdě řečeno, přejeme si, abychom nemuseli růst,“ píše Hollis, „ale život od nás žádá víc než to“. [2]
Tuto meditaci si můžete přečíst na stránkách cac.org.
Prameny:
[1] James Hollis, Finding Meaning in the Second Half of Life(New York: Gotham Books, 2005), 209, 211.
[2] Hollis, Finding Meaning, 234.
Alice Updike Scannell, Building Resilience: When There’s No Going Back to the Way Things Were (New York: Church Publishing, 2017, 2020), 112–113, 120–121.
Image credit: Jenna Keiper, Untitled (detail), Washington, 2020, photo, used with permission. Click here to enlarge image. Within our deep and tender inside spaces there is a bright light to tend and care for.