Katolická církev o sociální nauce církve
Závazek ke společnému dobru je hluboce zakořeněn jak v Písmu, tak v sociálním učení a nauce katolické církve. Autoři Chris Korzen a Alexia Kelley nám nabízejí tento stručný nástin:
Katolická představa společného dobra je stejně tak jasná jako náročná. Kompendium sociální nauky Církve, který Vatikán vydal v roce 2004, konstatuje, že specifické „požadavky“ společného blaha jsou hluboce spojeny se základní důstojností a právy lidské osoby:
Požadavky na společné dobro
Požadavky společného blaha se týkají především závazku žít v míru, dbát na správnou pravomoc státu – vytvořit v něm řádný právní systém, chránit životní prostředí a poskytovat základní služby všem. Některé požadavky jsou zároveň lidskými právy: potraviny, bydlení, práce, vzdělávání a přístup ke kultuře, dopravě, k základní zdravotní péči, žít ve svobodě komunikace a projevu a ochrana náboženské svobody. [1]
Závazek ke společnému dobru
Závazek ke společnému dobru sahá až k samým počátkům naší víry a má kořeny ve Starém i Novém zákoně. Hebrejská písma vyzývají čtenáře, aby ve svém zájmu vytvořili spravedlivé a zdravé společenství; a evangelia nás učí milovat Boha celým svým srdcem, myslí a duší, a milovat svého bližního jako sám sebe. [Richard: Vertikála směrem k Bohu musí doplněna horizontálou směrem ke všemu ostatnímu na Zemi]
Společné blaho od nás požaduje také zájem o celosvětové společenství. . . . V roce 1963 papež Jan XXIII zavedl do katolické tradice frázi „univerzální společné dobro“ [2] a myslel tím uznání naší povinnosti podporovat dobro našich sousedů po celém světě , nejen doma. [3]
Modlitba a činy
Biskup Michael Curry hovoří o specifických výzvách, kterým dnes čelíme, a o tom, jak je zapotřebí modlitby:
Ve Spojených státech a ve světě máme různé kultury, odlišnou politiku, různé zkušenosti, které formovaly naši víru. Ale pokud dokážeme, že pracujeme na nějakém společném dobru, ať už se máme rádi nebo ne, pak můžeme být bratři. a sestry. . . . Přestaňme se starat o to, zda se máme nebo nemáme rádi, a rozhodněme se místo toho věřit, že jsme schopni společně konat dobro. . . .
Pokud je láska vaším cílem. . . je nutno zdvojnásobit úsilí v modlitbě. Protože modlitba, skutečná modlitba, je kontemplativní a aktivní. . . . Součástí modlitby je práce pro humánní a milující společnost. To znamená dostat sebe na kolena [modlit se] . . . a to také znamená postavit se pak zpět na nohy a jít a to znamená modlit se prostřednictvím naší účastí na životě naší společnosti. . . . Vytvořit občanský řád, který zrcadlí dobrotu, spravedlnost a soucit, a své srdce zapojit do představy o Otci pro všechny Boží děti a celé Boží stvoření. [4]
viz také článek https://www.frantiskani.cz/index.php/2021/11/01/spolecne-blaho/
[1] Pontifical Council for Justice and Peace, Compendium of the Social Doctrine of the Church (Libreria Editrice Vaticana: 2004), 94.
[2] Pope John XXIII, Pacem in Terris (Peace on Earth), encyclical, April 11, 1963.
[3] Chris Korzen and Alexia Kelley, A Nation for All: How the Catholic Vision of the Common Good Can Save America from the Politics of Division (Jossey-Bass: 2008),
4–5.
[4] Michael Curry with Sara Grace, Love Is the Way: Holding on to Hope in Troubling Times (Avery: 2020), 205, 206.