Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Proč je tolik smutných, zahořklých a rozhněvaných lidí? Odpojeni od Boha volíme smrt a přispíváme k negativitě, cynismu, hněvu a dokonce i k útlaku
Pamatujte, láska vás má. Láska jste vy. Pouze láska a vaše hluboká touha po lásce rozpoznávají lásku všude jinde. Pamatujte, že již jste tím, co hledáte. (R.Rohr)
Je to radost se smutkem. Ne radost, která nás žene vpřed, ale radost, která nám mezitím dovoluje zůstat lidmi… Tato radost je komplexnější než optimismus. Je pravdivější než prosté štěstí. Je to hluboká jistota, že příběh ještě neskončil, i když se naše životy zdají bolestivě neúplné. (Kate Bowlerová)
Jan od Kříže byl opravdu známý svou citlivostí k chudým a nemocným. Byl také známý svým soucitem. Jeden z mnichů píše ve svém deníku: „Když se vydáváme na procházku v našich malých nedělních skupinkách a malých skupinkách, vždy doufáme, že se k nám připojí Jan od Kříže, protože nás vždy rozesměje…“. Je to něco, co přesahuje temnotu tohoto světa, a paradoxně to radikalizuje naši přítomnost v něm ke svatosti života podle podmínek života…
Ačkoli se příliš často soustředíme na to, co společně nenávidíme (a co je navíc velmi výnosným byznysem), všímání si toho, co společně milujeme, a studium toho, by nám mohlo pomoci přežít. Proto považuji radost, která nás vede k lásce, za způsob přežití.
Byla to radost z krásy bytí, radost ze všech úžasných a milých lidí, které jsem v životě potkala. Kosmická nebo duchovní radost je něco, čeho se účastníme; přichází odjinud a proudí skrze nás. Nemá to nic nebo téměř nic společného s tím, jak se nám v daném okamžiku daří v životě. Vzpomínám si, že jsem si pomyslel, že to musí být důvod, proč se svatí mohli radovat uprostřed utrpení.
Pixie Lighthorse, členka národa Choctaw v Oklahomě:
Tím, že ctíme zármutek a léčíme se, znovu se rozpomínáme a dáváme se dohromady. Můžeme se rozhodovat o tom, jak se posunout vpřed, spíše na základě svého jádra než na základě svých střežených bolestí.
Když mi zemřela dcera, zažila jsem dvě věci. První byla, že nikdo nemůže vědět, čím právě teď procházím. Ale rychle za tím následovalo: „Ach, každý člověk, který kdy zažil smrt dítěte, to ví.“ A to se mi líbilo…Všichni patříme k sobě navzájem. Svým způsobem to bylo poprvé, kdy jsem se usadila v síti vzájemného bytí – kdy jsem si uvědomila, že sem patřím a že patříme k sobě navzájem.
Na místě zkázy se setkáme tváří v tvář s vlastní bezdůvodností. Uvidíme také extrémní chudobu našeho dosavadního pojetí Boha. Krabice, do níž jsme vždy uzavírali posvátno, byla násilím naší ztráty zbořena. Bůh, kterého jsme si vytvořili (s pomocí společnosti, rodiny, církve), utekl. Není divu, že se cítíme opuštění. Není divu, že se zlobíme. Ale ten bůh nebyl Bůh. Naše duše to nyní vědí…. Zármutek je příležitostí k obnovení autentického spojení s Tajemstvím. [1]
Způsob pláče, pláče, je jiný než způsob napravování. Je jiný než pochopení. Proto často pláčeme, když odpouštíme. Přestal jsem se snažit hledat rýmy, důvody, vinu nebo to, kdo má pravdu a kdo se mýlí. Dualistická mysl jen chodí sem a tam a hledá ospravedlnění, hledá ten správný důvod, proč druhého člověka nenávidět nebo odmítat. Nikdy nenajdeme domovskou základnu. Teď už chápu, proč František tolik plakal