V přistěhovaleckém katolickém kostele, kam jsem chodila s abuelou (babičkou), když jsem vyrůstala, byl tento svatý den čekání stejně důležitý jako velikonoční neděle, protože odrážel naši realitu – neustálé tlačení a tahání mezi smutkem a radostí, smrtí a vzkříšením. V tento den jsme zapalovali svíčky a seděli před oltářem snad celé roky. Věděli jsme, že radost přijde, ale nebylo kam spěchat. Svaté napětí bylo prostorem, ve kterém jsme se cítili nejživěji. Tehdy jsem to nevěděla, ale la Espíritu Santa [Duch svatý] ve mně utvářel něco posvátného.
