Šestnáctý týden: Lamentace
Při studiu Františka z Assisi se Richard Rohr naučil, že pláč je způsob bytí, který se vzdává jakékoli potřeby mít vše pod kontrolou:
Proč sv. František v Assisi žil v jeskyních a plakal?
Když jsem byl v roce 1961 františkánským novicem, šel jsem za svým novicmistrem se stížností jen jednou. Každý měsíc jsme byli povzbuzováni, abychom četli další život svatého Františka. Pořád jsem četl o tom, jak František odchází do jeskyně a pláče. V těch knihách se psalo, že celé dny strávil v slzách a plakal. Upřímně řečeno, nedávalo mi to smysl, a tak jsem šel za svým novicmistrem. Řekl jsem: „Proč pořád pláče? Nechápu to. Nevím, jestli chci být františkánem.“ A tak jsem se na to podíval. Moje vzdělaná, racionální mysl se už bránila takovému druhu ztráty, slabosti, zranitelnosti. Můj novicmistr mi řekl: „Teď to nepochopíš, ale slibuji ti, že později ano.“ A tak jsem se rozhodl, že to pochopím.
Pláč je vnitřní postoj, když něco neumím napravit, pochopit – mohu jen odpustit
Způsob pláče, pláče, je jiný než způsob napravování. Je jiný než pochopení. Proto často pláčeme, když odpouštíme. Přestal jsem se snažit hledat rýmy, důvody, vinu nebo to, kdo má pravdu a kdo se mýlí. Dualistická mysl jen chodí sem a tam a hledá ospravedlnění, hledá ten správný důvod, proč druhého člověka nenávidět nebo odmítat. Nikdy nenajdeme domovskou základnu. Teď už chápu, proč František tolik plakal. Když se dostaneme na místo slz, a nemyslím to nutně doslova – sám stále ještě nepláču snadno, musím bohužel říct -, je to vnitřní postoj, kdy když to nemohu napravit, když to nemohu vysvětlit, když to nemohu ovládnout, když to nemohu ani pochopit, mohu jen odpustit. Nechat to být, oplakat to. Je to jiný způsob bytí. [1]
Nigerijská spisovatelka Chimamanda Ngozi Adichieová po smrti svého otce zachytila ztělesněnou zkušenost „režimu pláče“, v němž nepomohou žádné pokusy „napravit“ nebo „jít dál“:
Smutek a pláč je krutý druh výchovy.
Smutek je krutý druh výchovy. Člověk se naučí, jak nelaskavý může být smutek, jak je plný zloby. Poznáte, jak bezelstná může být soustrast. Dozvíte se, jak moc je zármutek o jazyku, o selhání jazyka a o chápání jazyka. Proč mě tak bolí boky? Prý je to z pláče. Nevěděla jsem, že pláčeme svaly. Bolest mě nepřekvapuje, ale její tělesnost ano: jazyk mám nesnesitelně hořký, jako bych snědla nenáviděné jídlo a zapomněla si vyčistit zuby; na hrudi těžkou, příšernou tíhu; a uvnitř těla pocit věčného rozpouštění. Mé srdce – mé skutečné, fyzické srdce, nic obrazného – mi utíká, stalo se samostatnou věcí, tluče příliš rychle, jeho rytmus je v rozporu s mým. Je to trápení nejen ducha, ale i těla, bolesti a ochabující síly. Tělo, svaly, orgány jsou ohroženy. Žádná fyzická poloha není pohodlná. Celé týdny se mi svírá žaludek, napjatý a stažený předtuchou, všudypřítomnou jistotou, že zemře někdo další, že se ztratí další. [2]
Translated with www.DeepL.com/Translator (free version), mezinadpisy si dovolil vložit překladatel
Prameny:
[1] Adapted from Richard Rohr, The Art of Letting Go: Living the Wisdom of Saint Francis (Boulder, CO: Sounds True, 2010). Available as CD.
[2] Chimamanda Ngozi Adichie, Notes on Grief (New York: Alfred A. Knopf, 2021), 6–7.
Image credit: A path from one week to the next—McEl Chevrier, Untitled. Margi Ahearn, Exercise on Grief and Lamentation. McEl Chevrier, Untitled. Used with permission. Click here to enlarge image.
On retreat, the CAC staff used watercolors to connect to our collective grief. This is one of the watercolor paintings that came from that exercise.