ŘEČI V ROZPRAVÁCH PS 1920 – 1925
Řeč v rozpravě:
o vládním prohlášení min. předs. Vl. Tusara z 9. VII. 1920.
12, 9. VII. 1920; 639. I.
o stát. rozpočtu pro r. 1922 (zpr. t. 3168).
92, 17. XI. 1921; 340. IV.
o změně finanč. zák. ze 17. XII. 1922, čís. 628 Sb. z. a n. a o dodatku ke stát. rozpočtu na rok 1921 (zpr. t. 3373).
123, 20. I. 1922; 2303. IV.
o stát. rozpočtu pro r. 1923 (zpr. t. 3856).
168, 16. XI. 1922; 468. VI.
o naléh. interp. ve věci bankovní krise (t. 4055, 4064, 4074 a 4048/XII).
201, 17. IV. 1923; 65. VII.
o stát. rozpočtu na r. 1924 (zpr. t. 4300).
228, 21. XI. 1923; 299. VIII.
o stát. rozpočtu pro r. 1925 (zpr. t. 4930).
300, 18. XI. 1924; 274. X.
o cedulové bance (zpr. t. 5130).
341, 2. IV. 1925; 59. XI.
o stát. rozpočtu pro r. 1926 (zpr. t. 5329).
367, 30. IX. 1925; 796. XI.
12. schůze 9.7.2020
Předseda (zvoní): Panem posl. Stivínem byl mi podán písemný návrh, aby o právě předneseném prohlášení pana ministerského předsedy byla ihned zahájena debata. Prosím pány o zaujetí míst, budeme hlasovat. (Děje se.)
Pan posl. Stivín navrhuje, aby o prohlášení byla zahájena ihned debata. Kdo s návrhem tímto souhlasí, prosím, aby povstal. (Děje se.)
To jest většina, návrh jest přijat. Přistoupím ihned k debatě.
Ve smyslu § 45. našeho jednacího řádu navrhuji, aby se stanovila řečnická lhůta 30 minut, tedy půl hodiny. Kdo s návrhem tímto souhlasí, prosím, aby povstal. (Děje se.)
To jest většina, návrh jest přijat.
Jako řečníci přihlášeni jsou „pro“: pan posl. dr. Radda, pan posl. Wenzel, pan posl. Pittinger, pan posl. Hackenberg, pan posl. dr. Stránský, páni posl. dr. Nosek, Čuřík, Stejskal, Geršl, Horák, Tobler, dr. Hnídek, Pelikán.
….
Předseda (zvoní): Slovo dále má pan dr. Nosek.
Posl. dr. Nosek: Slavná sněmovno! Račte mně laskavě prominouti, že pro indisposici hlasovou nebudu moci posloužiti referátem poněkud obšírnějším. Ujímám-li se přes to slova, pak jsou to vážné zjevy, které v mladém našem státě strachem a úzkostí musí naplňovati každé srdce, které s láskou stálo u kolébky našeho státu a které by mu také přálo, aby se rozvíjel a dočkal jedenkráte slavné budoucnosti. Pánové! Brzy po zřízení samostatnosti našeho státu udály se zjevy veřejného násilí, ničení kulturních památek, o kterých mohli jsme snad s umírněností a se shovívavostí říci, že se tak stalo ještě v té revoluční horečce, kdy se ještě tak příliš neuvažovalo. Ale co máme říci dnes, když s plnou rozvahou a s plným klidem dějí se úžasně teroristické zjevy, přímo stigmatisující hanbou každý kulturní stát, když mohou se ještě dnes u nás roztahovati – opakuji znova – na potupu naši před celým vzdělaným světem? (Výborně!) Pánové, jedna z událostí, která právě vyvolala tuto moji řeč, jest sjezd katolické mládeže východních Čech, který se konal 4. července, tedy minulou neděli, a na který jsem byl pořadatelstvem pozván také jako referent. Sjezd katolické mládeže bez jakéhokoliv nátěru politického, čistě kulturního směru, shromažďuje tu svůj dorost v pěkné končině východních Čech, v lesnaté krajině kolem Košumberku a Luže. Sešlo se množství těch mladých lidí, přišli v národních krojích a s nimi přišlo také několik tisíc stoupenců lidové strany, aby jako rodičové a příbuzní měli účastenství na té schůzce a na zábavách své mládeže. Sjezd ten byl náležitým způsobem příslušným úřadům politickým oznámen a jimi, jakožto shromáždění na volném místě, podle práva spolkového a shromažďovacího, dosud platného, řádně povolen. Tyto právní premisy tu konstatuji. Dnem 25. června nejprve ve Vysokém Mýtě a pak v širším okolí počaly se vyskytovati letáky, z nichž jedno paré zde mám a podotýkám výslovně a důrazně, že na celém tom letáku není vůbec nikdo podepsán. Abyste mohli posouditi kvalitu těch, kdož jsou pisateli, kdož stáli za tou celou hanbou, tou vyzývavostí, dovolím si to přečísti. Leták ten má nahoře motto, které zní: „Řím Čechem musí býti souzen a odsouzen!“ a k tomu je připojeno citováním jméno autora toho výroku, nynějšího našeho p. presidenta Tomáše Garrigue Masaryka. (Odpor a volání „Hanba“ u strany lidové. Hlasy: To jest snižování státní autority!) A pokračuje se tam: „Po bitvě na Bílé hoře zmocnili se Jezovité Chlumku a Košumberka a vytyčili poutnický chrám, zbudovali rozsáhlou kolej Jesuitů v sousedství, aby kraj Českých bratří pokatoličtili. Zkázonosné dílo to se jim celkově zdařilo za pomoci Habsburků a dragonád. Nadešel převrat, v němž jsme súčtovali s Habsburky a měli jsme zrovna tak účtovati s Římem. Mnozí tak učinili, mnozí tak činí a ostatní, kdož dobrými vlastenci jsou, tak učiní. Kdo s Římem a s jeho služebníky jde, dopouští se zrady na naší republice, przní památku Mistra Jana Husa, kterého se jménem Krista a s křížem v ruce upálili. Teď troufalost, drzost a nestoudnost klerikálů jde tak daleko, že dne 4. července 1920 na hradě Košumberku, na místě českému národu památném, dějinami svatém, chtějí uspořádati provokační tábor s koncertem a jinými čísly reklamními. Takřka v předvečer upálení Mistra Jana Husa má Košumberk býti tak hnusným způsobem potupen. Ne – Čechové – toho nedopustíme! Své dějiny a nám svatá místa hanobiti, potupovati a nedospělým dětem zošklivovati nedovolíme, a v ten den, to jest 4. července 1920, sejdeme se všichni společně o 12. hod. polední na silnici u feriálních osad v Luži, odkudž všichni půjdeme na Košumberk, kde pravým slovem a způsoben náležitým jim odpovíme. Na shledanou a zdar!“ (Výkřiky. Předseda zvoní.)
Já jsem zde na počátku zdůrazňovala konstatuji znovu, že na tom letáku není nikdo podepsán a že také není potřebí, aby kdokoliv jakýmkoliv způsobem k autorům toho letáku zde v této sněmovně se hlásil. Považuji za čest všech politických stran zde zastoupených, aby zůstaly hodně vzdáleny autorů těchto lístků. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)
Tam prosím o 1 1/2 hod. sestavil se průvod, který se měl dáti cestou na Chlumek, aby tam konal své slavnostní řeči. Proti přední části průvodu postavil se zástup asi 2.000 lidí, který napřed vyslal několik mužů, kteří byli ozbrojeni holemi, klacky, a zcela v předu nesli dva prapory, postavil se na vzdálenost asi 20 kroků proti připravenému průvodu našemu a nedal mu vykročit. Naše pořadatelstvo, poněvadž stálo na rozcestí, učinilo opatření, že nechalo průvod stát, někteří se postavili v levo a vedlejší ulicí chtěli se odebrati na shromáždiště. Sotva ten pohyb nastal a naše přední řady asi 200 kroků pokročily, tu odpůrci z předních zástupů obrátili se proti předním našim řadám a vrhli se na ně, ozbrojeni jsouce tasenými noži, boxerskými prsteny, rváčskými kameny, klacky a obrácenými žerdmi praporů jali se bíti násilným způsobem, jali se bíti, opakuji, do pokojně postupujících lidí, kterým přirozeně nezbylo, než proti tomu hanebnému násilnickému kousku udatným způsobem se brániti a útok na život a bezpečí každému občanu zaručené náležitým způsobem odrážeti.
Pánové, to jsou zjevy, nad kterými se musí každý občan pozastaviti. Vzpomínám ještě jiných hrozných zjevů, které se u nás povážlivou měrou rozmáhají. Jestliže každému z politických stran přiznává se plné právo volného politického i náboženského projevu, pak jistě nesmí jeho právo jíti tak daleko, aby klacky a kamením směl na své odpůrce. (Hluk.)
Já zde zdůrazňuji, že takové zjevy, když při táhne zástup ozbrojený, poštvaný před faru v Machově a tam administrátora, církevní vrchností řádně ustanoveného a vrchností světskou řádně uvedeného vyveze násilným způsobem docela svémocně, ustaví tam zvláštní výbor, ustaví tam zvláštního správce majetku a potom tento správce odebéře se do farních lesů a tam začne činiti disposice, které parcely mají býti vymýceny, když v celé řadě jiných míst – abych jmenoval jenom Jaroměř, nepočítaje ostatní – docela násilným způsobem vniká se do kostelů a když tomu všemu posadí se koruna takovým kulturním skandálem, potupou českého jména a národa v den slovanských apoštolů křesťanských Cyrilla a Methoděje, kteří nám sem přinesli kulturu skutečnou, pravou, tak jako celý kulturní západ evropský vždycky uznával, pánové, když na takové sousoší, podle kterého každý slušný člověk, i když nemůže míti citu náboženského, aspoň jako pod kulturním znakem a památkou kulturní s vážnou tváří muže jíti, když takový násilně vystoupí na horu a ještě ve jménu svobody národů a pokroků hanebným způsobem poplivá a spolíčkuje symbol křesťanské dokonalosti ženské, sochu matky boží, která v těžkých dobách (Hluk.) byla symbolem, té, která v dobách ještě barbarských u nás znamenala zjemnění myslí a působila ideálem svým na zušlechtění méně vzdělaných myslí, prosím, kde takové zjevy se vyskytují, tam již je, slavná sněmovno, věru čas, abychom zvolali se starým senátem římského státu: „Caveant consules, ne quid detrimenti res publica capiat!“ Nyní tedy jest to již věcí státní správy, aby pečlivě dbala toho, aby zkáza nepřišla na československý stát. (Hluk.)
Pánové, konstatuji, že jsou to zjevy nejvýš povážlivé, že nesmí se to nikterak považovati za zjev, který by byl namířen jen proti politickým projevů m nebo proti kulturním projevům lidové strany, resp. katolické církve. Pánové, vy víte všichni, že tyto zjevy násilnické obrací se také proti jiným formám soukromého vlastnictví, vám jsou známa přepadnutí venkovských selských dvorců a nyní zde zase musíme říci: „Videant consules, ne quid detrimenti res publica capiat!“ Pánové, nyní již je věru čas, aby aspoň v tuto hodinu dvanáctou, když zevně i uvnitř již takovým způsobem tyto zjevy povážlivé, zřejmě prokazující, že již kráčíme po kráteru vulkánu, se objevují, aby tyto zjevy náležitým způsobem již byly uvedeny do kolejí právních a každý takovýto čin všemi legálními prostředky zákonnými státní správou náležitě byl trestán. Pánové, my v tyto okamžiky, v nichž každý cítí velkost blížící se budoucnosti, konáme svoji povinnost a připomínáme, že jest to zájem státu a že nejsme to jen my novodobí státníci, kteří se díváme na své státy současné, ale že velcí státníci Říma věděli dobře, že justicia est fundamentum regnorum. Pánové, jestliže u nás takovýmto způsobem dopustí legální vláda, pocházející z Národního shromáždění řádným způsobem zvoleného, aby takovým způsobem teroristické zjevy byly dále prováděny, pak nevím a žádný neví, kam vývoj tento se ponese a dějiny jedenkráte hrozným způsobem nás odsoudí, že jsme to byli my, kteří jsme ne positivní činností, ale trestuhodným opomenutím celé této věci zavinili zkázu toho státu, na jehož rozkvětu jedině má nám záležeti. Discite justitiam moniti et non laedere divos! (Výborně! Potlesk.)
92.schůze Čtvrtek 17. listopadu 1921
1. rozpravě o zprávě výboru rozpočtového o vládním návrhu finančního zákona pro rok 1922 (tisk 3168).
Uděluji slovo dalšímu řečníku, jímž je pan posl. dr. Nosek.
Posl. dr. Nosek: Slavná sněmovno! Máme-li se zabývati rozpočtem předloženým na rok 1922, musí býti hlavním účelem této naší rozpravy, abychom se podívali, jakým způsobem vyhovuje rozpočet tento po stránce formální a materielní, a abychom také při tom z jednotlivých číselných dokladů tohoto rozpočtu samotného vyvodili si různé poznatky, směrodatné pro ty, kdož jsou odpovědni za další zdar či nezdar tohoto státu. Jest třeba, abychom z tohoto rozpočtu, z toho číselného obsahu našeho dosavadního a budoucího hospodaření odpověděli si určitě na otázku, zda můžeme klidně přihlížeti k hospodářskému vývoji ve svém státě a zda naše hospodářství tak, jak je vyjádřeno číslicemi rozpočtu, dává nám naději do budoucnosti, že se nám podaří vybřednouti z těch trapných poválečných poměrů, liticí války způsobených, a zda dospějeme k normálním poměrům ve státním hospodaření.
Račte laskavě dovoliti, bych po stránce formální směl uvésti, že by pro budoucnost bylo si práti, aby rozpočet ve všech kapitolách, titulech a položkách vykazoval větší přesnost
Ráčíte se rozpomenouti, že zákonem o úpravě hospodaření autonomních korporací byla zemím, resp. obcím a okresům přikázána 40%ní kvota ze zvýšené daně obratové. Tato kvota je vykázána příslušným penízem asi 880 milionů Kč v kap. VI jako příděl zemím. Když se podíváte do detailů, vidíte, že jistá částka z toho připadá obcím a okresům a peníz 625 mil. Kč vykázán je na potřebu zemí, pro Čechy, Moravu a Slezsko, tedy historických zemí našich, nikoliv na Slovensko, kde jsou poměry odlišné. Ale prosím, ve skutečnosti mají se věci tak, že kvota, přikázaná zemím ze všeobecné daně z obratu, nedostane se vůbec do pokladnice zemské, nýbrž státní berní úřady budou ji vykazovati přímo na konto zvýšených učitelských platů. Přesně vzato, je to zvýšený náklad, který stát zde vykazuje na účely všeobecně kulturní, na účely vyučovací. Proč tuto věc uvádím, má svůj důvod v tom, že se přirozeně ptáme, jakou kvotou, jakým procentem různá odvětví státní správy jsou zúčastněna na celkových státních výdajích. Když vidíme, že různé ty obnosy státní správy se všeobecně považují někdy docela právem za méně ekonomické, či za méně žádoucí se stanoviska sociálního, když vidíme, že s dalším vývojem na celkových státních výdajích jejich účast zůstává stejnou, či se zmenšuje, – abych ukázal na vojenství – a když na druhé straně vidíme, že státní účely sociální péče, vyučování a všeobecného vzdělání dostávají kvotu z celkových státních výdajů čím dále tím větší a že možno konstatovati v tomto směru posun státního hospodářství v příznivější směr, tu obrázek zůstává poněkud zkreslen.
Když vezmeme rozpočet, jak jest předlo žen i po té korektuře, že 275 milionů bylo zase zemím vráceno, vidíme, že v minulém roce celkové vydání stát daroval nebo ode vzdal do zemské pokladny 1·3% na účely autonomních korporací. Podle rozpočtu, jak nám byl původně předložen v letošním roku na rok příští, je to plných 5%. Když to však opravíme a vyloučíme kvotu, která se nejen nedostává na autonomní účely zemské, nýbrž i na zaplacení platů učitelských, státním zákonem odůvodněných, vidíme, že jsou to jen 3%. V tomto směru nastávalo by zde jisté zkreslení a nebylo by žádoucno, aby v tomto směru i v budoucnosti po této stránce nás rozpočet vykazoval jakousi nejasnost. Že skutečně se opraví nás názor na rozpočet, dokazuji tím, že ze všeobecných nákladů státních celá 3.4% byla věnována na účely ministerstva vyučování a národní osvěty podle rozpočtu, jak byl předložen, na příští rok 5.7%. Ale jestliže to přepočítáme a vypočítáme v této kapitole, co jim náleží a co formálně na účely zemské bylo věnováno, vidíme, že nás stát příštím rokem odvede na účely ministerstva vyučování plných 7%.
To je zjev, resp. věc, kterou opravujeme ten formální výkaz rozpočtu na venek. Celkově výdaje se tím nikterak nemění, jen se snažíme ukázati, že by bylo i pro budoucnost správné přesné účtování podle samotné vnitrní povahy toho kterého oboru. A teď račte mně laskavě dovoliti, abych se směl obrátiti k materielní stránce našeho rozpočtu. Pokud se týče této věci, do volím si ukázati jen tak příkladem na obvyklý postup v hospodaření soukromém. Když uvažuji, zda stačím svým příjmem na vydání budoucího roku, která nemusí býti ještě docela bezpečná, jako při státním rozpočtu, je tu opatrnost hospodářská ne zbytná, abych očekávané příjmy zapsal takovým obnosem, který za všech okolností se u mne dostává. A raději z opatrnosti dám si více a budu se těšiti, že moje příjmy budou větší. Pokud se týče vydání, tu rovněž hospodářská opatrnost káže, abych jen preliminoval částku o něco větší, než se dostaví ve skutečnosti. A po této stránce ovšem není všecko v našem rozpočtu na příští rok jaksi zrovna nejideálnější. V rozpočtech za minulá léta byla zásada vyskytující se všeobecně při všech rozpočtech veřejných korporací v jiných státech a tedy i v našem, že jsme měli jakési reservy.
Očekávané daně nebyly vykázány tím hlavním, skutečně možným dosažitelným obnosem, nýbrž obnosem přece jen o něco nižším. Z opatrnosti se počítalo na budoucnost, že dojdou daně tou částkou, která řekněme na př. došla roku letošního nebo minulého, a když potom spořádaný chod státního hospodářství vynesl o něco více, bylo to jen vítanou reservou, mimořádným příjmem. A tento způsob našeho hospodaření, resp. budgetování, měl za následek, že na př. z těch nevykázaných vyšších příjmů, které dostavily se následkem toho, že bylo opatrně preliminováno a že nebyly do rozpočtu dány ony číslice, jak ve skutečnosti se potom později dostavily, mohly býti zapraveny různé neočekávané mimořádně výdaje státní, jakož i různé starší dluhy našeho státu vůči státním dodavatelům. Tak jsme se dočkali radostného zjevu, že pohledávky státních dodavatelů za státem počaly se zmenšovati, neboli celkové hospodářství státu počalo se zlepšovati. Zjev zajisté se stanoviska státní správy rozhodně hodný uvítání.
Bylo by dobře, abychom si všichni uvědomili, že na příští rok v celku takovýchto reserv nemáme. Ohledně některých daní netřeba chovati zvláštních obav. Jsou vyznačeny tím penízem, s kterým se v prvých měsících tohoto roku, když rozpočet byl sděláván a když potom rozpočet po prvé i po druhé byl opraven, počítalo. Lze očekávati, že i v příštím roce týž peníz se dostaví. Ale podívejme se na př. na dávku uhelnou, tedy onu daň spotřební, která nesporně velmi těžkým způsobem zatěžuje konsumenta, stává se pochybnou se stanoviska sociálního a se stanoviska všeobecné politiky hospodářské, zejména produkční. Víme dále, jak těžce tato dávka doléhá na širokou produkci a jak znemožňuje zlevnění výroby a všeobecně zlevnění výrobků. Když si uvědomíme, že příslušná číslice přes 1.400,000.000 Kč výslovně byla uvedena do rozpočtu za toho předpokladu, že nenastane zde žádný pokles cen a když také se osvěží dosavadní stagnace průmyslu, račte uvážiti jedno i druhé hledisko. Očekávalo se tedy, že tato daň vynese příslušný obnos, když osvěží se dosavadní stagnace průmyslu, když jaksi stoupne a bude větší spotřeba uhelná se strany podniků průmyslových. To jest předpoklad, který se stanoviska našeho jest svrchovaně žádoucí, ale také ten nemusí se za všech okolností dostaviti. A říká-li se na druhé straně, že to předpokládalo, že nebudou se dále rozvíjeti klesající tendence cen uhlí, pak jest to zase zjev, který se stanoviska všeobecně sociálního nemožno jen tak beze všeho přehlížeti, poněvadž jistě musí býti žádoucno, aby ty ceny se zmírnily. Ovšem mělo by to přímo za následek poklesnutí výnosu uhelné dávky, ale nás rozpočet to si nutno uvědomiti – vychází při této příjmové položce z předpokladu, že nenastane poklesnutí uhelných cen.
Račte dovoliti, abych směl ukázati na jednu položku příjmovou. Jest to příjmová položka z jiné velké daně spotřební, jsou to cla. Při těchto clech také příslušná číslice tam uvedená jest nasazena do rozpočtu s tím předpokladem, že dovoz, resp. konsum předmětů clu podléhajících, bude stejný. Tedy zase vychází se tu z předpokladu, že zde nebude žádný otřes hospodářský. A druhý předpoklad, nehledě k tomu, že ten první se nemusí za všech okolností dostaviti, velmi vážný jest ten, že nebude uzavřena se žádným státem tak zvaná smlouva o poskytnutí nejvyšších výhod, neboť jakmile by se uzavřela s některým státem podobná smlouva – přicházejí tu v úvahu státy, které nás obklopují – pak to znamená, že každému státu, s nímž uzavřeme celní smlouvu o poskytnutí nejvyšších výhod, musíme poskytnouti ony tarifové výhody, které jsou poskytnuty všem těm ostatním státům, se kterými jsme příslušné smlouvy uzavřeli dříve. Taková celní úmluva, poněvadž se to dá zase vyvážiti vzájemnými výhodami se stanoviska obchodního a všeobecně hospodářského vývoje pro nás, zajisté jest svrchovaně žádoucí. Ale zde se předpokládá, že k takové smlouvě nedojde, že zde teď nedojde k tomuto rozkvětu hospodářskému a obchodnímu po této stránce a pak, že je skutečně možno očekávati, že cla v preliminovaném obnosu se dostaví.
Prosím, aby bylo vzato v úvahu, že ku příkladu daň masná při druhé revisi, kterou byla státní správa nucena konati, když byl velký schodek v rozpočtu, byla zvýšena s tím předpokladem, že se rozvine konsum masa a úbytek domácího dobytka nahrazen bude dovozem Při dani pivní se předpokládalo, že stoupne všeobecný konsum piva, že se tedy uvolní obchod příslušnými surovinami a že to bude míti za následek příslušné zvýšení. V celku při klidném posouzení můžeme si říci, že rozpočet už svojí povahou není nic, co by snad do písmeny muselo se naplniti. V celém souboru zákonů státem vydávaných jsou zákony, které mají povahu zákonů formálních, poněvadž není možnost donucovací, aby se skutečně dostávalo to, co jest tu předepsáno. Jen tolik jest si nutno uvědomiti, že rozpočet na rok příští se lisí od dosavadního tím, že nemáme v celku žádných daňových reserv a že možno klidně, ale také s vážností očekávati, že preliminované příjmy dojdou, nenastane-li zde žádná větší porucha ve spořádaném chodu hospodářského života. Tu věc považoval jsem za důležitou vytknouti.
A teď prosím, abych mohl konstatovati některé závažné věci, které vyplývají z povahy rozpočtu samotného a které nám mohou býti přímo číselným dokladem, který může posloužiti za neochvějné svědectví celému světu, který se chce o takových věcech šířiti, že těmi rozpočty můžeme dokázati, že u nás nastává pozvolné sice, ale přece jen stálé zlepšování, že se více a více v samotném rozpočtu zračí zlepšení našich hospodářských poměrů. Dovolím si to dokázati číselně, abych užil spacia většího Srovnal jsem příslušná data, resp. poměr dotyčných číslic za rok 1919 a 1920 a potom rozpočet z roku 1921 až 1922. Jest pravda, že jsou zde k disposici dodatečné rozpočty za příslušná léta a také z části účetní závěrky, ale mám-li srovnávati něco, jest nutno, aby srovnávané bylo stejnorodé. Nemohu při jednom rozpočtu vzíti za podklad jeden rozpočet a při druhém rozpočtu bráti zřetel na rozpočet dodatečný. Vycházíme při těchto číslicích teoreticky z oněch číslic, jak rozpočty parlamentu předložené vykázaly. Mám zajímavé číslice: Všeobecná vydání na rok 1919 byla preliminována penízem 5.900,000.000 Kč, na rok 1920 10.416,000.000 Kč, neboli všeobecné výdaje stoupají z roku 1919 na rok 1920 o 41% a příjmy státu v téže době z roku 1919 na rok 1920 stoupají o 36%. Tady je zajímavo – já se k tomu ještě později vrátím – že státní výdaje stouply v celku více nežli státní příjmy. Je to zjev, který sám o sobě by nebylo možno nazvati žádoucím a obzvláště vítaným, poněvadž by to bylo neklamným svědectvím toho, že tady není rovnoměrný chod mezi příjmy a výdaji. Aby bylo viděti, že tato tendence není zrovna nejpříznivější, dovolím si jenom konstatovati, že všeobecné výdaje státní z roku 1921 na rok 1922 stoupají téměř o 40% a že státní příjmy v těže době narůstají téměř o 35%. Zase zde vidíme to rozpětí mezi narůstáním výdajů a příjmů, že vzrůstající příjmy zůstávají stále za vzrůstajícími výdaji. Přihlédněme však k věci zevrubněji, jestli to samo v sobě chová hlubší důkaz nezdravého vývoje hospodářských poměrů a státních financí vůbec. Ráčíte-li přihlédnouti k vnitrní povaze dotyčných vydání a rozlišíme-li si je na vydání rádná a mimořádná, vidíme, že z roku 1919 na rok 1920 řádná vydání státní stoupla o 43%, ale rádné příjmy státní stoupají také o 43%. Když tedy přihlédneme k tomu základnímu, co je osou všeho hospodářského života, k tomu pravidelnému zjevu, který se opakuje periodicky v životě hospodářském v našem státě, tu vidíme zjev docela pěkný a potěšující, že rádné příjmy resp. vydání stoupají, jak je možno číselně na písmenu dokázati, docela percentuelně, úměrně státním příjmům. Je to opravdu zajímavým zjevem, že i to stoupnutí je percentuelně stejné, a jestliže z roku 1919 na rok 1920 bylo to 43%, je tomu zrovna tak při stoupnutí vydání a příjmů z roku 1921 na rok 1922, kdy rádná vydání a rádné příjmy narůstají rovněž o 43%.
Teď račte laskavě dovoliti, abych se tu směl obrátiti k jiné věci, která nám je rovněž neklamným důkazem, že u nás, byť pozvolna, to znovu opakuji, přece jen jistě nastává jakési zlepšení. Ráčíte-li znovu přihlédnouti k těmto rádným a mimořádným příjmům, je viděti, že v rozpočtu na rok 1919 mají se vydání rádná k mimořádným skoro jako 1:2. Není to tak docela přesné, jsou zde jisté zlomky, ale pro přehled bylo by to příliš komplikované, kdybych zacházel do jedné desítiny nebo jedné setiny procenta. Ten obrázek můžeme učiniti tak, že měl rozpočet na rok 1919 mimořádná vydání dvakrát tak veliká jako vydání rádná. Rozpočet na rok 1922 má poměr právě obrácený, o něco příznivější, že mimořádná vydání jsou pouhou polovinou vydání rádných. I v tomto směru možno podati přímo číselný důkaz, že zde ten mimořádný náklad poválečnými poměry vyvolaný začíná zase klesati. Jak ráčíte viděti, v době pouhých tří let nastávají poměry hospodářské zdravější, z poměru 2:1 na poměr obrácený 1:2.
Vedle těchto věcí bylo by dobře všimnouti si jednoho momentu, o kterém jsem se zmínil a který v dalším si dovolím ukázati, že je možno konstatovati při jednotlivých kapitolách, že náš stát čím dále tím více vynakládá na práci mírovou, práci vzdělávací, na práci sociální, a že ta různá vydání, která jsou povahy méně produktivní a méně žádoucí, docela zřetelně, třeba zvolna, ale přece jenom zřetelně, mají menší účastenství na celém tom souhrnu vydání státních.
Mluvil jsem již o tom, že nás stát v rozpočtu na rok 1921 ze svých všeobecných příjmů dal 1.3% potřebám zemským. V rozpočtu na rok 1922 jsou to plná 3% proti korektuře, o které jsem se zmínil. Když se díváme na státní dluh, vidíme, že i zde nastává jakési větší přiblížení k mírovým poměrům, poněvadž zúročení státních dluhů na rok 1921 vyžádalo si 8%, v rozpočtu na rok příští 10%. Prosím, aby bylo uvažováno, že ovšem ty kvoty státních dluhů číselně jsou velmi značné. Ale když to srovnáváme s mírovými poměry, tu celková číslice státního rozpočtu není u nás nikterak nepříznivá; i v mírových poměrech v bývalé říši, jejíž jsme byli součástkou, byla kvota věnovaná na zúročení státních dluhů poměrně vyšší nežli ve státě našem.
Dále si dovolím ukázati na jednu věc sociální důležitosti. Celkových pensí státem vyplácených spotřebováno bylo ze všeobecných státních vydání v letošním roce 2.3%, na rok příští jsou to 2.6%. Jak ráčíte viděti, zase mírné zlepšení v tomto směru sociálního působení.
Pokud se týká ministerstva národní obrany, je to věc, která zaslouží více pozornosti. A jakkoli absolutní číslice stoupá, jak je pochopitelno při celém absolutním stoupnutí našeho rozpočtu, tu přece relativně nutno konstatovati, že podíl ministerstva národní obrany, tedy podíl, který stát věnoval na účely vojenské v rozpočtu letošního roku, byl plných 17%, na rok příští je to již jenom 16%. Tedy po této stránce, třeba by to bylo jediné procento, nutno konstatovati, že i zde je pozorovati příslušné zlepšení.
Pokud se týče školství, je tato věc v našem rozpočtu obzvláště důležitá. Citoval jsem již v jiné souvislosti a nyní jenom opakuji, že v letošním rozpočtu je věnováno na školství 4.3% a v rozpočtu na rok příští plných 7% celkových státních vydání. Již ta věc sama o sobě je jasným svědectvím toho, že nás stát po této stránce plní úkoly, jak státu demokratickému a modernímu může býti uloženo, a že zde nastává velice podstatné a velmi rychlé zlepšování. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)
Pokud se týče ministerstva financí, nutno upozorniti na jeden zjev. Je všeobecně známo, že režie celková na otvírání různých státních zdrojů je celkem značná, a dovolím si upozorniti, že je to v rozpočtu na rok 1921 plných 11.3% těch obnosů (Posl. dr. Hnídek: Potravní daň vynese 13 milionů a režie stojí 12,750.000 K!), poměrně tedy značná režie, takže z toho rozpočtu 11.3% bylo na ni věnováno. Je to zjev, na který pan dr. Hnídek upozorňuje, pro další hospodaření nezdravý, ale já se všeobecně dotýkám rozpočtu, mluvím o celkových těch poměrech, že tato věc se v tomto směru celkem zlepšila, takže v rozpočtu na rok příští tato režie v ministerstvu financí je jenom 8.7%. Tedy i zde, jakkoliv je možno konstatovati jednotlivé nepříznivé věci, je možno zjistiti celkem zlepšení.
Pokud se týče železnic, je zajímavo, ze ta kvota 24%, věnovaná v letošním rozpočtu, zůstává stejnou – zase 24% – na rok příští.
Velmi důležitým momentem je, že zemědělství dostalo v letošním rozpočtu na rok 1921 na své účely z různých celkových státních vydání 2%, v rozpočtu na rok příští jsou to 3%. Tedy zde možno konstatovati docela značné zlepšení.
Zjevem povážlivým je, že v oboru ministerstva sociální péče tato účast ministerstva na celkových státních vydáních klesá z 4.9 na pouhé 3.3%. Tedy je viděti, že na tomto poli stát už není do té míry účasten, jak tomu bylo v rozpočtu letošním, ačkoliv i zde nutno upozorniti na tu věc, že v kap. XXIV, kde se jedná o mimořádná opatření poválečné doby, máme jisté zlepšení z 2.5% na celá 3%.
Uváděje zde tato jednotlivá data, nemohl jsem míti zajisté žádného jiného účelu, nežli ukázati, že i náš rozpočet může po sloužiti docela jasně a zřetelně jako důkaz, – já to opakuji znovu, aby to bylo docela jasné – že po všech obtížích a svízelích a při různých nedostatcích, které konečně každá věc přirozeně na sobě musí míti, na stávají tedy jistá zlepšení a že to je věc, která může každého, kdo si přeje spořádaných poměrů v našem státě, naplniti jenom upřímnou radostí.
Nebylo by ovšem správným, abychom si nevšimli některých stínů, které musejí vždycky při takových věcech býti. A dovoluji si ukázati na jedno, že totiž nelze sou hlásiti s tím, a zejména také ne pro budoucnost, aby stále takovým těžkopádným způsobem byla vedena celá státní agenda. Já musím nyní upozorniti, že před rokem při generální debatě o našem rozpočtu měl jsem příležitost ukázati zejména na to, jaká při státních úřadech a mezi těmi ob zvláště zase v resortu finančního ministerstva je velmi značná těžkopádnost v řízení úředním, a pokud mi je známo, nestalo se v tom směru mnoho nápravy anebo jen málo. A tu je zajisté věc, kterou nutno vítati, že dnešní pan ministr financí, jsa právě z oboru bankovního a z kruhů bankovních, jistě více praktického ducha vnese do úřadování, aby konečně mohlo odpadnouti dlouhé nekonečně psaní, které působí jen, že narůstají akta do nesmírných rozměrů, která úžasným způsobem zatěžují státní úřady, takže poplatníci se nemohou dočkati vyřízení svých záležitostí, což zajisté přirozeně má velmi nepříznivý vliv na celkové smýšlení a posuzování státní správy.
Nebylo by naprosto zdravým zjevem, abychom stále se obraceli s výtkami vůči samotné státní správě, a je nutno obrátiti se na občany samotné a říci, že musejí více než dosud si uvědomiti, že oni sami jsou nositeli všeho pořádku ve státě a že oni sami musejí více než doposud podporovati stát v různých jeho agendách. Není přípustno, aby vždycky v každé svízeli někdo se obrátil na stát a žádal od něho, aby vykonal za něj to, co on sám vykonati může. Stát, pravda, je určen k tomu, aby všeobecně vytvořil takové poměry, ve kterých každý jednotlivec vlastním přičiněním může si poměry učiniti pro sebe snesitelnými, ale není úkolem státu a není mu dána možnost, aby jednotlivce zvláště činil šťastným a plně spokojeným. Když se zadíváme na zajímavý zjev, jak nejširší vrstvy obyvatelstva našeho obracely se na úřady stavební se žádostí o poskytnutí stavební subvence podle zákona o stavebním ruchu, a když na druhé straně vidíme, že státní stavební výpůjčka vynesla všeho všudy 25 milionů, vidíme, že širokým vrstvám lidu není docela jasno, že stát není to, co by stálo mimo ně, nýbrž že stát je organický souhrn všeho státního občanstva a že proto má jen to, co občanstvo samo mu skutečně poskytuje. Je potřebí, aby občanstvo samo po této stránce vůči státu a vůči státní správě projevovalo více smyslu pro státní celek, pak zajisté již automaticky odpadnou různé nedostatky, na které si dnes právem stěžujeme.
Čas stanovený mně uplynul a jsem povinen zakončiti. Docela upřímně a otevřeně jsem pověděl své stanovisko k dnešnímu předkládanému rozpočtu. Vidíme na něm – a každý nepředpojatý může uvedené číslice přezkoumati – že jest neklamným svědectvím pozvolného napravování našich hospodářských poměrů, a my nemůžeme jinak, nežli jako strana koncentrovaná hlasovati pro tento rozpočet a vysloviti své přání, abychom příštím rokem s tím větší radostí mohli konstatovati, že to tempo z větší části dosud docela slušně, stalo se ještě rychlejším, abychom se ještě rychleji přiblížili k mírovým poměrům v našem státě, k jejichž dosažení všichni společnou prací musíme směřovati. (Výborně! Potlesk.)
123. schůze 20.1.1922
1. zpráva výboru rozpočtového o vládním návrhu (tisk 3165 a příloha), kterým se stanoví změna finančního zákona ze dne 17. prosince 1920, čís. 682 Sb. z. a n., a dodatek ke státnímu rozpočtu a rozpočtu státních investic pro rok 1921 (tisk 3373)….
Místopředseda Buříval (zvoní): Zahajuji rozpravu.
V řečnické listině zaznamenáni jsou jako řečníci „proti“ pp. posl. inž. Jung, Taub, dr. Kafka, Bubník, dr. Buday, dr. Baeran, Scharnagl, Wittich, Brodecký, Horák, Modráček, Heller, Rouček, dr. Šmeral; „pro“ pp. posl. Chalupa A., dr. Vanovič, dr. Rašín, dr. Nosek, Sajdl, Němec, Vacula.
….
Místopředseda inž. Botto (zvoní). Slovo má ďalej pán posl. dr. Nosek.
Posl. dr. Nosek: Slavná sněmovno! Když jsem měl příležitost promluviti stručně o posledně nám předloženém rozpočtu na rok 1922, tu jsem se snažil, abych z jeho číselných údajů mohl odvoditi všeobecné poznatky, podle nichž bychom mohli eventuelně posuzovat, zda hospodářská a s touto také politická situace a konsolidovanost poměrů u nás se zlepšuje, po případě zda se pohybuje po ploše, která by mohla právem zarmucovat ty, kteří se bezvýhradně postavili na půdu tohoto státu.
A tu račte dovolit, abych zase s téhož stanoviska směl zde docela stručně učinit několik poznámek k dodatku rozpočtu pro rok 1921. Dovolím si zde upozorniti na zajímavý zjev, že podle konečného výsledku na rok 1920, tedy o rok dříve, tak jak nám je předváděno v dodatečném rozpočtu, nestačily řádné příjmy roku 1920 na úhradu řádných výdajů tohoto roku a že zde zůstal ještě nekrytý schodek i v těchto řádných vydáních. Že je schodek ve vydáních mimořádných, nemůže nás překvapit ani ohledně roku 1921. Tedy nikterak o sobě nepřekvapuje, že přechodný schodek při dodatečném rozpočtu na rok 1920 vykázán byl třemi miliardami 275 miliony. Ale já chci zde sledovat jinou zajímavou věc, že také schodek, který je vykázán podle konečného výsledku dodatečným rozpočtem na rok 1921, pochází výlučně jenom z mimořádných státních výdajů, tedy již ne z výdajů řádných, které vykazují konečný přebytek 5 miliard K, nýbrž ten způsob, že rozpočet řádný vykazuje ve svých řádných příjmech oproti řádným výdajům přebytek 5251 mil. korun, které jsou ovšem konsumovány zase při mimořádných výdajích téměř 6miliardovým deficitem, takže máme konečnou výslednici 720 mil. K schodku. Zdůrazňuji znovu „schodku“ v oboru výdajů mimořádných. Tento zjev při spravedlivém posouzení situace hospodářské v našem státě nemůže zajisté nikoho zarážeti. Jestliže jiné státy, které mají konsolidovanější hospodářské, jakož i politické poměry, než naše Československá republika – a já jenom tak namátkou ukazuji na uspořádané poměry finanční v Anglii – jestliže tam, kde to nedělávali v normálních poměrech, přišli r. 1920 a dokonce i v roku 1921 s dvojím dodatečným rozpočtem, pak u nás, v našem mladém státě, který je přece teprve nově zařizován, který má nesmírně veliké počáteční obtíže, nemůže překvapovati nikoho, že mimořádná jeho vydání jsou poměrně dosti značná, ale výše toho přebytku přes 5 miliard, který se nám jeví v rozpočtu řádných příjmů, musí potěšiti upřímnou radostí každého z nás, kdo si přeje hospodářského a s ním také politického rozkvětu svého státu.
Dovolím si také upozorniti, že to má ten veliký význam, že je to solidním založením našich nadějí do budoucnosti, že tak úměrně, jak budou klesati mimořádné naše výdaje, jak budeme zavedeni, až nebudeme, abych tak řekl, musiti tu novou domácnost stále zařizovati a bude to jednoduše všechno v chodu, je zřejmo, že se nám naskytne přebytek řádných příjmů nad řádnými výdaji, a my se dostaneme k té veliké, dnes ještě ani ne dosti docenitelné věci, že nám bude možno úplně anebo částečně přistoupiti k odbourávání těch nejtíživějších daní, které dnes máme. Nejprve bychom mohli přistoupiti, jak již dnes bylo jedenkráte plným právem akcentováno, k snížení dávky uhelné a tím ku zlevnění produkce, a pak bychom mohli do budoucnosti snížiti a potom vůbec odstraniti daň z obratu, která je tou nejtíživější daní spotřební, což by byl zjev, který samozřejmě naplnil by každého úctou a vážností vůči našemu státnímu hospodářství. Nebylo by správné, kdyby se snad nepoukázalo i na některé stinné stránky a obavy, které musejí se vždy vynořiti, pokud se týká pravděpodobného postupu celých těch věcí, o kterých jsem se právě zmínil – na rok 1921 není to jen tak docela náhodnou věcí, že daně vynesly téměř o 3 miliardy více, než r. 1921 bylo preliminováno. Zde se ukázal ten dobrý účinek, který to má, když rozpočet je tak opatrně sestaven, že je možno počítati s jistými daňovými reservami. Tyto reservy daňové, které jsme měli na r. 1921 v rozpočtu, jak je viděti nyní z dodatečného rozpočtu, velmi značně umožnily řadu různých nových vydání, která následkem nových zákonů v roce 1921 státní pokladně nastala, nýbrž ony poskytly i možnost skončiti schodkem, který není zajisté na dané poměry nijak tak tíživý. A tu si pro budoucnost dovolím vysloviti jistou obavu, poněvadž nemáme v rozpočtu na rok 1922 žádných preliminovaných obnosů na veliké jistě částky, kterých je potřebí k úhradě oněch mimořádných výpomocí drahotních a nouzových, poskytnutých státnímu zaměstnanectvu, učitelstvu atd. Bude zajisté třeba v tom rozpočtu na rok 1922, pokud jen to vůbec bude možno, snažiti se šetřením získati potřebné obnosy, ale prohlašuji zcela loyálně, že dovoluji si pronésti mínění, že považuji za nemožné, aby všechna ta sta milionů pouhými úsporami mohla býti získána. Pravděpodobně nezbude nic jiného, než přistoupiti zase s nějakým novým dodatečným rozpočtem, a tu předem vyslovuji obavu, že asi ten dodatečný rozpočet nemohl by skončiti schodkem tak malý, jak právě vykazuje letošní, a to z toho důvodu, že náš řádný rozpočet na rok 1922 nemá, jak jsem měl příležitost konstatovati při jiné příležitosti, těchto daňových reserv, které pro státní hospodářství přece jen mají tak důležitý význam.
A tu bych považoval za vhodno poukázati zde na některé momenty, které by mohly jaksi snížiti nebezpečenství, které by v tomto směru snad mohlo hroziti. Všeobecný zjev, že při každé státní finanční správě je jisté množství nedoplatků, je i u nás stálým takovým určitým zjevem, tedy, že stát, maje řádně předepsané daně, má za celou řadou svých poplatníků určité množství pohledávek. To už činí jistě stálé takové obnosy, jen že se mi přece zdá, že u nás těch nedoplatků je poněkud mnoho. Uvádím jen jeden případ, který snad může býti podnětem k tomu, aby po této stránce bylo zavedeno, řekl bych, přísnější vymáhání splatných daní v těch případech, kde bez ohrožení hospodářské existence poplatníkovy může se to státi, a kde skutečně také jde o obnosy, které jsou potom už znáti v konečných příjmech státní pokladny.
Dovolím si upozorniti, že ještě v říjnu a počátkem listopadu m. r. československá cukerní společnost dluhovala jakožto nedoplatek na dani z obratu plných 12 milionů. Tedy po této stránce je zajisté žádoucí, aby více pozornosti příslušnými úřady finančními záležitosti této bylo věnováno a aby v roce 1922, kdy právem se můžeme obávati, že už nedojde tolik latentních, ukrytých nových zdrojů daňových jako bylo roku 1921, obnosy, které jsou tu pravoplatně předepsány a které bez hospodářské újmy příslušných poplatníků mohou býti zaplaceny také do státní pokladny, plynuly. Je nesporno, že ještě i po této stránce dá se získati náprava a myslím, že lze očekávati jistého zlepšení v budoucnosti některými zákony, které nově se zavádějí, a ukazuji jen namátkou, jakým způsobem postupuje unifikace práva našeho po stránce formální i po stránce materielní práva platného kdysi na teritoriu uherském, dnešním to Slovensku a Podkarpatské Rusi, s právem platným v historických zemích republiky Československé. Tedy v Uhrách s tradicí historickou udržela se pravomoc tamějších orgánů: slúžnovského, županského, ale také notářského a různých obecních a městských úřadů, že oni vykonávali tam funkce při vybírání daní, které u nás příslušejí státním orgánům, ať vyměřujícím, ať úřadům berním, jakož i státním pokladnám. Tedy na tomto poli pro budoucí rok nastane jistá unifikace, která bude právě záležeti v tom, že všechny ony agendy z orgánů autonomních přenesou se na orgány státní. Dovolím si předem označiti velikou důležitost této reformy. Když svého času za doby Maria- Tereziánské a Josefinské začal stát zaváděti modernější systém daňový a počal předpisy svými sahati na osoby, které tenkráte se stanoviska sociálního byly k placení zvýšených daní také způsobilejší, narážel na nepřekonatelnou překážku, že předpisy daňové měli vykonávati právě ti, proti nimž byly namířeny, poněvadž nebylo žádných zvláštních orgánů, které by jménem státu předpisy ty byly vykonávaly a které by nadřízenými orgány státními byly kontrolovány. Já ukazuji, že v Uhrách, resp. na dnešním teritoriu Slovenska a. Podkarpatské Rusi, namnoze se udržel starý systém, který umožnil svého času, že maďarské stavy se mohly postaviti vůči někdejším nositelům moci královské v Uhrách, nechtějíce se podrobiti centralistické státní moci, prohlásily, že nedají „nem ver nem ser“, ani krve ani soli, tedy ani daní ani vojáků. Potom ovšem nebylo možno, aby nějaká řádná státní správa na takovém teritoriu při tuhém odporu těchto vrstev byla vedena. S tohoto stanoviska lze vítati novou úpravu, že se to vkládá do rukou orgánů státní moci, které budou míti možnost, aby obnosy, které mají býti vybírány do pokladnice státní, skutečně se tam dostaly, a tu lze doufati, že také zde mnoho daní, které pravděpodobně splatny jsou, ale ve skutečnosti zaplaceny nebyly, dostane se do pokladnice státní, a tím způsobem že by mohlo dojíti ke snížení obávaného schodku.
Celkem zajisté nemůže se žádný dodatečný rozpočet považovati za zjev nějak zvláště pěkný. Ale když uvážíme, že stále žijeme v dobách mimořádných, nelze to považovati za věc nijak obzvláště nešťastnou, a když – klidně uváženo – můžeme říci, že pravděpodobně i v roce 1922 nebude možno, abychom bez dodatečného rozpočtu se obešli, přece můžeme klidně prohlásiti na základě číslic, které u dodatečného rozpočtu se podávají, že třeba ne rychle, přece pozvolna, ale za to tím jistěji lepší se hospodářství státní. Je prokázáno, a můžeme to i na tomto podkladě číselném viděti, že poměry u nás opravdu se zlepšily, a to tempem poměrně dosti rychlým, a snad že v roce 1922 bude to naposledy, kdy přistoupíme s novým dodatečným rozpočtem.
Nám všem je pracovati k tomu, aby nebylo nutno takovým způsobem doplňovati státní rozpočet, abychom co nejdříve vepluli ve spořádané hospodářství státní po každém směru, poněvadž jen tehdy bude nám možno, abychom zkonsolidovali všechny ostatní síly, kterých jest tolik potřebí, aby náš stát, který stál tolik obětí, tolik občanské krve i obětí finančních, vzkvétal a stal se více konsolidovaným ke společnému prospěchu všech, kdož od počátku se srdcem upřímným bez výhrady stojí na jeho půdě. (Výborně! Potlesk.)
168. schůze 16.listopadu 1922
. Zpráva výboru rozpočtového o vládním návrhu (tisk 3810) státního rozpočtu republiky Československé a finančního zákona pro rok 1923 (tisk 3856)…..
Předseda (zvoní): Přikročíme k debatě. Ke slovu jsou přihlášeni na straně „contra“ pp. posl. Modráček, dr. W. Feierfeil, dr. Kafka, Hackenberg, Bobok, Patzel, Bubník, dr. Spina, dr Gažík, Warmbrunn, na straně „pro“ pp. posl. dr. Nosek, Dubický, Dyk, Trnobranský, Němec, Hlaváček, Jar. Hálek, Špaček, dr. Klimo a Malík….
Místopředseda inž. Botto (zvoní): Slovo má pán posl. dr. Nosek.
Posl. dr. Nosek: Velevážení pánové! Již po dvě léta měl jsem příležitost ujmouti se slova k rozpočtu našeho státu. A tu jsem se snažíval z jednotlivých položek tohoto rozpočtu dokazovati číselně vývojové směrnice tak, jak ony jsou v tomto rozpočtu skutečně obsaženy a jak ony mohou býti pro příslušné činitele také směrnicemi veškeré další jejich činnosti.
Vážení pánové, račte laskavě uznati, že rozpočet sám o sobě nemůže ve svých číslicích činiti nároku na absolutní přesnost a nemáme záruky z povahy věci, že by skutečně všechno musilo se v budoucnosti dostaviti tak po stránce výdajové i příjmové, jak rozpočet naznačuje. Ale vidím-li, že zde v určitých směrech nastává zlepšení, vidím-li, že to mohu přímo číselně prokázati, vidím-li, že postupně jednotlivé rozpočty přece jen vnitřní svojí strukturou více a více blíží se zase mírovým poměrům, pak to pokládám ze stanoviska státoobčanského za radostný, všeho uvítání hodný zjev, a jako jsem se to snažil naznačiti předešlá léta, týž pokus chci učiniti i letos.
Vážení pánové, já jsem si zde poznamenal, jakým způsobem brala se vývojová linie státních vydání, a již loni jsem měl příležitost naznačiti, že, pokud se týče výdajů“ rozpočet narostl ještě rychlejším tempem než v létech dřívějších, a že vzrůst celkových výdajů na rok 1922 oproti roku 1921 znamenal zvýšení o 39·47 %. Velevážení pánové, když se podíváme na rozpočet letošní z téhož hlediska, tu vidíme, že další vzestup vydání podle rozpočtových číslic u nás je zaražen a že nastává tu, zdá se, do budoucnosti pozvolné odbourávání příliš vysokého našeho rozpočtu, neboť celkové vydání v rozpočtu na rok 1923 znamená oproti vydáním roku běžného úbytek o 1·49 %. Měl jsem příležitost zadívati se také na rozpočet francouzský. Rozpočet francouzský je jinak pracován než náš, a má také velmi zajímavý diagram, kde se graficky naznačuje velmi názorně, jakým způsobem ta nebo ona položka nebo celé sumy výdajové v rozpočtu se pohybovaly. Když se podíváte na ty položky, vidíte, že doba válečná znamená tam velmi mocný výkyv z normální linie státních výdajů a že to dosahuje vrcholu roku 1918, a že pak zase od té doby nastává rychlejší klesání, a roku 1922 a 1923 již jen mírné ubývání. U nás, poněvadž máme svůj samostatný rozpočet teprve z doby popřevratové, vidíme, že od roku 1919 do roku 1920 a v létech dalších velmi rychlým tempem blížíme se vyvrcholení a teprve nyní roku 1923 nastává zastavení dalšího vývoje, takže jest tu možno konstatovati pozvolné odbourávání tak, jak jsem si to dovolil naznačiti. To je tedy pokud se týče celkového vydání. Když se však zadíváme na vnitřní rozvrstvení, na vydání řádná a mimořádná, můžeme pozorovati zjev, jenž sám o sobě je zase vývoji státního hospodářství docela zdravý a který můžeme pokládati za něco docela normálního. Ten úbytek státních vydání není způsoben úbytkem vydání řádných, nýbrž poklesem vydání mimořádných. Vydání mimořádná znamenají ústup oproti roku loňskému o 1·18 %, kdežto vydání řádná znamenají vzestup o 3·65%. Račte laskavě uznati, vážení pánové, že když rozpočet celkem znamená jaksi odbourávání výdajů, že přece jenom to jde na účet výdajů mimořádných, nikoli na účet výdajů řádných, a je to zajisté zjev, který může docela klidným uspokojením naplniti každého objektivního pozorovatele.
Pokud pak se týká našich příjmů, pokusím se i zde o určité srovnání oproti létům minulým. Loni znamenalo narůstání příjmů státních vůbec celých 33·80%. Račte se laskavě rozpomenouti, že vydání narostla o 39%, příjmy jen o 33%. Letos nám vydání klesají o 1·49 %, kdežto příjmy nám klesají jen o 0·38 %. Příjmy klesly poměrně méně než nám klesla poměrně vydání. I po této stránce možno se s uspokojením na tento důsledek našeho rozpočtu na r. 1923 dívati.
Ještě zajímavější je věc, zadíváme-li se zase na řádné a mimořádné příjmy. Mimo řádné příjmy oproti roku loňskému znamenají úbytek o 46·57%, ale řádné příjmy znamenají přírůstek o 3·87 %. Jak račte viděti zase zde už rozpočet sám, jak po stránce výdajové, tak po stránce příjmové, je neklamným svědectvím toho, že přece jen o nějaký krok, třebaže pozvolna, jsme se přiblížili k mírovým poměr§m, že složky mimořádných výdajů a příjmů více a více a to tempem dosti rychlým ustupují, a místo toho nabývají vždy percentuelně při vydáních i při příjmech větší účasti řádná vydání a řádné příjmy, nebo-li jinými slovy prostě a jednoduše řečeno, nabývá celý rozpočet po této stránce více tvářnosti hospodářství mírového.
Račte laskavě dovoliti, abych se nyní mohl podívati ještě s jiného hlediska na ten náš rozpočet a pověděti, zda ono percentuelní účastenství jednotlivých oborů státní správy ve svém vývoji znamená nebo může poskytnouti také důkaz pro tvrzení, že více a více percentuelně na celkových státních vydáních jsou súčastněna taková státní vydání, která považujeme za hospodárná nebo taková, která slouží k obecnému blahu, nebo zda můžeme konstatovati, že ten vývoj je nepříznivější, že vydání čím dále tím jsou větší na obory neproduktivní a že po této stránce bylo by snad potřebí změniti dosavadní politiku a snažiti se o to, aby zde nastala nějaká náprava. Po této stránce nutno konstatovati, že vzbuzuje určitou obavu ono procento celkového neproduktivního nákladu, které v podstatě je způsobeno narůstáním břemene, kterým je státní dluh.
Po této stránce račte laskavě dovoliti, abych také zde docela otevřeně mohl poukázati na některé zjevy, zejména z toho důvodu, že mi není dosti jasno, že by to bylo zrovna úkolem jen těch, kdož nemíní hlasovati pro předložený rozpočet, že by jen oni měli parlamentní většině ukazovati na nedostatky ve správě nebo na ony stinné věc, které je možno z rozpočtu samotného vyčísti.
Já jsem si rozdělil položky na r. 1921, 1922 a 1923, pokud se týká státního dluhu, vydání na vojsko a potom na ostatní vydání. Tedy na státní dluh, který musíme platiti, poněvadž jsme ho legálním způsobem kontrahovali, a na vojsko, poněvadž náklady ty za dnešních okolností musejí býti činěny.
To mně znamená jaksi dvě skupiny, které nejsou věnovány činnosti míru, činnosti sociální a podobným jiným věcem, a proti tomu bych kladl celou tu skupinu ostatní.
Já jsem si také opatřil příslušná data rozpočtu francouzského na rok 1922 a 1923 a jestliže je tu srovnávám, snažím se dokázati, že třeba by nebylo v našem mladém státě už všechno upraveno, jak bychom si přáli, přece jen by bylo naprosto nespravedlivé zavírati oči před tím, co je u nás lepšího než v jiných státech, zavírati oči před tím, co můžeme s radostí uvítati a oč se musíme snažiti, aby bylo zachováno a případně v budoucnosti ještě zlepšeno.
Račte laskavě uvážiti, že z celého státního vydání bylo podle rozpočtu v roce 1921 potřebováno na úmor a zúrokování státního dluhu 8%, v roce 1922 už to bylo 10% a v roce 1923 má to býti už 14·39%. Vážení pánové, zde je neklamné svědectví, že výlohy na zúročení a umořování našeho státního dluhu stoupají, jak ráčíte viděti, tempem rychlejším na rok 1923 než tomu bylo z roku 1921 na 1922. Vážení pánové! Při této příležitosti dovoluji si upozorniti, že když celkový rozpočet francouzský vrací se dosti rychle, jak diagramy ukazují, do určité několikanásobné úrovně rozpočtu mírového, přece jen tam zůstává jako trvalé smutné dědictví veliká kvota na zúročení a úmor státního dluhu, a aby pánové mohli to srovnati s našimi poměry a posouditi, zda bylo správné mé tvrzení, že máme dosti příčin spravedlivě otevříti oči vůči lepším věcem, které jsou u nás a kterých nemá cizina, dovoluji si upozornirniti, že v roce 1922, kde jsme musili obětovati na státní dluh 10%, ztrávil tento státní dluh z francouzského rozpočtu plných 52% a že na rok 1923 je to celých 57·93%. To jsou zjevy, které nás v našem hospodářství musejí naplniti obavami do budoucnosti, ale když to zase střízlivě srovnáme s poměry, které jsou v jiných státech – a ráčíte uznat, že kapitálově byla zejména Francie před válkou lépe fundována než my a že měla všechnu organisaci lépe provedenu – tedy je to smutné svědectví, že vydání neproduktivní doléhají na francouzské obyvatelstvo daleko tíživěji a že to bude zajisté velkým a těžkým úkolem, který bude nutno tam řešiti, a já bych právě zde znova prosil, aby bylo spravedlivě usuzováno z provedeného srovnání, že máme dosti příčin s určitým uspokojením sledovati vývoj vlastních domácích poměrů.
Pokud se týče vojska musili jsme v rozpočtu na rok 1921 obětovati 17% svých celkových státních výdajů na udržování vojska. V roce 1922 kleslo to na 16% a v roce 1923 znamená to 14·32%. Vážení pánové, ráčíte laskavě uznati, že zde je možno poznati zcela jasnou a čím dále tím rychlejší tendenci ve směru zmírnění, že náš stát, který věnoval v r. 1921 ještě 17%, v roce 1923 má věnovati jen 14%, a že tedy po této stránce je na nás, abychom se snažili jak obratnou politikou zahraniční, tak správným řízením domácích svých věcí, aby tato linie vývojová byla zachována, aby tato břemena nemusila snad v budoucnosti narůstati.
Když však srovnáme kromě toho onu celou kvotu, která zůstává nám, na všechna ostatní vydání, nežli jsou státní dluh a vojsko, tu vidíme, že v roce 1921 je to 75%, v roce 1922 74% a v roce 1923 71·29%, což je neklamné svědectví, že zde ta kvota na vydání, která jsou jiná, než na vojsko a státní dluh, jaksi zvolna klesá a že by bylo potřebí snažit se o to, aby kvota nynější, nemohla-li by býti zlepšena, alespoň dál hlouběji neklesala.
A aby pánové mohli to posouditi a srovnati s poměry jinými, mám tu data za dvě léta rozpočtu francouzského a dovoluji si upozornit, že po vydáních na státní dluh a vojsko zůstalo na všechna ostatní vydání v roce 1922 jen 28%, v roce 1923 pak na tato vydání má Francie jen 21.44%. Když tuto věc srovnáte, uznáte zajisté laskavě, že i po této stránce máme dosti příčin, abychom s jistým uspokojením ten svůj nynější budget posuzovali.
Nyní račte laskavě dovolit, abych také, pokud se týče jednotlivých oborů vydání nebo jednotlivých oborů státní správy, ukázal na vývoj, jak jest zde možno při jednotlivých položkách číselně prokázat, že percentuální účast na celkových vydáních jest v některých oborech čím dále tím více příznivější. V voj není tak rychlý, jedná se někde o setiny neb o desetiny procenta, ale přece je zajímavé provésti srovnání vzestupu a zase také provésti srovnání s poměry zahraničními.
Pokud se týká státního dluhu, měl jsem příležitost se o této věci zmíniti. Když se však zadíváte na příklad na otázku, jakým způsobem participují výlohy státní na pense v našem státě, tu v roce 1921 bylo na to věnováno 2·3%, v roce 1922 2·6% a v r. 1923 již 2·78%. I když není tento vzestup tak rychlý jako z roku 1920 na 1921, přece jen na tato vydání sociální péče můžeme znamenat úměrné stoupnutí.
Pro srovnání dovolím si upozorniti, že v rozpočtu francouzském na rok 1923 na státní pense a opatření sociální péče připadá celkového vydání francouzské republiky jen 0·70%. Tedy ani ne jedno celé procento, kdežto u nás 2·78%.
Pokud se týká ministerstva zahraničí, zde budou mít pánové možnost konstatovati, že celkem účast tohoto oboru správy na celkových vydáních u nás jest větší než v okolních státech. Pokud se týká ministerstva zahraničí, měli jsme za rok 1921 celkové vydání na toto ministerstvo 1·3%, za rok 1922 1·4%, kdežto v roce 1923 má býti jen 1·11%. Ráčíte zde vidět, že nastalo jisté odbourání, snížení celého vydání na toto ministerstvo. V rozpočtu francouzském jest tomu věnováno 0·5%.
Podíváme-li se dále na školství, dojdeme k tomu přesvědčení, že výdaje, které u nás pro tento obor velmi příznivě se vyvíjely, v roce letošním jsou poněkud zaraženy. Ale, prosím, aby bylo laskavě uváženo, že to, co se věnuje v rozpočtu ministerstva školství a národní osvěty na účely školské, nejsou všechny prostředky, které naše veřejnost musí věnovat školství. Neračte přehlížet, že velmi značná část vydání zemského rozpočtu jest účelům těmto věnována, že jsou zde další věnování obcí a samosprávných svazků účelům školským.
Je tedy třeba jistého korektivu, kdybychom chtěli doslova brát procento, které se v rozpočtu uvádí. V r. 1921 bylo vydáno na školství 4·3%, v r. 1922 5·7%, v r. 1923 možno znamenati jistý ústup na 4·43%. A když to srovnáme s rozpočtem francouzským, možno konstatovati, že tam v roce 1923 má se věnovati 6·39%.
Abych byl stručným, přihlédnu zde ještě k některým jiným datům. Tak pokud se týká zemědělství. Jest to věc, která nás zajisté se stanoviska sociální politiky a všeobecné politiky státu musí zajímat. Upozorňuji, že po této stránce můžeme znamenati v našem rozpočtu docela příznivý rozvoj v tom smyslu, že ta 2·09% z roku 1921 narostla na 3% v roce 1923 a v roce 1924 na 4%. Ráčíte tedy vidět, že v tomto oboru nastalo zde značné a uvítáníhodné zlepšení. A opět pro srovnání uvádím, že rozpočet francouzský věnuje z celkového vydání na tyto účely jenom 0·71%.
Na výkon spravedlnosti věnuje náš rozpočet 1·56% v roce 1923, rozpočet francouzský 0·75% celkových svých výdajů. Pokud se týká zdravotnictví, které má u nás ještě jiné funkce nežli ve Francii, byl u nás potud vývoj příznivým, že v r. 1921 měli jsme jen 0·6%, v roce 1922 0·76% a v roce 1924 máme 1·06%. Francouzský rozpočet po této stránce věnuje 1·75%. Jak pánové na první pohled vidí více, nežli náš rozpočet.
A nyní bylo by ještě zajímavým všimnouti si dalšího vývoje vzájemného poměru daní přímých a nepřímých. Pánové se laskavě rozpomenou, že není možno se domnívat, že už ona číslice, která v rozpočtu státním jako souhrn daní přímých je uvedena, znamená skutečně souhrn všech veřejných dávek, které poplatnictvo musí platiti. Vždyť zde nejsou uvedeny komunální dávky. Nejde mně o to, abych chtěl konstatovat vzájemný poměr celkového daňového břemene v oboru daní přímých a nepřímých. Jen ten poměr bych chtěl zjistiti, jak se vyvíjel v mezích rozpočtu státního, v jakém poměru jsou přímé daně státní ke spotřebním státním daním. Tu si dovoluji upozorniti, že ještě z r. 1921 na r. 1922 narostl celkový výnos daní přímých o plných 58% oproti r. 1921, a že na rok 1923 tento vzestup znamená již jen 16·38%. Velevážení pánové! Zde je tedy zase vidět, že ten vzestup už není takový, jaký byl v dřívějších létech, že zde dosáhli jsme také jistého maxima a že zde vývoj další už je docela prokázatelně mírnější.
Pokud se týká daní nepřímých, dovoluji si upozorniti, že z r. 1921 na r. 1922 narostly nepřímé daně, tedy všecky spotřební daně, monopoly atd. o 49%, tedy téměř o plnou polovinu, kdežto z roku 1922 na 1923, tedy v rozpočtu na rok 1923, znamenají poměrný pokles, poněvadž nestoupají, nýbrž mají klesnouti o 4·46%. Co to znamená, velevážení pánové? To znamená, že se nepříznivý vývoj, který jsme zde původně měli, že totiž stále více účast nebo kvota spotřebních daní narůstala na úkor daní přímých, že tento proces v rozpočtu na rok 1923 je nejen zaražen, nýbrž že zde nastává zase vývoj opačný a že možno doufati, že v rozpočtech dalších ten poměr bude ještě příznivější, a že tedy vzájemná relace daní přímých a nepřímých vyvine se způsobem se stanoviska sociálního pro nás vítanějším.
V rozpočtu na rok 1920 z celkového výnosu daňového bylo 25% vydání přímých a 75% nepřímých. V rozpočtu na rok 1921 jíž jenom 17% daní přímých a 83% daní nepřímých. V rozpočtu na rok 1922 bylo už jen 15% daní přímých a 85% nepřímých. Jak pánové vidí, je docela číselně dokazatelno, že se stanoviska sociálního byl ten vývoj stále nepříznivější. A když přihlédneme k roku 1923, vidíme, že daně přímé znamenají v rozpočtu 20% a daně nepřímé 80% celkových daňových státních příjmů, nebo-li že zde nastalo podstatné zlepšení nejen proti roku 1921, nýbrž i 1922, a jakkoliv jsme ještě nedosáhli relace z roku 1920, že přece jen podstatně jsme se jí přiblížili.
To by byly všeobecné poznámky, jimiž jsem se snažil na základě rozpočtových číslic a dat ukázati v podstatě dvojí: že je možno klidně konstatovati jisté přibližování se vývojové směrnice mírovým poměrům, a za druhé, že z nejednoho hlediska máme dosti příčin, abych m spravedlivě uznali vše, co u nás do jisté míry je lepší než někde v zahraničí a při tom ovšem nikterak nezavírali oči k těm různým potřebám, které také docela loyálně uznáváme k těm různým nedostatkům, o jichž odstranění se chceme poctivě přičiňovati.
Velevážení pánové! Bylo si stěžováno v rozpočtovém výboru hodně důrazně pány se strany oposice – a já jsem už tam měl příležitost na to ukázati a zde znovu opakuji, že nemyslím, že by to bylo jen úkolem právě jejich, aby oni na některé nedostatky musili ukazovati – že byl rozpočet ve výboru příliš chvatně projednáván.
Vážení pánové! Zdá se mi, že není na prospěch celé té věci, má-li se rozpočet probírati tak urychleným tempem, jako jsme to musili činiti roku minulého a také roku letošního. Myslím, že by každý považoval za správné, aby to výsostné právo Národního shromáždění jako representace lidové, to právo, které považuje se za vrcholné právo všech ústav, disponovati, rozhodovati o státních výdajích a státních příjmech, aby ono i na venek bylo vykonáváno způsobem, který by potom už nezavdával tolik příležitostí a odůvodněných stížnosti ke steskům, a aby nebylo možno tak snadno zrovna zde nalézti nějakou Achillovu patu, aby nebylo možno kati, že se zde spěchá s celou věcí z toho neb onoho důvodu, aby nebylo možno jíti do detailů a snad zjednati nápravu na místě, kde by bylo toho potřebí.
Vážení pánové! Kdyby to časové spatium dovolilo, myslím, že by bylo docela vhodné, aby daleko delší doba byla věnována projednávání rozpočtu ve výboru samotném, aby tam byly stanoveny jednotlivé subkomitéty toho výboru pro jednotlivé kapitoly státního rozpočtu, a tam za účasti zástupců vlády bylo možno jednu každou závažnější položku v detailu prozkoumati, pečlivě uvážiti o ní, je-li nutnou zásadně a nutnou v této výměře a potom na základě klidného a věcného uvážení konečnou číslicí do rozpočtu samého také zařaditi. Dovoluji si upozorniti, že není dobře možno, abychom věc tuto také důkladným způsobem probírali, když Národní shromáždění podle ústavy se schází k podzimnímu zasedání koncem října a když rozpočtem se, má dle ústavy také zaměstnávati ještě senát, a když obě sněmovny Národního shromáždění s celou věc do Nového roku nebo fakticky do vánočních svátků musejí býti hotovy. Proto jest přirozeno, že jest zde pochopitelným jistý chvat. Odpomoc by dle mého soudu byla možnou přeložením rozpočtového období ať již tak, že bychom účtovali pro stát od 1. července do 30. června roku následujícího, nebo od 1. dubna do 31. března roku následujícího. Znamenalo by to za všech okolností, že kdyby rozpočet byl předložen při zahájení podzimního zasedání, že by bylo možno po vánocích nebo po Novém roce najíti ještě delší čas k důkladnému projednávání, a že by to mohlo prospěti také vážnosti tohoto projednávání, samotného a tedy také zlepšení celé věci. Není mi tajno, že to znamená jisté ztížení budgetování samého. Jestliže je dnes nutno, aby rozpočet, který se vztahuje na příští rok, byl hotov v květnu nebo v červnu, byla by věc ještě obtížnější, odhadnouti předem rozpočtové číslice pro spatium časově ještě vzdálenější. Ale čím více bychom se vraceli k mírovým poměrům, věc tato by se dala snáze provésti. Je-li tato cesta schůdnou v jiných státech, překážky, které se u nás staví v cestu, nemohly by býti považovány za překážky naprosto nepřekonatelné.
Velevážení pánové, ještě jsou některé věci, o kterých bych se rád zmínil. Jedná se jako v dřívějších rozpočtech tak také v rozpočtu nynějším ve finančním zákoně o otázce zcizování státního majetku. Pánové vědí, že je tam určitá mez, kterou ministerstvo financí jest vázáno, přes kterou při zcizování nesmí jíti. Toho času nemáme zcizování státního majetku zkoncentrováno v žádné instituci. Zcizování státního majetku fakticky dnes uniká náležité evidenci. Upozorňuji ku příkladu na zákon o stavebním ruchu, kde se činí zmínka o tom, že v prvé řadě mají se prodávati státní objekty na stavební parcely. Stalo se v praxi, že v tom neb onom oboru byla zcizena určitá část státního majetku, že o tom nebylo ničeho sděleno ministerstvu financí, které tedy nemůže míti vědomosti o této věci, a místo, aby to bylo účtováno v účetní závěrce jako příjem ze zcizení státního majetku, bylo to zaúčtováno co příjmová položka toho neb onoho oboru, což s tohoto hlediska náležitého budgetování a kontroly státní správy nelze považovati za věc zrovna nejvhodnější a bylo by tedy možno uvažovati o námětu, aby agenda zcizení státního majetku byla koncentrována v některém oddělení snad ministerstva financí, které by za účasti kontrolního úřadu mělo možnost posouditi takový návrh, resp. skutečné zcizení se stanoviska vhodnosti, hospodárnosti i se stanoviska finančního zákona, a zda se to pohybuje v mezích zmocnění, daných ministerstvu financí finančním zákonem, nebo je-li k tomu potřebí opatření zákonodárných.
Vážení pánové! Poněvadž se jedná o generální debatu rozpočtovou, považuji za svou povinnost, abych neuváděl zde některé věci, které by se vztahovaly již na jednotlivé skupiny státního rozpočtu, tedy na věci debaty specielní, o kterých potom jednotliví moji klubovní přátelé budou míti příležitost promluviti a zaujmouti k nim své stanovisko. Jenom tolik v závěru považuji za svou povinnost prohlásiti, že jakkoliv všichni jasně cítíme, že břímě daňové těžkým způsobem na všechno naše obyvatelstva doléhá, že přece jen máme plnou odvahu říci, že jsme považovali za nezbytné, aby tuto těžkou oběť národ také na se vzal z toho důvodu, aby naše hospodářské poměry a s nimi všechny ostatní poměry v našem státě nedostaly se do takových kolejí, po kterých se bohužel pohybují ve státech sousedních, kde dočasně klamavé výhody z tištění peněz, dočasné výhody z toho, že nebylo dosti odvahy přistoupiti tam k těžkým nepopulárním operacím, jsou tisíckráte a tisíckráte vyváženy hroznými sociálními poměry, které na vrstvy střední a široké vrstvy pracujícího lidu nepoměrně hůře doléhají, než na nás břímě daňové a ze kterých státy v našem sousedství nevidí pražádného východiska.
Při všem tom jsme si také jasně vědomi současné krise výrobní, jsme si docela dobře a jasně vědomi, znova to opakuji, daňového břemene, které na všechno poplatnictvo doléhá, ale považujeme to za akt poctivé politiky, za akt opravdové výchovy ke státnímu smýšlení, za akt výchovy širokých vrstev lidových, aby nedbaly lesklých hesel, aby samy více než dosud snažily se proniknouti těžkým problémem státní správy, tedy také těžkým problémem daňovým, aby více než dosud uvědomovaly si, jak těžká zodpovědnost na nich spočívá a staly se opravdovou oporou všech, kteří se snaží o zlepšení poměrů v našem státě. Proto s klidem mohu říci, že zvolna sice a ne takovým tempem, jak bychom si všichni přáli, ale přece jen krok za krokem znamenáme zlepšení celkových poměrů. (Výborně! Potlesk.)
201. schůze 17.dubna 1923
Tisk 4074. Naléhavá interpelace posl. Biňovce, Staňka, Slavíčka, dr. Noska, dr. Lukavského a soudr. vládě o bankovních poměrech.
Podepsaní táží se vlády:
1. Je-li ochotna podati zprávu o stavu obou bank a našem bankovnictví vůbec,
2. dále o tom, jakých prostředků chce použíti na ochranu a bezpečnost vkladatelů a ku zamezení nezdravých zjevů v bankovnictví do budoucna.
Předseda: Podatelé navrhují, aby o této interpelaci ihned se zahájila společná rozprava pro všechny bankovní interpelace.
……
Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. dr. Nosek.
Posl. dr. Nosek: Slavná sněmovno! Probíráme-li současnou hospodářskou situaci různých bankovních ústavů, bylo by snad také dobře, abychom se podívali takovou jakousi léčivou snahou… (Hluk.)
Předseda (zvoní): Prosím o klid.
Posl. dr. Nosek (pokračuje):… do vnitřních poměrů, do současné hospodářské situace, abychom si upřímně a otevřeně pověděli, že není všecko, jak se to vždy líčívá, jen výsledkem zločinu nebo podvodu, a to z toho důvodu, abychom přece jen nepodvraceli příliš velikou, naprosto nezbytnou, pro hospodářský život naprosto nepostrádatelnou důvěru, kterou tato nesmírně důležitá složka celého národního hospodářství a všeho našeho hospodářského žití nezbytně vyžaduje. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Botto.)
Nejprve bych rád naznačil některé hospodářské příčiny, které vedly k dnešnímu zachvívání se jednotlivých bankovních ústavů v základech samotných, aby to vneslo také trochu více klidného nazírání na celou tuto věc. Vážení pánové, banka, když sbírá vklady, dostává se do postavení dlužníka, a když vklady rozpůjčuje a poskytuje úvěry, dostává se do postavení věřitele. A není k tomu potřebí naprosto žádné právnické erudice, aby jeden každý věděl, když od někoho si něco vypůjčí, že to má vrátiti zase nazpět ve stejné míře, ve stejné kvalitě. Ale, vážení, račte laskavě uvážiti ty hospodářské poměry, ty úžasné hospodářské přesuny, na příklad od roku 1919 do doby současné, račte laskavě uvážiti, jaké to byly ty koruny, které jako vklad byly do peněžních ústavů vkládány, a jaké jsou ty koruny, které dnes zase jako vklad od dotyčného peněžního ústavu požadují se nazpět. Když roku 1919 bankovní ústavy přijímaly příslušné vklady, a aby mohly obchodovati, půjčovaly je zase dále, když dneska mají požadovati od svých dlužníků týž nominelní obnos, který při poskytnutí původní zápůjčky pravděpodobně byl věnován na nákup zboží a pod., když to zboží kleslo na 1/3 původní své ceny, jak je možno, aby ten bankovní dlužník zaplatil plnohodnotně obnos dnešní? On může, když zrealisuje své pohledávky, vrátiti menší kvotu, a je přirozeno, když se to stane bankovnímu ústavu ve většině podobných případů, že není možno, by banka byla práva za všecky své závazky a v plné hodnotě dnešní vracela svým komitentům to, co oni roku 1919 v jedné třetině dnešní hodnoty jí odvedli. Ukazuji na tento základní hospodářský důvod dnešní otřesené situace peněžních ústavů a připomínám, jestliže byly přijímány vklady v tehdejších dobách, kdy bylo možno čsl. korunu koupiti za necelých 5 švýcarských centimů, a má-li se týž vklad v nominální hodnotě vrátiti dnes, kdy čsl. koruna stojí na curyšském trhu na trojnásobném obnosu 14-16 centimů, jest faktem zřejmým a jasným, že bankovní ústav má vrátiti něco jiného, nežli sám přijal, že má vraceti peníze daleko cennější, než byly u něho uloženy, ač sám nemá možnosti, aby tyto peníze hned od svých dlužníků v úplné nominelní hodnotě nynější obdržel.
Račte dovoliti, abych ukázal na jiné momenty. Jistá stísněnost peněžních ústavů současné doby vyplývá také z dalších hospodářských důsledků dnešní současné situace. Račte laskavě uvážiti, že v době předválečné, v normálních dobách, závisel přece jen všeliký jak zahraniční tak i tuzemský obchod jednoduše na směnečném úvěru, ať tří, ať šestiměsíčním. Jest praxí bankovní zcela jasně odůvodněnou a dobře pochopitelnou, že při poskytnutí úvěru žádá banka koncentrování všech úvěrů u svého jediného ústavu, že nemůže se s tím spokojiti, aby ten, kdo si u banky vypůjčil, zároveň obchodoval s nějakým jiným ústavem, poněvadž tento ústav sám nemá možnosti kontrolovati skutečnou hospodářskou zdatnost tohoto svého komitenta. Před válkou nebylo snad možno nedodržeti tento obchodní závazek, že budu obchodovati jen s bankovním ústavem, od kterého jsem si vyžádal bankovní úvěr. Kdybych se byl proti tomu prohřešil, podepsal směnky jinému ústavu, dříve nebo později, poněvadž směnky byly eskontovány, sešly se v jednom oddělení rakouskouherské banky, a poněvadž tam byli zástupci bankovních ústavů, musilo se dříve nebo později konstatovati, že jest to neloyální jednání, a dotyční zástupci bank se mezi sebou dohodli, že tento obchodník nedodržel svého závazku, a tato jeho vlastnost, tato jeho neloyálnost, musila z povahy věci samé vyjíti na povrch, bylo to možno kontrolovati a stíhati. Dnes, když neexistuje tento v pravém slova smyslu úvěr směnečný, aby cirkulovaly směnky obchodní, nejen pouhé směnky finanční, jako dnes rozšířené směnky obchodní, když nejsou podkladem současného úvěrového obchodu, pak taková nesolidnost, o které jsem se zmínil, úplně uniká možnosti kontroly, jest dobře možno obchodovati s bankou druhou a podváděti banku jednu i banku druhou. To je také jedna z příčin, která vyplývá z dnešních neurovnaných hospodářských poměrů.
Ale já bych velice nerad, aby různé zjevy, které se vyskytly, nebo které snad by se vyskytnouti mohly, byly čítány jen na tyto příčiny vnější, hospodářské. Je nedobře přehlížeti, že zde velkou roli hrají také momenty mravní, a to bývá věc, která se mnohdy v současných dobách přehlíží způsobem, který není docela správný. Račte laskavě uvážiti, co je opravdovým účelem výroby statků a zprostředkování jejich oběhu. Pravým účelem všeho toho jest náležité uspokojení spotřeby obyvatelstva. Ale když se na tyto momenty zapomíná, když opravdový důvod výroby a zprostředkování oběhu hospodářských statků, tedy obchodu, ztrácí z mysli a ze svého hlediska tento svůj mravní cíl a úkol a považuje za důvod, ba za cíl svého snažení úplně bez ohledu na to, jak tím slouží veškerenstvu, jenom touhu určitým způsobem se obohatiti, zcela bez ohledu na to, jaké to bude míti účinky, pak jest pochopitelno, že ztrácí zde společnost a její jednotlivci smysl pro toto mravní, jemnější posuzování, kolik smí žádati dovoleného zisku za svoji výrobní práci, za svoji činnost obchodní. Já neuvažuji potom o věcech, které mají býti mravním hlediskem pro mne, že mohu žádati spravedlivé občanské zúročení kapitálu, který jsem do podniku vložil, a že jistou odměnu mohu žádati za svou práci a jisté risiko za poměrné ztráty, když bez ohledu na tyto momenty jdu na jedné straně za svojí nezřízenou chtivostí zisku, pak jest pochopitelno, že dochází k takovým zjevům smutným, jichž jsme byli svědky. Račte povážiti, že nevyvolalo to obzvláštní revoltu nebo obzvláštní nepříznivé smýšlení, když bylo možno konstatovati, že naprosto nepřiměřené percentuální zisky jsou vykazovány z důchodů kapitálových jistin, když jednoduše s klidem na takové věci veškerenstvo, společnost lidská se dívala, že takový kapitál přinášel 20, 30, po případě i 40%, a když byly zde případy, že při menším zúročení se strany samých akcionářů projevovala se nelibost nad tím, že prý 6% dividendy jest příliš málo a když potom ředitelstvo, resp. správní rada nátlakem těchto akcionářů, kteří přísné měřítko příliš nebrali, byla hnána, aby se udržela, k tomu, vyplatiti větší dividendy, jest to všeobecné dnes prostředí, ze kterého to všecko vyvěrá, a já bych na tento moment velmi rád chtěl poukázati.
Jsou ještě horší věci, které se zde vyskytují a které mohou poskytnouti vysvětlení různých zjevů, které zde jsou a které se připojují jako další článek těch momentů, které zde uvádím. Mluvím o tom, že jsou to příčiny hospodářské a příčiny laksního mravního nazírání. Vážení pánové! V praxi bankovní při správních radách, když pilně sledujete na každém kroku jednání takých peněžních ústavů, přesvědčíte se, že v konkretním případě máte jednati přímo se zločinnou akcí, která se vám staví v cestu, a že potom docela dobře není možno za každý takový zlý skutek činiti odpovědným přímo dotyčný bankovní ústav. Zde jsme zase u velikých bolestí, mravních nemocí současné společnosti. Když uvádím případ ze skutečnosti, že uzavírá kdosi, jenž se zavazuje vstoupiti do dodávkového obchodu dřívím se zahraničím, smlouvu již předem s úmyslem, aby ji zaklausuloval pro sebe takovým způsobem, že svého komitenta utáhne, že se sám vytáhne z povinnosti dodávací a že za ten odstup a risiko vůči svému komitentu, za to stornování dá se nepoctivým způsobem vnutiti do odstupného několika desetitisíců, to jsou případy, které ozařují příšerným světlem současné naše společenské poměry. Já bych uvedl jeden případ: Když vyjednává někdo a žádá menší peněžní ústav o úvěr hypotékární, legitimuje se, že jest občanem toho a toho jména, přinese knihovní lustrum, které mu dosvědčuje, že určitá realita jest v knihách připsána vlastníku téhož jména, a ten člověk vědomě si opatřil lustrum, znějící na nemovitosti jeho jmenovce, který není ani příbuzným, vůbec ničím, jen náhodou má stejné jméno, a když potom na takové lustrum knihovní, ne falešné, ale falešně předstírané, vyláká od bankovního ústavu, od záložny nebo spořitelny hypotekární zápůjčku, neračte se diviti, že není možno peněžnímu ústavu od takového podvodníka něčeho dosáhnouti. Na druhé straně je přirozeno, že proti tomu pravému majiteli není možno nastupovati, poněvadž ničeho nezavinil. Nepřímo laxnost v mravním nazírání, ale přímo trestné činy vyskytují se v bankovní praksi. Můžete se přesvědčiti, že mnohdy není možno jednu jedinou chvíli býti bez úzkostlivosti, poněvadž i v těch případech, když se banka postará, aby obchod, abych tak řekl, přímo čtyřmi hřebíčky v každém rohu byl přibit, když má komitenta poctivého a spolehlivého, zase neví, v jakých stycích obchodních a jaké mravní kvality jsou ti lidé, kteří navazují s ním obchodní styky, zda dříve nebo později nezpůsobí komitentu takové hospodářské svízele a obtíže, že mu nebude možno, aby i při nejlepší vůli a poctivé snaze dostál svým povinnostem, které vůči bankovnímu ústavu má.
Jsou ještě některé jiné momenty, které přispívaly také k vybudování prazvláštního nazírání na peněžní ústavy a které vyvolávaly vůbec nesprávný názor mezi širokými vrstvami obyvatelstva. Já považuji za svou povinnost ukázati zde na úžasný přímo systém vládních dozorčích komisařů v peněžních ústavech, ať jsou to banky nebo záložny nebo spořitelny. To všechno ještě vychází z názoru státu absolutistického z doby 17. a 18. století, kdy jednoduše se věřilo, že stát svým vládním komisařem může vykonati všecko, že on také má i fysickou i hospodářskou i odbornou možnost, aby vykonával nějaký dozor v takovém peněžním ústavě. Je to ubohá, směšná forma, která se neomezuje na nic jiného než na to, že takový vládní komisař několikráte do roka zúčastní se sezení správních rad. Kdo jen poněkud zná skutečný bankovní život, musí říci, že je prostě nemožno, aby mohl vůbec něco proniknouti. On má, pravda, právo podívati se do knih, sem tam sledovati zápisy, ale život skutečný je daleko komplikovanější, než aby bylo možno jen letmo občasnou revisí namnoze dáti člověku naprosto odborně diskvalifikovanému takovéto věci vykonávati. Zhoubný vliv to vykonává na obyvatelstvo v tom smyslu, že se v něm vzbuzuje představa, že je postaráno se strany státní o náležitou odbornou revisi a že se vyvolává mezi obyvatelstvem jakási představa, že stát je zavázán přímo pro tuto svoji revisi, kterou vykonává, garantovati jaksi za správný chod všeho hospodářského dění v takových ústavech, a odtud možno vysvětliti, že, když se někde něco stane, zájemníci se obracejí na stát, vymáhají jako své domnělé právo, aby stát svými prostředky sanoval různé chyby, které by v takových peněžních ústavech mohly se státi. Když zde na jedné straně je slepé spoléhání na dozor a na vykonanou revisi se strany státní a když se kladou takové nikdy v praksi právně neexistující státní garancie, možno s druhé strany konstatovati, že opravdu mezi těmi, kdož by na těch věcech měli býti interesováni, existuje přímo neuvěřitelná laxnost. My musíme prostě konstatovati u velké většiny akcionářů, že jejich členství, jejich poměr akcionářský vůči ústavům peněžním omezuje se prostě na to, že jedenkráte do roka dají si vyplatiti dividendu, která na kupon toho roku připadá, v nejřidších případech někdy do roka dostaví se na valnou hromadu, tam přirozeně vůbec nemohou ničeho podniknouti, nic nemohou kriticky posouditi a pak přirozeně bývají neobyčejně překvapeni a velmi trpce zklamáni, když přijdou k přesvědčení, že nebylo všecko v pořádku v takovém ústavu peněžním, jak oni tomu slepě důvěřovali. Naprosto však nechtějí si uvědomiti, že skutečně jako podílníci takového ústavu mají jistou mravní, hospodářskou a i právní povinnost, aby se více zajímali o chod celé této správy i příslušných ústavů, ve kterých jsou tak úzce angažováni. Pak mně tak připadá skoro naivní, když někdy dodatečně se pozastavují nad tím a chytají se za hlavu, že nikdo nevěděl, jak by to tam mohlo vypadati. To se netýká jenom velikých peněžních ústavů, nýbrž i obecních spořitelen a záložen, že ten nebo onen spolkový funkcionář nebo správní rada žije nad hospodářské poměry, které jsou spravedlivé pro něho, a toho si obyčejně lidé nevšimnou. Jsem toho mínění a přesvědčení, že, když takové podezřelé symptony se někde shledají, má se jíti hned na počátku po kořenech toho zla a má se hledati nějaká remedura dříve než bude pozdě. Zde taková laxnost nedovoluje nebo brání jim, aby sáhli na kořeny toho zla ještě v době, kdy by se to dalo náležitým způsobem napraviti nebo kdy by to bylo možno snésti s bolestmi daleko menšími.
Než jsem toho mínění, že když se pokusíme o vysvětlení hospodářské a mravní všech těchto zjevů, nestačí to samo o sobě, abychom mohli pro budoucnost s klidem o těch věcech jednati. Jsem toho přesvědčení, že je nutno pomýšleti také na nějakou nápravu poměrů pro budoucnost. Tyto prostředky k nápravě mohou býti bližší nebo vzdálenější. Za bližší prostředky k jakési nápravě bych považoval především činnost všech veřejných funkcionářů, totiž lidí veřejně pracujících a všech lidí dobré vůle, kteří by především se snažili získati klid, klid a klid. Račte laskavě uvážiti, že při dnešních hospodářských poměrech i ten nejlépe fundovaný ústav musí býti nezbytně přiveden do úzkých, když se od něho žádá hromadné vrácení vkladů. Přece nikdo snad v současných dobách není tak naivním, aby se domníval, že vklady peněžní u bankovních ústavů uložené zůstávají uzavřeny v nedobytných pokladnách, vždyť ony musí býti hospodářským a výnosným způsobem uloženy dále, a jistě že to není radostné pro správu bankovního ústavu, když musí uchovávati v rozrušenějších dobách ve svých pokladnách velké peněžní hotovosti, poněvadž to znamená velkou úrokovou ztrátu peněz, které se zde musejí chovati. Zde tedy předpokládá takové zlikvidování uložených peněz veliký nápor bankovního ústavu samotného na všechny jeho komitenty, znamená to úžasné stísnění hospodářské. Ráčíte laskavě uznati, že i někoho, i když je hospodářsky docela dobrý a když stojí za všechno to, zač je dlužen, když je dobře hospodářsky fundován, mohu jistě přivésti do těch největších hospodářských rozpaků, když na ráz žádám, aby splatil to, co je dlužen. Bude museti prodávati i se škodou, bude museti své jmění likvidovati a může se dokonce státi, že tímto náporem přivedu jej téměř k hospodářské zkáze, poněvadž nebude míti možnosti, aby slušným způsobem zpeněžil to, čím ručí za hospodářskou bonitu.
A pak by tu byly prostředky vzdálenější. Dovolím si konstatovati, že tato tíseň a nervosita, která se vyvíjela v posledních dobách, a tíseň, kterou ústavy menší stále musí trpěti od ústavů větších, vyvolává automaticky, jak to v životě obyčejně bývá, snažení po nějaké nápravě. Ústavy, které v naší Československé republice stojí mimo svaz, tak zv. mimosvazové banky, docela dobře cítily svoji isolovanost, resp. nesoudržnost, že neměly svého ústředí, ve kterém by se mohly dohodnouti o společném postupu, jako to dělají svazové banky, a to vedlo k přípravným pracím a včerejším dnem k vyvrcholení organisace, a tu ráčíte posouditi, jak se to stalo akutním, vytvořily zvláštní sdružení československých bank, ovšem bank menších, které správně chápou, že vedle větších svazových bank musí zde býti organisace menší, která by se navzájem podporovala a doplňovala, která by se snažila o vzrůst své hospodářské potence, aby Svazem bank dosavadních musela býti dříve nebo později respektována, aby přirozeně znamenala určitého činitele, který snad by byl s to, aby korigoval ně které výstřelky, které se podávají přirozeně ve případech, když někdo má v nějakém oboru své monopolní postavení. Je dobré, když vedle někoho, kdo je v postavení monopolním, začíná se tvořiti ještě činitel jiný, který může jeho zvláštní privilegované a někdy také dosti nebezpečné postavení do jisté míry korigovati.
Vedle těchto svépomocných snah je možno zákonnými normami do jisté míry upravovati tyto otázky. A tu jenom o jednu věc by se mi zde jednalo: Račte uvážiti, že život hospodářský je do té míry komplikovaný a kombinovaný, že je to velkou pověrou, bludem, domnívati se, že všechny tyto jemné záchvěvy hospodářského života je možno normovati nějakým zákonem. Zde tedy bych přednášel přání a vyslovil bych pevnou důvěru a očekávání, že slíbený zákon na ochranu vkladatelů nebude nikdy znamenati podvázání a rozvrácení hospodářské volnosti jednotlivých peněžních ústavů, poněvadž bychom se octli pak do jisté míry tam, kde býti nechceme. Poukazuji namátkou jenom na jednu věc: Mimo jiné dobré projekty vyskytla se tu také myšlenka, že by měla býti zákonnou normou zavedena určitá relace mezi výší vkladů a výší vlastního kapitálu. Račte laskavě uvážiti, že, chce-li kdo do toho nebo onoho peněžního ústavu ukládati, je to věcí jeho důvěry. Menší peněžní ústav, který nemá tolik vlastních prostředků, může si správným vedením a solidním počínáním získati důvěru, získati příliv peněz, který mu umožní větší hospodářský obrat a konec konců lepší zabezpečení vkladatelů. To je čistě věc důvěry, to je čistě věc hospodářského života a jeho jemného oddychování, a tu myslím, že by bylo velkou chybou, kdyby na takovou věc měla býti vsazena ruka zákona, která přece jenom musí zůstati více méně hrubou. Po této stránce bude nutno přivítati po klidné úvaze přiměřenou zákonnou úpravu, která by se zabývala těmito otázkami, ale zároveň bude jistě povinností všech odpovědných činitelů, aby zde nepřipouštěli takového podvázání hospodářské činnosti, které by znamenalo úplný opak toho, čeho dosáhnouti chceme, tedy podvrácení pěkné hospodářské snaživosti. To by bylo několik momentů, které jsem chtěl přednésti k této věci do budoucnosti.
Jestliže opakuji znovu, že vedle hospodářských důvodů, které jsem naznačil, jsou to i momenty mravní, které spolupomáhají k budování a napravování současných neblahých poměrů, pak jsem také toho přesvědčení, že je potřeba tyto mravní momenty víc a více zdůrazňovati poněvadž je holou nemožností, aby hospodářský život ve všech svých jemných nuancích stále byl na labilním podkladě, aby nikdo nemohl věřiti v to, co nemá zvláštními smlouvami do poslední písmeny pevně zaručeno, poněvadž by nebylo možno, aby společnost lidská mohla dále existovati hospodářsky, kdyby se z ní vyloučilo, co je naprosto nutné v styku hospodářském, aby totiž v budoucnosti více než dosud platilo poctivé slovo obchodníka a muže. (Výborně! Potlesk.)
228. schůze 21.listopadu 1923
rozprava o rozpočtu
Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. dr. Nosek.
Posl. dr. Nosek: Vážení pánové! Rozpočet každého státu a ovšem také státu našeho může býti správně posouzen jenom v souvislosti s rozpočtem let předchozích. Abychom mohli zaujmouti určité stanovisko k rozpočtu na rok 1924, abychom si mohli říci, zda tento rozpočet vykazuje příznivé znaky, musíme se podívati na rozpočty z let minulých. A tu především bych si dovolil upozorniti, že zcela zřejmě a úplně jasně mohl každý viděti, že rozpočet státu československého v celkovém svém rozpětí počínaje rokem 1919 rok od roku stoupal, až vyvrcholil v roce 1922 částkou, která se ve výdajích velmi přibližovala plným 20 miliardám.
Roku 1923 nastává tu jakési zakolísání, další vývoj se zastavuje a vidíme, že rozpočet na rok 1923 proti roku dřívějšímu poněkud klesá ve vydáních o 294 miliony, a vyjádříme-li to percentuelně, aby to bylo názornější, znamená to poklesnutí celkových výdajů státního rozpočtu na rok 1923 proti předchozímu roku o 1.49%.
Teď ovšem je možno zahleděti se na rozpočet pro rok 1924. Po této stránce nutno zaznamenati, že pokles rozpočtu v celkovém jeho rozpětí je daleko určitější, daleko jasnější, takže možno mluviti o tom, že s toho vrcholu docela určitě a jasně nastoupena cesta vývoje opačného, že s těch vysokých číslic roku 1922 zvolna sice, ale určitě sestupujeme na nižší úroveň, která jaksi odpovídá celkovým hospodářským poměrům našeho státu. Vyjádříme-li to v procentech, znamená to, že rozpočet na rok 1924 je proti rozpočtu z roku běžného ve svých vydáních o 12.25% nižší.
Vedlo by nás příliš daleko, kdybychom chtěli krok za krokem sledovati tento vývoj u vydání řádných i mimořádných a naproti tomu srovnávati, prohlížeti, jakým způsobem tomuto vývoji jak vzestupnému, tak také sestupnému na straně vydání odpovídal příslušný vývoj vzestupný anebo sestupný při řádných i mimořádných příjmech. Omezím se tu jen na srovnání posledních 2 let, totiž roku běžného a příštího.
Pokud se týče rozdělení vydání na řádná a mimořádná, je zajímavé si všimnouti, že v prvních svých rozpočtech měli jsme nepoměrně větší výdaje mimořádné proti vydáním řádným. Dalo se to vysvětliti těmi opravdu mimořádnými poměry, zařizováním mladého, nového státu. Pokud se mohu upamatovati, byl poměr na rok 1919 takový, že vydání řádných byla pouze 1/3 a mimořádných plné dvě třetiny. Léta následující vykazují již jisté zlepšení. Jsou neklamným svědectvím, že toho mimořádného už je ve zřizujícím se státě o něco méně a vyrovnává se to navzájem na nějakých 50%. V letech následujících se poměr ten zlepšuje do té míry, že máme 2/3 řádných výdajů a jen 1/3 vydání mimořádných. Přihlédneme-li k roku 1924, můžeme věc zformulovati asi tím způsobem, že vydání řádná činí 78% všech vydání a vydání mimořádná 22%, čili pro snazší zapamatování možno říci, že mimořádná vydání činí asi 1/5 všech státních výdajů. A kdybychom to převedli na desetinný zlomek – za účelem srovnání s rokem předešlým – byly by to 2/10 veškerých státních výdajů. Roku 1923 znamenala mimořádná vydání ještě 3/10 všech vydání, takže zde možno konstatovati, že v tomto rozpětí jediného roku 1923 proti r. 1924 nastává zlepšení ve prospěch řádných výdajů a tedy zmenšení mimořádných výdajů o celou 1/10, čímž zase je i po této stránce dokumentováno, že zvolna – opakuji to již po několikráte – ale přece jen krok za krokem i po této stránce blížíme se ke konsolidování svých hospodářských poměrů, jak ostatně vyplývá z celé současné hospodářské i politické naší situace.
Mohla by se ovšem naskytnouti otázka, myslím, dosti důležitá, v jakém asi poměru jsou státní příjmy k státním výdajům, když tato státní vydání klesají, zda snad příjmy se udržují na stejné výši či snad klesají, a klesají-li, je-li ten pokles úměrný, aby nemusil působiti nějakou obavu, že bychom skončili v příštím roce deficitem příliš značným. A po té stránce si můžeme říci, jestliže pokles řádných vydání je vyjádřen v procentech 12·25 %, že preliminované příjmy na příští rok jsou proti roku běžnému nižší o 12·86%. Jest pravda, že příjmy klesají percentuelně o něco více, než percentuelně jest vyjádřeno snížení vydání, ale jakkoli je to nepříznivý zjev, jakkoli by si bylo přáti, by vydání pokleslo percentuelně více, než poklesnou příjmy, přece jen těch několik desetin procenta není nic, co by mohlo býti považováno za zjev pro hospodářský rozvoj státu nějak katastrofální. Ale rozhodně pro státní správu přece jen je nutno v tom spatřovati vykřičník a takové jemné sice, ale dosti důtklivé upozornění, že úplné shody v poklesu příjmů a v poklesu vydání, v celku vzato, v rozpočtu našem není. Tento zjev, který možno označiti stran všeobecných vydání a všeobecných příjmů, je také docela možno konstatovati stran poměru poklesu řádných vydání a řádných příjmů. Je to zde o něco markantnější. Řádná vydání klesají pro příští rok proti roku běžnému o 9·67% a řádné příjmy klesají o 10·98%, tedy téměř o 11%. Zadíváme-li se na týž poměr v mimořádných vydáních a příjmech, pozorujeme, že mimořádná vydání na příští rok proti roku běžnému klesají sice o celých 18·48%, ale mimořádné příjmy klesají nepoměrně víc, o plných 52·57%. Je viděti, pokud se týká mimořádných příjmů, že tyto příjmy klesají s dalším vývojem a dalším konsolidováním státu daleko rychleji, než klesají mimořádné výdaje, které ovšem, čím dále bude pokračovati vnitřní uspořádání všech našich poměrů hospodářských, také se budou snižovati. jak se už o tom stala zmínka.
Ovšem jedna věc není zrovna příznivá v rozpočtu na r. 1924, obzvláště srovnáme-li to s příslušnými číslicemi rozpočtu běžného a zamyslíme-li se také nad možným hospodářským vývojem v budoucnosti. Mám zde na mysli celkové rozvrstvení rozpočtených výdajů na výdaje osobní a na výdaje věcné. Pokud se týče vydání věcných, tu ony již z povahy věci samé znamenají vždy nezbytná vydání na různé potřeby státu; pokud se týká vydání osobních, jsou ony také nezbytná vydání na potřeby státu, aby všeliká agenda státu byla obsloužena. Je pochopitelno, že při posuzování celkové povahy rozpočtu nutno vždy považovati za příznivější rozpočet, který vykazuje poměrně menší procento osobních vydání, poněvadž obchodnicky vyjádřeno, znamená to vždycky menší režii. Když vidíme, že na rok 1923 z celkových státních výdajů na osobní výdaje připadá 39% a na věcné 61%, musíme říci, že u srovnání s některými státy jinými – já jen namátkou béřu rozpočet státu francouzského na r. 1923 a potom rozpočet státu italského na druhý semestr r. 1923 a první semestr r. 1924 – vidíme, že přece jen to procento osobních výdajů máme zde podstatně vyšší. Zhoršuje se to na r. 1924 do té míry, že plných 48% celkových výdajů připadá r. 1924 na vydání osobní a už jen 52 na vydání věcná. Vím, že je to odůvodněno příslušnými zákonnými normami. Je mi také docela jasno, že po této stránce výdajů osobních nelze ani při jinak příznivém rozvoji našeho státu očekávati nějakého podstatného snížení, naopak jako důsledek pragmatikálního postupu celé řady úřednictva musí se dostaviti další zvýšení této číslice, a když pak uvážíme, že nemůžeme přes toto snížení v rozpočtu, které na rok 1924 se provedlo, zůstati na této výši téměř 17 miliard, že bude zde dále nutno přistoupiti ještě k větší redukci celkové číslice výdajové v našem rozpočtu na nějakých 12 až 14 miliard, aby to odpovídalo hospodářským potencím, a bylo úměrno naší celkové hospodářské situaci – pak vidíme, že všechny úspory, které budou musiti v našem rozpočtu také v příštích letech přijíti, budou moci býti téměř výlučně jen na účet vydání věcných a že bychom se dostali v budoucnosti při tomto vývoji pravděpodobně k takovým poměrům, že vydání osobní v našem státním rozpočtu budou větší než o 50 %.
A nyní bych se zde pokusil konstatovati, jakým asi způsobem v jednotlivých resortech státní správy projevila se celková redukce našeho rozpočtu. Při prvním pohledu na rozpočet nebylo mně naprosto jasno, zda zůstává to uvnitř jednotlivých kapitol asi tak poměrně stejné, jako to bylo roku předešlého nebo v letech předešlých. Ale při propočítávání, konstatování relativních poměrů s odzíráním na absolutní číslice bylo možno zjistiti, že celková redukce – která se provedla do jisté míry mechanicky, poněvadž pro krátkost času a při prvním pokusu ve větších rozměrech nebylo možno organicky zkoumati jednotlivé položky rozpočtové a pak redukci provésti organickým způsobem – že ta újma na celkovém rozpočtu způsobená jaksi poměrně zasahuje všechna jednotlivá odvětví státní správy.
Pokusím se zde podobně, jako jsem měl příležitost učiniti několikráte v generální debatě rozpočtové, abych ukázal, že výdaje, které celkem bývají považovány za méně ekonomické anebo za takové, které znamenají jenom skutečně břemena pro státní pokladnu, aniž je proti tomu nějaká protiváha zisků hmotných nebo ideálních, přece nejen absolutně, nýbrž i relativně v rozpočtu na rok 1924 jsou menší.
Měl jsem loni příležitost srovnávati, jakou kvotu z celkových vydání způsobuje výdaj na vojsko a zúročení státního dluhu v našem státě a ve Francii. Tenkráte jsme si zde řekli, že je to nesmírně veliká kvota – přes 52% která ve Francii v celkových vydáních je věnována na zúročení státního dluhu a udržování armády. A srovnáme-li, kolik celkem je na to věnováno v rozpočtu našem, československém na rok 1923, tu dovoluji si upozorniti, že to bylo 28.71% a na rok 1924 již jenom 25.23%, takže zde jako to bylo možno říci v létech minulých tak i pro rok příští, docela číselně je dokazatelno, že tento výdaj na zúročení státního dluhu a na vydržování armády stává se percentuelně menší, takže dnes již jen asi jedna čtvrtina z celého našeho rozpočtu státního je věnována těmto výdajům, které bývají považovány ve státní správě jaksi za méně žádoucí.
Teď bychom se mohli podívati k detailu samotnému. Může nás zajímati kvota, které se dostává zemským, okresním a obecním samosprávám z celkových státních příjmů. Po této stránce měli jsme ve svém státě vývoj velice zajímavý. Roku 1921 připadlo ze státních prostředků jako úděly samosprávným svazkům 1·3%, r. 1922 bylo to již plných 5%, r. 1923 to stouplo ještě 5·31% a na r. 1924 je to redukováno na 4·7%. Tato věc souvisí se známým škrtáním všeobecných údělů autonomních, snížených o 150 mil. Po této stránce jistě budou země a ostatní autonomní svazky míti postavení velmi těžké a nezbude, než aby všude, kde opravdu veřejný zájem toho vyžaduje, opatřeny byly prostředky k nezbytným jejich úkolům, aby státní správa přiměřeným způsobem nahradila, co nebylo teď přímo v rozpočtu oním penízem 150 mil. autonomním svazkům poskytnuto.
Stran státního dluhu, o kterém jsem učinil v jiné souvislosti zmínku, dovoluji si upozorňovati, že proti roku loňskému máme také celkový pokles percentuelní kvoty výdajů na zúročení státního dluhu věnovaných, protože ještě na rok běžný to bylo 14·39 %, na rok příští je to už jen 11·7%.
Co se týče pensí – a teď jsme zase u otázky osobních nákladů – je náklad přirozeným důsledkem stálého vývoje. Měli jsme náklad na pensijní požitky na r. 1923 (percentuelně vyjádřen) 2·78%, na r. 1924 je zde vzestup na 3·59%.
Pokud se týče předsednictví ministerské rady, možno konstatovati redukci velice podstatnou: ze 2·66% na 0·92%. Mírná, velice mírná redukce je u ministerstva zahraničního, které mělo na rok letošní 1·11%, na rok příští 1·02%. Zajímati musejí také položky ministerstva národní obrany. Je dobře tuto věc rok od roku podškrtávati a proto sáhnu poněkud hlouběji do minulosti, a to již k roku 1921. Roku 1921 vynaložili jsme 17% svého rozpočtu, r. 1922 16%, r. 1923 14·32% a na r. 1924 je v rozpočtu vyhrazeno jenom 13·53% na ministerstvo národní obrany. Je tedy viděti konstantní vývoj ve směru odbourávání nákladů na vojenské výdaje v našem státu.
Pokud se týče ministerstva vnitra, zaznamenává vývoj malý vzestup, ze 3·3% na 3·52%. Ve školství pak, jakkoli i v tomto směru v nejednom ohledu byla provedena podstatná redukce, zůstává relativní poměr na rok příští lepší, nežli byl v rozpočtu roku letošního, kdy mu bylo vykázáno 4·43%, kdežto na rok příští jsou to 4·98%, tedy téměř 5% celkového státního rozpočtu po stránce výdajové, nepočítáme-li vůbec ještě některé jiné veřejné prostředky, které od svazků autonomních, od zemí a obcí, k udržování školství byly věnovány.
Zajímavo je také podívati se, jakým způsobem účastní se ministerstvo financí po této stránce výdajové, poněvadž nám to do jisté míry vyjadřuje režii nutnou k tomu, aby byly opatřeny hospodářské zdroje, aby byly opatřeny peněžní prameny pro napojení oněch odvětví státní správy, která sama o sobě jsou pasivní. Tato režie na vybírání daní činila 9·58%, pro rok příští 9·65%. Není to mnoho, ale přece i v těchto zlomcích procent projevuje se to všeobecné, co jsem uváděl: stálé narůstání vydání osobních.
Pokud se týká ministerstva obchodu, je kvota jeho redukována, poněvadž na r. 1923, mělo 0·27%, na rok příští 0·22%. Ministerstvo pošt a telegrafů pro tentokráte zúčastněno je kvotou větší, stoupá ze 4·46% na 5·02%.
Velice podstatný vývoj ve směru vzhůru možno zaznamenati u ministerstva železnic, které na r. 1921 mělo 24%, na r. 1922 23·7%, na r. 1923 kleslo na 21·7%, ale v roce 1924 jest to zase kvota 24·56%, tedy téměř 25%, čili jinak vyjádřeno téměř 1/4 všech státních výdajů. V ministerstvu zemědělství zůstává tato kvota přibližně stejná, ačkoliv možno zaznamenati jisté malé redukování, protože pro r. 1923 byla 4% a na rok příští 3.85%. Ohledně ministerstva spravedlnosti nutno říci, že kvota pro ministerstvo spravedlnosti mírně se zvýšila, ohledně ministerstva veřej. prací se zase mírně snížila – uvádím již jen celkový vývoj, nechtěje zacházeti pro krátkost doby do jednotlivých detailů, které by byly vyjádřeny zlomky procent. Celkem možno přece jen říci, co bylo možno tím percentuelním propočtením ohledně celkového vydání konstatovati, že totiž u oborů státní správy, které se stanoviska sociálního, se stanoviska kulturního, stanoviska obchodního, veřejné dopravy a t. d. jaksi potřebují více podpory a jsou jaksi více výrazem mírového hospodářství státního, kvoty pokud nezůstávají zachovány a nejsou stejné, spíše narůstají na úkor takových vydání ve státě, která je možno považovati za méně ekonomická. Tedy co percentuálně bylo ušetřeno na zúročení státního dluhu, na výdajích na armádu atd., to percentuálně zase narůstá jednotlivým oborům státní správy, věnovaným po výtce práci mírové.
Ještě jeden doklad pro příznivý vývoj našich hospodářských poměrů, jak možno jej doložiti číslicemi rozpočtu, chtěl bych zde uvésti. Jest zajímavo všimnouti se vývoje daní přímých a nepřímých v číslicích absolutních a pak se také podívati, v jakém asi poměru jsou v dalším vývoji daně přímé a daně nepřímé. Nerad bych, aby význam daní nepřímých byl příliš vyzdvihován oproti významu daní přímých, poněvadž příliš často a snadno se zapomíná, že nesmíme daně přímé posuzovati co do jejich tíživosti pro poplatnictvo jen podle číslice uvedené v rozpočtu státním, poněvadž k těmto přímým daním se ukládá celá řada velmi tíživých přirážek autonomních a jiných korporací, ale přes to přece jen může zůstati vzájemné srovnání absolutních číslic daní přímých a nepřímých v rozpočtu státním spolehlivým základem, abychom posoudili vývojovou směrnici, abychom mohli si říci, zda v samotném rozpočtu státním vyvíjejí se spíše anebo nabývají větší důležitosti sociálně jinak spravedlivější daně přímé proti tíživým a sociálně přece jen vždycky závadnějším daním nepřímým.
Při tom ovšem nesmíme zapomínati, že prakse finanční vždycky jaksi s větší dychtivostí sahá po daních spotřebních, po daních nepřímých, poněvadž při režii poměrně malé, obzvláště postihují-li široké vrstvy obyvatelstva, dávají stamilionové ano i miliardové obnosy, a odtud také potom se vysvětluje, že v poválečných rozpočtech evropských států kvota, která připadá spotřebním daním, je velmi podstatná, ale přes to přese všecko přece je možno i při letošním rozpočtu konstatovati, že vývoj, o kterém jsem se loni a předloni zmínil, nebyl zaražen pro rok 1924, nýbrž i zde do jisté míry, třebas to nebylo valné, jest možno konstatovati určitý vývoj příznivější.
Račte vzíti laskavě v úvahu, že celkový peníz, který podle rozpočtu má se na daních přímých vybrati, je pro rok příští menší o 4%. Peníz, který má dojíti na daních nepřímých, je oproti roku běžnému menší o 11%. Když potom vyjádříme tu vzájemnou relaci celkového úhrnu daní přímých a nepřímých na rozpočtu pro rok příští, při čemž si dovoluji upozorniti, že jsem vzal za základ vždy tytéž tituly, paragrafy a položky ve všech letech, aby základna pro vyšetření poměrů zůstala úplně stejná, dovoluji si ukázati, že v r. 1920 byl poměr daní přímých k nepřímým jako 25: 75, že se ten poměr potom zhoršoval v neprospěch daní přímých a ve prospěch daní nepřímých, takže r. 1921 už jsme měli jen 17% přímých a 83% daní nepřímých a r. 1922 to kleslo na pouhých 15% daní přímých k 85% daním nepřímým. Roku 1922 – jak jsme již v úvodě dnešní řeči mohli zaznamenati, že to bylo vyvrcholení rozpočtu státu československého – měli jsme, jak patrno, také nejnepříznivější poměr daní přímých k nepřímým. Od tohoto roku nastává pozvolný sice, ale přece jen určitý vývoj k lepšímu, což znamená pro naše poměry celkové snížení číslice rozpočtové. Snížení to se projevuje rozvojem velmi dobrým i při této věci, poněvadž na r. 1923 nastává tu zlepšení, ježto daně přímé činily 19·80%, daně nepřímé 80·20%, čili asi tak poměr 20:80 nebo jako 1:4 a na rok příští, na r. 1924, zlepšuje se to ještě do té míry, že je to 20·91% daní přímých a už jen 79·09% daní nepřímých. Ten vývoj z r. 1923 na r. 1924 je podstatně méně příznivý než z r. 1922 na r. 1923, ale můžeme míti aspoň potěšení z toho, že se to nezastavilo ani nezhoršilo, nýbrž že pozvolna, ale přece jen aspoň o něco i po této stránce možno zaznamenati určité zlepšení.
Vážení pánové! Po těchto všeobecných číslicích, které jsem zde uváděl k posouzení rozpočtu samotného, abychom si mohli utvořiti celkový obrázek o příštím rozpočtu docela objektivním způsobem, který možno doložiti číslicemi rozpočtu samého, dovolil bych si k tomu ještě všeobecnou poznámku, která by snad mohla býti eventuelně vzata v úvahu příslušnými činiteli státní správy, pokud se týká možnosti jisté nápravy v určitém oboru.
Ráčíte se snad rozpomenouti, že bylo několikrát tradováno, že státní správa pomýšlí na reorganisaci našeho berního systému. Nejen já, nýbrž jistě celá řada mezi vámi, vážení pánové, měla příležitost se přesvědčiti, že někdy ani ta předepsaná číslice daňová sama o sobě poplatníka tak nebolí, tak ho nevydražďuje, jako neustálé požadování různých výkazů a rozmanitých přiznávek, zodpovídání dekretů a pod. A jestliže pan sekční šéf Valníček jednak ve svých ústních exposé a jednak také ve své brožurce, kterou o této zamýšlené reformě daňové napsal, přiznává, že nijak radikálně tu nápravu daňovou nemůžeme si představovati, že po hmotné stránce může to býti jenom úprava našich daní, že opravdová nějaká taková hlubší, důkladnější reforma daňová musí býti vyhrazena teprve době pozdější, přece jenom se domnívám, že po stránce formálního provádění ukládání daní dalo by se leccos proti poměrům dosavadním podstatně zjednodušiti. Ukazuji, že již některá ustanovení v příslušných zákonech samotných jsou závadná, že nejsou s to, aby plně vyhověla potřebám státu, a že jsou velmi často zákonným základem pro různá vexatorní opatření pro poplatníka samotného. Jako namátkou uvádím, že zákon, který jsme zdědili z bývalé říše o daních přímých z r. 1896, je vybudován na t. zv. „Quellentheorie“, theorii o existenci určitých zdrojů výnosových v rozhodný den, tedy první den příslušného správního roku berního, a tam se výslovně sta noví, že jestli během roku předchozího vznikla určitá pohledávka, že má se jako základ zdanění pro příští rok vzíti její výnos svým pravděpodobným celoročním obnosem. Co s tímto ustanovením jest spojeno různých obtížných opatření, kolik s tím je spojeno psaní a nedorozumění, kolik tisíc rekursů podáváno bylo jen proto, že poplatník nedovedl si v hlavě srovnati, že má v běžném daňovém roce platiti z něčeho, co ještě neměl a co možná v tomto berním roce ani neobdrží! Je to tak prostinké a každému tak snadno pochopitelné, že si řekne, že je povinen platiti z toho, co skutečně obdržel, a kdybychom to theoretické stanovisko v příští daňové úpravě opustili a kdybychom se postavili na stanovisko, že daň se sice platí z výnosu a příjmu roku běžného, ale že za základ vyměření platí skutečné příjmy roku předchozího, pak to bude každému tak jednoduché a tak názorné, že jsem pevně přesvědčen, že jen touto nepatrnou reformou jednoho ustanovení zákonného bylo by možno způsobiti značné zjednodušení agendy. Nemám možnosti, abych tady uváděl celou řadu jiných podobných ustanovení, která jistě také budou musiti přijíti v úvahu při zamýšlené reformě, aby nastalo podstatné zjednodušení. Mně není naprosto jasno, proč by nebylo možno jíti tak daleko a říci, že každý poplatník má podati do roka jen jedinou fasi a že tam hned v této jediné fasi má přiznati všechna data, kterých je potřebí k vyměření všech daní. Bylo by to pro něho daleko jednodušší, a nebyl by neustále takovým způsobem vydražďován potom ještě také během roku, a pro státní správu finanční bylo by to také podstatné zjednodušení agendy, poněvadž styk s poplatníkem byl by zde značně redukován na míru prostě nejnutnější.
Vážení pánové, já bych se nezarazil ani před další myšlenkou, snad ještě radikálnější, že by nemuselo býti ani povinností poplatníka, aby fasi podával, že by se mu mohlo vyhraditi právo podati fasi, ale že by nebyl k tomu povinen, poněvadž musíme počítati s poměry faktickými tak, jak jsou. Celá řada lidí prostě nedovede dobře fasi vyplniti, ani kdyby to chtěla udělati. A kdybychom se podívali, jakým způsobem potom berní správy příslušná vyměření vykonávají, v celku bychom viděli, že odchylky ať už nahoru nebo dolů oproti skutečnému příjmu celkovému mnoho se neodchylují od skutečnosti a přesvědčili bychom se i o tom, že velká většina těch fasí není prostě k potřebě. Přes to, že byla podána a dokonce musela býti urgována a podobně, konec konců berní správa potřebná data musí si opatřiti sama a vyměření musí provésti také sama.
Tedy, prosím, je úplně zbytečné zatěžovati těmi spoustami různých vyzvání a urgencí nejen finanční správu, nýbrž také ještě potom veřejné naše dopravnictví, specielně pošty, a vydražďovati neustále takovým způsobem poplatnictvo, které vzhledem k tíživým daním je beztoho dosti nervosní v tomto směru.
Vážení pánové, já jsem se snažil tady posouditi náš rozpočet. Přičinil jsem k tomu určitou poznámku, námět, jakým způsobem snad dalo by se odlehčiti tolik přetížené státní správě finanční, která by potom, majíc jaksi lehčí chod, mohla se věnovati spíše těm různým případům, kde dnes opravdu utíkají desítky tisíců, ba i miliony prostě proto, že není možno konkrétní takové případy náležitě prozkoumati. To by tedy znamenalo nejen ulehčení a zjednodušení správy, nýbrž i zvýšení finančního jejího efektu.
Jinak ovšem nemohu než konstatovati s potěšením, že zde nastoupená cesta celkové redukce našeho rozpočtu znamená pro nás určitou vývojovou směrnici, kterou musíme jenom přivítati, poněvadž to je asi tak v souhlasu a v intencích s vývojem našich hospodářských poměrů, a znamená, zase říkám, pozvolné, ale přece jen konstantní zlepšování dnešních poměrů a hospodářských základů našeho státu. A z toho důvodu bude lidový klub hlasovati pro tento rozpočet. (Potlesk.)
300. schůze 18. XI. 1924
rozprava o rozpočtu
Předseda (zvoní): Slovo má dále pan posl. dr. Nosek.
Posl. dr. Nosek: Slavná sněmovno! Rozpočet státu není nikterak jenom suchým souhrnem číslic, jak by se nezasvěcenému pozorovateli mohlo snad na první pohled zdáti, rozpočet správným způsobem pozorovaný jest samým vtěleným hospodářským životem. Je přirozeno, že i reflexy proudů politických se v něm projevují, na kolik právě proudy politické ztělesňovány bývají také konec konců v poměrech hospodářských, vyjádřených v číslicích rozpočtu. K tomu je ovšem potřebí, abychom s dovedli zadívati na vztahy vyjádřené číselnými relacemi rozpočtových udajův, a potom ukáže se nám rozpočet ve světle docela jiném, než jak na prvý pohled by se člověku mohlo zdáti.
Ovšem je při rozpočtu na rok 1925 tato možnost, vyšetřiti jednotlivé hospodářské vztahy, poněkud znesnadněna, poněkud ztemněna tím, že poprvé na rok 1925 máme svůj rozpočet upravený způsobem odlišným od dosavadního.
V důsledku zákona, který nařizuje, že určité obory státní správy, pokud tyto podniky nemají v prvé řadě za účel veřejnou administrativu, mají býti vedeny jako podniky podle principu soukromopodnikatelského, se stalo, že jenom čistě konečné výsledky, odhadem zjištěné, zařazeny jsou do státního rozpočtu a že schází celkový přehled o výdajích a hrubých příjmech z těchto jednotlivých státních podniků, přičleněných k jednotlivým kapitolám rozpočtu tak, jak v našem rozpočtu jednotlivá ministerstva jsou uvedena. Jenom ministerstvo veřejných prací přičinilo aspoň odhadem získané bilance, tedy účty rozvážné, a vedle toho připojilo také odhadem získaný přehled účtů zisku a ztráty. Při prvním pohledu každý vidí, že zde nejde o skutečné účetní závěrky předchozích let, poněvadž prostě v tomto smyslu obchodního účetnictví nemělo jich po ruce, ale aspoň po stránce formální snažilo se ministerstvo veř. prací vyhověti zákonným předpisům, kdežto v jiných oborech spokojily se příslušné resorty pouhým odhadem očekávaného čistého výnosu.
Jiná věc, která poněkud ztěžuje celkový přehled, je ta, že pasivní podniky státní, tedy Československá tisková kancelář, Úřední noviny a školský hospodářský podnik v Děčíně-Libverdě zařaděny jsou jako věcné výdaje v příslušných kapitolách, ačkoli jistě nejsou to jen výdaje věcné, nýbrž také osobní, které způsobují příslušnou pasivitu. Poněvadž však nejde o obnosy zvláště veliké, nemůže to při dnešním vyšetření vzájemné relace věcných a osobních výdajů hráti velkou úlohu.
Jiná věc, kterou nemožno nazvati zvláštní ozdobou rozpočtu na rok příští a která také do jisté míry ztemňuje jasný názor, který by jinak z rozpočtu mohl býti čerpán, je faktu¨, m že u každé kapitoly, vyjma kapitolu jednající o presidentu republiky, o přídělech zemím, kde úděly jsou přesně podle zákonného titulu vedeny, sráží se vždy jistá položka na interkalář a jiné úspory. Toho původního významu, že by šlo o interkalář, tedy o obnosy ušetřené neobsazením jistého úřednického místa, ve skutečnosti to pozbylo. Jde o všeobecné procento snížení výdajů dotčené položky, které je provedeno paušálně u všech kapitol našeho rozpočtu vyjma dvě již jmenované.
Po této stránce nezbývá tedy než pustiti se zřetele tu všeobecnou srážku a vzájemný poměr výdajů věcných a osobních posuzovati jen podle údajů bez ohledu na konečnou srážku označenou jako „interkalář a jiné úspory.“
Další důsledek, který z nové úpravy rozpočtu vyplývá, je ten, že uniká nám jaksi souvislost nynějšího rozpočtu s rozpočty dřívějšími, poněvadž nemůžeme tak snadno sledovati vývojové směrnice při jednotlivých skupinách výdajových a příjmových prostě z toho důvodu, že nynější rozpočet je sděláván na podkladech podstatně jiných než dřívější.
Když jsem byl předeslal několik všeobecných poznámek, které měly býti jaksi oceněním té možnosti, udělati si jasný obrázek na základě rozboru, přistoupil bych k rozboru jednotlivých kapitol a vzájemného poměru věcných a osobních výdajů. Zajímavo jest, že státní výdaje řádné činí 73% a mimořádné 26%, neboli pro snazší zapamatování stručně vyjádřeno, řádné výdaje 3/4 všech výdajů a mimořádné 1/4.
Je velmi dobře všimnouti si téhož poměru při příjmech. Příjmy řádné z celkového obnosu příjmů činí 95·97%, mimořádné jen 4·03%, neboli ve zlomku vyjádřeno, činí přibližně řádné příjmy 24/25 a příjmy mimořádné jen 1/25. Zadíváme-li se na tyto vzájemné tahy, vidíme, že v hospodářství příjmovém přiblížili jsme se téměř úplně normálním poměrům mírovým, poněvadž mimořádné příjmy jsou opravdu minimální kvotou z celkové naší státní příjmové položky. Naproti tomu mimořádné výdaje stále ještě činí plnou 1/4 všech státních výdajů, což je neklamným svědectvím toho, že náš mladý stát není úplně zařízen, že stále musí ještě různé, poměrně velmi nákladné investice podnikati, jak konečně z krátkého poměrně trvání našeho státu dá se snadno pochopiti.
Nyní bylo by snad zajímavo pokusiti se o vyšetření onoho poměru, kterým na celkových státních výdajích jednotlivé kapitoly rozpočtové jsou zúčastněny. Vedlo by nás příliš daleko a nemělo by žádného zvláštního účelu, kdybychom u jedné každé kapitoly o tomto poměru se zmiňovali. Jen docela namátkou ukazuji, že výdaje na Národní shromáždění činí 0·4% a na Nejvyšší správní soud pouhých 0·05%, pro příděl zemím máme 8·3%, pro pensijní požitky 6·4%, pro ministerské presidium 0·62%, pro ministerstvo zahraniční 1·48% atd., aniž bych zde uváděl nyní detaily, ježto jednotlivé číslice snad lépe ve svém významu vystoupí, až bude po roce, po dvou letech možno sledovati, jakým způsobem tato kvota při jednotlivých resortech buďto stoupá nebo klesá, abychom mohli posouditi, zda stát náš ve svém veřejném hospodářství věnuje se více těm oborům, které jsou po výtce obory práce mírové, obory plodné práce hospodářské, anebo zda vynakládá snad mnoho, snad nadměrně na výdaje, které nemohou býti se stanoviska národohospodářského zvláště vítány.
Po této stránce byly by poznámky k rozpočtu našemu neúplné, kdybych nezmínil se o jednom velmi závažném a řekl bych, velmi výstražném zjevu. Dovoluji si upozorniti, že absolutní číslice, které je potřebí při kapitole státního dluhu, znamená na rok 1925 již celé 2.096,000.000 Kč, nehledě k dalšímu zlomku. Z celkového státního výdaje je to plných 21.89%, tedy značně už více než celá pětina všech státních dluhů. A když se zadíváme dále na ministerstvo národní obrany a vypočítáme, jaké procento ono zaujímá pro sebe v těch dnešních administrativních vydáních našeho rozpočtu, shledáváme, že je to 18·96% nebo-li dohromady potom s kap. Státního dluhu výše uvedenou celkem 40·85%.
Slavná sněmovno, více než 2/5 všech státních výdajů, jak jsou vykázány v rozpočtu na rok 1925 mezi výdaji administrativními, jde na jmenované dva účely: na státní dluh a národní obranu.
Nesmíme při tom zapomenouti, specielně při kapitole státního dluhu, že jednáme o sedmém rozpočtu mladého svého státu a že tento sedmý rozpočet je pasivním rozpočtem. Je pravda, že ten jeho deficit není takový, jako byl v dřívějších letech, ale přece je ten rozpočet deficitní, a musí záležeti zajisté všem povolaným činitelům, jak vládě tak i parlamentu na tom, aby všechny nejlepší síly, které mají k disposici a kterými může národ vládnouti, byly dány do služeb toho velkého kategorického imperativu, aby ten dnes už jako chronicky se projevující deficit zmizel, abychom dospěli nejen k rovnováze, ale také k rozpočtu, jak bude poněkud možno, suficitnímu.
Při této věci dovolil bych si upozorniti na jednu věc jistě dalekosáhlou. Měl bych na mysli tu složku našeho státního dluhu, která je dluhem rentovým, která vznikla jednak převzetím starých dluhů po bývalé Rakouskouherské říši a jednak jistým způsobem upisování naší IV. státní půjčky. Je pravda, že uzavírati státní půjčky ve formě dluhu rentového je snažší, že povinnosti, které se tím státní pokladně ukládají, zdánlivě jsou lehčí, snažší, že nemusí se při tom pomýšleti na splácení někdy velmi značných obnosův a že jaksi se to snáze hospodaří, když se splácí jenom úrok a když o splacení vypůjčených splátek netřeba se starati. Na druhé straně nesmí se však zapomínati, že v tom je sice skryté, ale veliké nebezpečí, že toto břímě úrokové je stále stejné, že nejen se nezmenšuje, ale že na dobu prostě nedohlednou stále stejně zatěžuje státní pokladnu a že případným svým narůstáním může býti velmi podstatným nebezpečím, poněvadž jaksi ta snažší cesta uzavírati rentové dluhy a ne dluhy slosovatelné má za následek větší lehkomyslnost při jejich kontrahování, ale také přirozeně stále větší a větší narůstání kvoty, které je potřebí ke splácení takového rentového úroku. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.).
Dovolím si upozorniti ještě na další moment sociálně svrchovaně závadný, že takovým neustálým odnímáním jistých obnosů národnímu hospodářství pro účely státní a slibem trvalé renty tomu, kdo jistý kapitálový obnos státu poskytne, tvoří se znenáhla stále početnější třída osob, které jsouce držiteli státních rent, mohou činiti jaksi nárok na to, aby jenom na účet veřejnosti byly živy, bez vlastní positivní účasti při produktivní práci, což je zajisté zjev, který naprosto nelze shledávati za správný. Prosím, aby bylo vzato v úvahu, že nešťastná politika finanční tímto způsobem vedená způsobila, že ve Francii na příklad již 15% státního občanstva jest prostě živo ze státní renty tímto způsobem vyplácené. Musíme proto uvítati jako zjev opravdu radostný, když v poslední době u nás počíná se naše prakse odchylovati od dluhů rentových, jak ukázalo se docela zřetelně při nové úpravě zákona o IV. státní půjčce, kdy úsporné papíry nejsou již papírem neslosovatelným, nýbrž slosovatelným, třeba v době velmi dlouhé, poněvadž zde nastává právní nezbytnost, postarati se každoročně nejen o onen obnos, kterého je třeba ke zúročení, nýbrž i o příslušnou kvotu, které je nezbytně potřeba k úhradě částečné splátky. Stejná myšlenka byla také základem úpravy, které jsme svědky při zákoně o náhradě, týkající se pohledávek vzniklých za války. Také tam jsou vydávány papíry slosovatelné, třebas na dlouhou dobu slosovatelné, ale přece jen papíry, vydávané na základě správné myšlenky finanční politiky, jak jsem si dovolil naznačiti. Nyní ovšem nesmíme zapomínati ještě na jednu věc, že by bylo velmi zdrávo celému našemu národnímu hospodářství a financím státním, kdyby bylo možno v příštích rozpočtech pamatovati na to, abychom jisté obnosy, – a nemusely by býti velké, jedná se spíše o zásadu, o označení dobrých cest v tom směru snad 500 milionů, snad 100 milionů věnovali každoročně ve svém rozpočtu k tomu účelu, abychom mohli papíry, které jsou neslosovatelné, a tedy stálým zatížením naší státní pokladny, prostě skupovati na bursách a tím způsobem potom odebírati je národnímu hospodářství, odstraňovati je a ulehčovati tímto splácením státní pokladně a tedy poplatnictvu.
A ještě jedna věc, myslím, velmi závažná potřebuje zmínky při této kapitole o státním dluhu. Já jsem si vypsal některé kursy ukládacích papírů z předešlého dne, tedy ze 17. listopadu a upozorňuji, že na př. premiová půjčka měla včera kurs 87, investiční 84, státní půjčka 5 1/4%ní jen 62·25 a 5%ní IV. státní půjčka pouze 55. Není třeba zmiňovati se ještě o 3 1/2% státní půjčce, která měla 39·25. Tato věc je hodna pozoru. Státní papír, tedy způsob uložení myslitelně nejbezpečnější, 5% slosovatelný, klesá nám v kursu a nejen přechodně, nýbrž stále klouže až na 55 z celého svého nominálního obnosu! Zde jistě nesmíme přehlížeti nebezpečí, že papíry, které tímto způsobem klesají, stávají se prostě nezpůsobilými k tomu, aby byly ukládacími papíry. Kdo by chtěl uložiti své úspory ve státních papírech, má zde nebezpečí, když je koupil dnes za 80, že zítra na kursu ztratí 10, pozítří 20. A je pochopitelno, že střádalové neobracejí se k těmto ukládacím papírům, že jich máme neustále velké množství k disposici a že prostě není možno, aby nám tyto papíry pronikaly do všech těch nejužších cév hospodářského života, aby tam zůstaly v pevných rukou, pevně uloženy, aby byla naděje, že potom vnitřní půjčky, vypisované za přijatelnějšího, slušného kursu, nelze na domácím peněžním trhu umístiti. Je to zjev, který pro státní úvěr je svrchovaně povážlivý. Je pochopitelno, že za takové situace, při takových kursech cenných papírů státních je nemožno s opravdovou nadějí na úspěch vypsati nějakou tuzemskou půjčku a pro půjčku zahraniční je tu nesporné nebezpečí, že tlačí nízký kurs domácích cenných papírů úrokovou míru z půjček zahraničních vzhůru. Je pochopitelno, že nízký kurs státních papírů, poměrně velmi slušně zúročených, vykonává pak také velmi neblahý vliv na úrokovou míru vůbec. Co to znamená pro všelijaké podnikání ve státě, netřeba zdůrazňovati, zvláště ne ve státě našem, odkázaném na export, který musí klásti hlavní váhu na to, aby režie, jeho výlohy byly co možná nejmenší, a který musí za neštěstí považovati, když má vysokou úrokovou míru.
Stálo by snad za úvahu, a bylo by možno konati aspoň přípravná studia po té stránce, zda by nebylo dobře jiným způsobem zákonnou úpravou zasáhnouti v tom směru, vytvořiti zvláštní státní fond, který by poskytoval bankovním konsorciím záruk, že mohou bez obavy převzíti každou, i větší položku státních papírů na peněžních trzích nabízenou, jenom za tím účelem, aby se nám kurs držel výše, poněvadž potom také přirozeně, kdyby ty kursy byly stabilisovány, docela automaticky dostavila by se i větší důvěra, nabyly by také charakteru, kterého pozbyly, staly by se skutečnými hodnotami ukládacími a bylo by možno s větší důvěrou očekávati, že zůstanou pevně v rukou držitelů, povzbudili bychom a osvěžili bychom svůj tuzemský státní úvěr, což přirozeně by nezůstalo za žádných okolností bez příznivého reflexu na naši otázku úvěrovou v cizině.
Nyní bych se tady pokusil naznačiti, jakým způsobem nebo jakou kvotou výnos státních podniků přispívá k úhradě celkových státních vydání. Očekávaný čistý výnos odhadem získaný ze státních podniků pro příští rok je 1727 milionů a příjem administrativní, tedy specielní příjmy daňové jsou vykázány penízem 7574 miliony. Ostatní části netřeba pro úplnost ani citovati. Jestliže to převedeme na desetinné zlomky, pak to znamená, že státní podniky přispívají k úhradě celkových výdajů ve státě 18·57% a z administrativy že se uhradí 81·43%, neboli názorněji vyjádřeno obyčejnými zlomky, že asi jedna pětina celkové státní režie administrativní je hrazena z výnosu státních podniků a 4/5 z výnosů administrativních.
A nyní bylo by dobře, zejména vzhledem ke složitým, důležitým otázkám současné doby, všimnouti si také vzájemného poměru vydání osobních a věcných, jednak ve státních podnicích, jednak v administrativě státní a přihlédnouti také ke vzájemné ku poměru osobních a věcných výdajů celkové státní agendy, tedy v administrativě i v podnicích současně.
Podniky mají osobní výdaje v celkové částce 56% úhrnných výdajů a věcné ve 44%. Zadíváme-li se na tento zjev, pak vidíme, že velmi značná část nad polovici ve státních podnicích jsou výdaje osobní. A uvidíme, že je to vysvětlitelno tím, že za státní podniky mimo jiné prohlášeny byly také železnice a pošty, poněvadž tento poměr výdajů osobních a věcných v oborech, které zůstaly administrativními oproti roku letošnímu, se nám zlepšil, poněvadž v administrativě je 40% výdajů osobních a 60% výdajů věcných. Nesmíme zapomínati, že na rok letošní bylo to 48% výdajů osobních a 52% výdajů věcných. Jestliže tedy pro rok příští vykazuje se tento daleko příznivější poměr v oboru administrativním, pak je to vysvětlitelno tím, že ten méně příznivý poměr, který byl způsoben právě ve státní administrativě železnicemi a poštami, je nyní přesunut do státních podniků, kde se právě projevuje už zmíněným nepříznivým poměrem. A když se zadíváme na celkový poměr výdajů osobních a věcných pro obor státních podniků i státní administrativy, podává senám relace 46: 54, tedy percentuální poměro něco zlepšený, což ovšem dá se vysvětliti tím, že při všem škrtání za tím účelem, aby bylo dosaženo úsporné miliardy právě na výdajích věcných, přece jenom zase narůstající číslice, které je třeba pro kapitolu státního dluhu, vyrovnává příslušné škrty ve prospěch výdajů věcných tak, jak právě zde bylo naznačeno.
Nyní je ovšem otázkou, jakým způsobem chceme vysvětliti poměrně veliké číslo osobních výdajů ve státní a podnikové administrativě. Myslím, že jako příčiny daly by se uvésti dva momenty. Příčina zásadní, která spočívá v tom, že stát vzhledem ke své popřevratové orientaci nabral si příliš mnoho úkolů, které nikterak nevyplývají ze základní a přirozené jeho povahy. Obstarává stále ještě celou řadu věcí, které docela dobře dají se obsloužiti podnikateli soukromými, a způsobuje tedy sám sobě, jakožto méně zdatný podnikatel, zbytečně mnoho vydání, které přirozeně musejí se projeviti specielně i po této stránce osobní.
A druhá věc, která po této stránce jest jistě také důležitou, je komplikovanost naší správy, o které ne letos, ale již loni a předloni při nejrůznějších příležitostech bylo jednáno a bylo konstatováno, že není možno pomýšleti na nějakou racionelnější úpravu těchto státních výdajů, pokud nezjednoduší se správa sama, pokud jednoduše nebude možno tuto jednodušší správu obsloužiti také menším počtem státních zaměstnanců. Dovolím si tady upozorniti na jednu jedinou věc, která by se dala snad upraviti již dříve, nežli by se přistoupilo k zákonné úpravě různých oborů státní správy, věc, která by nařízením dala se opatřiti a která by byla ve prospěch i státní pokladny a dovedla by také velmi mnoho přinésti ve prospěch širokých vrstev obyvatelstva, specielně obyvatelstva daňově poplatného. Co stesků právě mezi poplatnictvem se ozývá na zjev, že docházejí v různých oborech na různé dávky rozdílné platební rozkazy, že poplatník bývá často a často urgován, že neví, opravdu neví, proč; musíme bráti široké vrstvy tak, jak jsou, a ne, jak snad teoreticky bychom si je chtěli představovati, že nemohou míti evidence o svých daňových povinnostech, poněvadž život jejich jest jinačím, než aby přesnou evidenci si vedly, a že potom ta jejich nejistota, jejich neujasněnost o tom, nač mají své platy konati, způsobuje mezi nimi mnohdy daleko více trpkostí, než uložené obnosy daňové samy.
Což nebylo by možno zaříditi věc tak, abychom v jisté formě vrátili se přece jenom k někdejším daňovým knížkám, že bychom v nich v moderní úpravě spojili všechny platební rozkazy na všechny předepsané přímé daně, že bychom jedenkráte do roka tomu poplatníkovi předložili ve formě platební knížky všechny jednotlivé platební rozkazy, že bychom mu tam také dali vtištěné platenky, aby měl jednoduchý, snadný přehled, aby měl v nich také stvrzenky na vykonané platy? Zdaž by nebylo možno, abychom tímto způsobem na jedné straně vyhověli potřebám státu, který by zde získal jednoduchý přehled, a na druhé straně také širokým vrstvám poplatnictva, které by jistě, majíc jasnější přehled o své povinnosti, s menší trpkostí snášelo různé ty nepříjemnosti, které přirozeně s placením každé daně samy o sobě jsou spojeny? Není potřebí ustupovati před požadavkem, aby se zase platilo v hotovosti, jest možno docela dobře trvati na tom, že musí zůstati při placení složenkami u poštovního úřadu šekového, poněvadž zde jest rozhodným důležitý moment národohospodářský, stálé, systematické budování placení bez hotových, co největší šetření oběživa, zmenšování jeho počtu a vyrovnávání všech platů pokud možno vzájemným zúčtováním. Ale při dobré vůli a při pochopení pro praktické potřeby širokých vrstev obyvatelstva zajisté i tato věc snadno dala by se vyříditi.
Zadíváme-li se na celkový obraz svého rozpočtu, musíme si říci, že ten obraz, který jest přece jen dosti věrným refleksem hospodářských poměrů našeho státu, má přirozeně své stíny a má svá světla. Domnívám se, je-li docela otevřeně řečeno – povinností, nevyzdvihovati jen světla na obraze, nýbrž také stíny, že jest také jistě povinností snažiti se o to, aby těch stínů na obraze našeho národního hospodářství, těch stínů v našem státním rozpočtu rok od roku za našeho pilného přičinění ubývalo a abychom do toho obrazu, na který s hrdostí i pýchou, s vnitřním uspokojením mají se dívati všechny vrstvy obyvatelstva, snášeli stále víc a více barev světlých, které by stíny obrazu zastíraly, až bychom jednou plně mohli býti spokojeni jasným, světlým naň pohledem. (Potlesk.)
341. schůze 2.dubna 1925
Přejdeme k pořadu dnešní schůze, k 1. odstavci, jímž je:
1. Zpráva výboru rozpočtového o vládním návrhu (tisk 5067) zákona, kterým se mění a doplňuje zákon ze dne 14. dubna 1920, čís. 347 Sb. z. a n., o akciové bance cedulové (tisk 5130).
Budeme pokračovati v rozpravě a dávám slovo dalšímu řečníku zapsanému, jímž je pan posl. dr. Nosek.
Posl. dr. Nosek: Slavná sněmovno! Jestliže lékař přistupuje k lůžku nemocného a zkoumá povahu jeho choroby a jestliže po nějaké době v průběhu této choroby konstatoval, že nejhorší krise už je zažehnána, může s uspokojením si říci, že nyní záleží už jenom na tom, aby nedošlo k nějaké recidivě, aby nedošlo k zhoršení stavu jeho pacienta. Pak v tomto stadiu choroby, kdy tato počíná se zvolna zlepšovati, pacient musí vynaložiti všechnu péči, aby nedošlo k nějakým nepříznivým vlivům zevnějším, a musí se snažiti, aby chorobný organismus stále víc a více se posiloval, aby zase jedenkráte mohl vykonávati bezvadně všechny funkce, jako vykonával v těch dobách, nežli zákeřná choroba ho přepadla.
Zabýváme-li se dnes novelou ke svému zákonu o cedulové bance, musíme se na tuto novelu zadívati podobným zrakem. Musíme se zeptati, co nám representuje v našem zákonodárství, musíme se zeptati, jaké právní poměry a jaké hospodářské zjevy nám chce regulovati, a musíme se zeptati, je-li tato novela sama o sobě už také konečnou zárukou, že nemůže se už nic zlého státi s naší valutou, zda není už úplně vyloučena možnost, abychom zase dostali se do nějakého stadia méně příznivého.
Já si tady dovolím upozorniti na zjev všeobecně známý, že za normálních poměrů je podstatným znakem spořádaných valutových stavů, že bankovka není v podstatě nic jiného nežli poukázka na určité množství drahokovu. V dobách mírových, v dobách normálních, v dobách řádného hospodářského vývoje zajisté tímto zrakem máme a musíme se na bankovku dívati. A prakse nám dosvědčila, že v dobách, kdy nebylo nedůvěry k vnitřní hodnotě bankovek, prakse obracela se raději ve svém používání právě k papírům, poněvadž byly snáze přenosné a lépe uživatelné než hotové mince zlaté. To všechno proto, že každý měl plnou toho jistotu, že kdykoliv může si dle potřeby poukázky na drahokov, bankovky za zlato směnitelné, za zlaté mince skutečně také vyměniti.
Ale historie a zkušenost zase nás učí, že jakmile přijdou na státní pospolitost těžké doby, ať jsou to krise vnitrohospodářské či krise vyvolaná zápletkami válečnými, což bývá nejčastější případ, jako první a typický zjev vždy se nám ukáže suspendování směnitelnosti bankovek za drahokov. Samo o sobě není to ještě zajisté konečným stadiem případného nepříznivého vývoje. A my vidíme, že když ty hospodářské otřesy nejdou příliš daleko, když nezasáhly až na kořen hospodářských poměrů a hospodářské existence toho kterého státu, že se potom stává, že v dobách návratu k normálním poměrům zase zvolna vracejí se státy, které musely suspendovati směnitelnost svých bankovek za drahokov, k tomu, že snaží se zhodnotiti znehodnocené svoje papírové peníze, že se snaží, aby jejich disažio proti drahokovu stále se zmenšovalo až do chvíle, kdy zase bez hospodářského nebezpečí je možno reaktivovati povinnost cedulové banky, aby vyměňovala své bankovky za drahokov.
Já myslím, že nelze uvésti názornějších toho příkladů z dějin, nežli je známý postup sanační, který prováděla Velká Britanie po válkách Napoleonských. Tenkráte ona byla hlavním representantem těch, kdož vedli boj za svobodu proti velkému francouzskému dobyvateli. Stálo to Anglii nejen mnoho krve, nýbrž i nesmírně mnoho pokladů a veliké množství národního bohatství a ona po těch válkách, konečně přece jen vítězně skončených, ponechává svoji valutu upravenu v ten způsob, že bankovky Bank of England nejsou za zlato směnitelné, ale snaží se, aby disažio bylo stále a stále menší a menší. A my vidíme, že v době poměrně krátké disažio toto mizí, a když zmizí úplně a obchod se hlásí právě tak k papírovým bankovkám, jako k drahokovu, objevuje se zase zhodnocení hodnot anglické banky a ona hladce přistupuje k výměně bankovek za drahokov. Docela podobný postup jsme viděli v Severoamerické Unii po známém velikém zápasu, po velikém boji za svobodu, když Severoamerické státy severní vedly tak zvaný velký boj za svobodu proti otrokářským státům jižním roku 1860 až 1865 a kdy dochází k nápravě severoamerické valuty dolarové. Ne jiným byl postup Francie po ztracené válce r. 1870 a 1871. Byl to velkolepý zjev, když člověk uváží, že Francie musela zaplatiti na tehdejší poměry exorbitantně ohromnou sumu 5 miliard franků. A přece neutrpěla úplnou zkázu ve valutě, nýbrž v době poměrně krátké mohla přistoupiti k výměně svých bankovek za drahokov.
Zabývám-li se zase vzhledem k tomu, co bylo zde uvedeno, poměry, jak se vyvinuly v evropských státech po světové válce, a přihlédneme-li z tohoto hlediska k vlastnímu svému státu, vidíme, že takovýto postup nebyl možný, a to z toho důvodu, že papírové peníze vzdálily se od svého zlatého základu příliš daleko, než aby bylo možno jakoukoliv zhodnocovací politikou vnitřní vyzdvihnouti je zase tak vysoko, aby bez jakéhokoliv umělého zasáhnutí mohly tyto bankovky jednoho dne býti zase směňovány za drahokov. Zde tedy nezbývá nic jiného, nežli spokojiti se s tím, aby papírová měna v poválečné době byla stabilisována, aby přestalo její stoupání, aby přestalo její klesání, znemožňující jakoukoliv solidní kalkulaci, abychom dosáhli takového vývoje a takového zabezpečení své valuty, třebas papírové, aby ona u porovnání s plnohodnotnými zahraničními valutami mohla býti vyjádřena také určitou pevnou číslicí. A s tohoto hlediska posuzována musí býti současná novela pro nás zajímavá potud, že ona sama o sobě netvoří nic nového, nýbrž jen právě zachycuje faktický stav, který po dvě léta velmi konstantně se udržoval mezi československou korunou a zahraničními zlatými valutami, specielně nejstabilisovanější zlatou valutou zahraniční, severoamerickým dolarem.
Finanční správa státní, pokud se týká bankovní úřad ministerstva financí, předložily rozpočtovému výboru neobyčejně zajímavý diagram, o němž musím ovšem podotknouti, že nebyl pracován u nás, nýbrž, že je provenience cizí, že jej pracovala soukromá firma amsterodamská. A když sledujeme na tomto diagramu vzájemné relace měn papírových a měn zahraničních zlatých a sledujeme poměr československé koruny na př. ke švýcarskému franku nebo k švédské nebo dánské kroně, vidíme, že poměr československé koruny k těmto zahraničním přece plnohodnotným zlatým valutám není tak nápadně konstantní, není tak nápadně stejný, jako je poměr československé koruny k severoamerickému dolaru.
Po plná dvě léta znázorňuje nám diagram téměř přímou linku, která nám představuje poměr koruny československé k severoamerickému dolaru až na zcela nepatrné výkyvy nahoru a dolů, jak jsou plně odůvodněny hospodářskými poměry, na př. v době podzimní cukerní kampaně a pod., jak se konečně takové výkyvy vyskytovaly v dobách předválečných v devisách mezi jednotlivými státy, které měly úplně stejnou měnovou jednotku. Ukazuji jenom na státy latinské, na unii peněžní s jejich stejnou základní jednotkou, ať to byl frank belgický nebo francouzský, ať to byla španělská peseta nebo italská lira, což tam bylo jedno a totéž. Tam také, poněvadž se právě jednalo o vyrovnání mezinárodních vztahů platebních, docházelo k docela malým výkyvům v hodnotách příslušných devis. Ale to je zjev, který vyplývá z povahy věci samé a nemůže býti považován za nic nepříznivého.
Jestliže koruna československá po dvě léta naznačeným zde způsobem se udržovala v poměru k severoamerickému dolaru, je to zjev, který nás opravňuje k odůvodněným nadějím, že budeme-li se stejnou úporností a stejně poctivě, jako dosud, se snažiti, aby tato relace i v budoucnosti se udržela, že i v budoucnosti budeme míti posílenu naději, že potom nám bude možno zvláštním zákonem měnovým přistoupiti k vyjádření přímého obsahu množství zlata co do váhy a tím potom vyjádřiti vnitřní zlatou hodnotu československé měnové jednotky.
Po této stránce je to opatrným opatřením této novely k našemu zákonu o cedulové bance, že nyní neřeší tohoto problému, že zde uvádí československou korunu papírovou určitou číselnou relací k valutám zahraničním; po této stránce i teoreticky přicházíme k neobyčejně zajímavému zjevu, zejména se stanoviska někdejší teorie metalistické, že může býti základem naší měny, měny pevné, konstantní, něco, co se nevyjadřuje plnou hodnotou drahokovovou. Ovšem, všimneme-li si důvodové zprávy, vidíme, že se ukládá cedulové bance povinnost, aby pečovala, aby koruna československá byla jejím zásahem a valutovou politikou udržována na výši, jakou měla po poslední dvě léta k plnohodnotným zahraničním valutám. Všimneme-li si, že stála k severoamerickému dolaru od 2·73 do 3·03, že zde v těchto mezích mohou býti určité výkyvy, když to přepočítáváme na vnitřní zlatou hodnotu své předválečné hodnoty, dojdeme asi k těmto zajímavým výsledkům:
Zlatá koruna, tedy někdejší koruna rakouská, měla početně bráno – 0·38 gr zlata za svůj obsah. Počítáme-li, že 5 zlatých korun bylo jedním dolarem, pak dojdeme k tomu, že obsah zlata v dolaru je 1·9 gr zlata. Počítáme-li nyní přibližně tak průměrem, že 3 zlaté dolary rovnají se 100 nynějších československých korun, přicházíme k tomu, že 5·7 gr zlata rovná se 100 československým papírovým korunám, či že jedna z nich rovná se 0·057 gr zlata, a když to přepočítáme na známou relaci asi 6·5, docházíme k tomu, že by papírová koruna, kdybychom ji chtěli pro zajímavost vyjádřiti ve zlaté hodnotě, ve váze zlata, znamenala dnes asi 0·37 gr zlata, tedy něco podobného, jako to bylo před válkou. Skutečně zde máme také zlatou relaci: asi to, co odpovídá námi dnes cítěnému znehodnocení, to zde, vyjádřeno ve zlatě, máme docela přesně vypočítáno. Po této stránce nutno tedy novelu docela dobře uvítati, a my si říkáme, jak jsem již podotkl, že ona netvoří nějakých zvláštních nových věcí, nýbrž že velmi pečlivě právně fixuje, co život hospodářský skutečně vytvořil. Po této stránce jest zajisté vždycky lépe uchopiti se toho, co životní zkušenost a prakse vytvořila, a vlíti to do určité pevné formy, než snažiti se nějakým umělým zásahem dávati hospodářskému životu a hospodářským poměrům teprve určitý vývoj. Jest nesporno, že nebylo možné, aby všechny zásady, které v novele jsou obsaženy, již byly výsledkem našich zkušeností. Vidíme-li však, že tato novela ve věcech, kde ještě nebylo možno upnouti se k vlastním zkušenostem, řídí se vzorem mezinárodně zpracovaného statutu národní cedulové banky Rakouska a Maďarska, tedy ústavů cedulových, které mají za úkol řešiti velice těžké a složité problémy valutové, které byly pracovány pod egidou Svazu národů, které byly pracovány sborem odborníků světového jména a zkušeností, pak zajisté v tomto přikloníme se k cizím vzorům, o nichž máme všechnu příčinu doufati, že jsou výsledkem skutečné, opravdové a odborné zdatnosti a znalosti, a musíme i po této stránce spatřovati úctyhodný kus práce v celé této novele, jak jest předložena Národnímu shromáždění k přezkoumání a ke schválení.
Ovšem nebylo by správno, kdybychom se domnívali, jestliže po dvě léta se podařilo účinné politice bankovního úřadu ministerstva financí společně se státní správou udržovati žádoucí stabilitu čsl. koruny, že tím již jest všechen úkol československé veřejnosti skončen a že může i politická i hospodářská československá veřejnost složiti prostě ruce v klín a ponechati vývoj dalších událostí sám sobě. Nebylo by horší chyby, než domnívati se něco takového. Jestliže se podařilo až do dnešního dne stabilitu koruny udržeti, třeba se tak stalo někdy za těžkých obětí, musí si býti celá československá veřejnost jasně vědoma, že ještě není nikterak za sférou, do které by nemohlo dosáhnouti nějaké nebezpečí, které by bylo s to potom zvrátiti všechny výsledky dosavadní práce. Stalo se, bohužel, do jisté míry zvykem, přezírati takové momenty a zejména nepřihlížeti dostatečnou měrou k odpovědnosti hospodářské, a zejména k odpovědnosti politické.
Není to žádnou novinkou a dokonce už ne mým vynálezem, tvrdím-li zde, že udržování stability čsl. koruny, udržování jejího poměru stálopevného k plnohodnotným zlatým valutám zahraničním jest vázáno bezpodmínečně na tři podmínky, z nichž první jest – udržení pořádku ve státním rozpočtu.
Slavná sněmovno! Kdyby v kterémkoliv státě a zejména i v našem státě mělo se přihlížeti klidně k tomu, že by státní deficity staly se deficity chronickými, že by nebylo postaráno, aby řádné běžné výdaje také z běžných příjmů řádně byly uhraženy, pak není vůbec žádné mocnosti na světě, není žádné mocnosti v našem státě, která by mohla nějakým způsobem stabilitu československé koruny zajistiti. A zde tedy bude na všech odpovědných činitelích naší veřejnosti a v první řadě ovšem na demokratickém republikánském parlamentu, aby nyní, sdělávaje rozpočet, pamatoval velmi důtklivě, že nesmí pod politickým nátlakem obraceti jen oči a stránku výdajovou, že nesmí povolovati těm různým nátlakům, které více méně na každého z veřejných činitelů se dějí, nýbrž že jeho hlediskem jedině správným a věcným musí býti, aby rozpočet za každou cenu byl v rovnováze, aby tento rozpočet zbavil se dosavadního deficitu, aby byl stlačen, aby se stal úměrným hospodářské nosnosti našeho hospodářství, naši veřejnosti. Jestliže po této stránce je nutno splniti naznačenou podmínku, nesmíme zapomínati, že se musí jednati ještě o další věc, o druhou podmínku, bez níž rovněž není možno udržeti dosavadní stabilitu československé koruny, a to je problém platební bilance našeho státu.
Já vím, že až na některé měsíce, na některá období dosud v poslední době dařilo se udržeti tuto bilanci aktivní, ale my musíme míti také odvahu podívati se na vnitřní povahu této své platební bilance. Nesmíme zapomínati, že mezi vývozními artikly měli jsme řadu věcí, o kterých nevíme a nemůžeme říci s plnou bezpečností, že nám bude možno také v budoucnosti ve stejném množství je vyvézti. Poukazuji zde jen na ohromné množství vyvezeného dříví a musím podotknouti, že tu šlo namnoze o konjunkturální obchody, a tu jistě je odůvodněna pochybnost, zda také v budoucnosti v té míře podaří se zrovna tento předmět našeho hospodářství vyvážeti do té míry jako dosud, a že po této stránce bude musiti stabilita československé koruny a spořádanost všeho našeho národního hospodářství každé chvilky upírati svůj zrak k poctivému pracujícímu lidu, že ode všech jeho vrstev každé chvíle bude musiti žádati poctivou práci, která by výrobek československý učinila způsobilým konkurence, té těžké, svízelné konkurence na zahraničním trhu, že bude museti býti ponecháno zdatnosti našeho obchodního podnikání, aby nám nejen udrželo dosavadní odbytiště na zahraničním trhu, nýbrž získalo měrou co největší odbytiště další. Jestliže to jsou dvě podmínky, bez nichž není prostě možno mluviti o udržení stability československé koruny, musíme si promluviti ještě o další podmínce, o získání valutové zápůjčky.
Zůstává faktem holého skutečného života, kterého nezmění žádné naše přání a žádné naše nazírání theoretické ani praktické, že všechny papírové valuty evropských států, dokud jsou právě papírovými, jsou vydány většímu nebo menšímu nebezpečí různých nárazů. My to ještě nemáme žádným způsobem pojištěno, že by se nemohl vyskytnouti nějaký zlý, případně zlovolný útok na československou korunu, ať by byl veden zevnitř nebo ze zahraničí. Po této stránce jde o risiko tak veliké, že žádný soukromník a žádná soukromoprávní organisace hospodářská nemůže prostě s výsledkem na sebe vzíti nebezpečí, která z takových případných útoků na korunu československou mohla by vzniknouti. Jediný, kdo svou povahou je vůbec hospodářsky schopen takové risiko na sebe vzíti, je ta nejvyšší naše sociální organisace, stát v moderním slova smyslu a jediné ten může býti také považován za způsobilý subjekt takové zahraniční valutové půjčky. Jediné stát může také s náležitým zajištěním pro cizí kapitál takovouto půjčku kontrahovati, jediné on také může dbáti, aby cedulová banka správným způsobem půjčku tuto administrovala, jediné stát může půjčce opatřiti takové zásoby zahraničních platidel, takové zásoby zahraničních devis, takové množství drahokovů, aby v každém případě naskytnuvšího se snad nebezpečí byla kdykoliv s to s výsledkem zasáhnouti, a nebezpečí, které by se na korunu československou odněkud valilo, s výsledkem také odvrátiti.
Slavná sněmovno! To jsou tři podmínky, bez nichž o nějakém stabilisování československé koruny s výsledkem vůbec mluviti se nedá. A nyní bych velmi rád přičinil ještě nějakou poznámku k jednotlivým ustanovením novely. Ne snad v ten způsob, že bych se zabýval detailně všemi ustanoveními, poněvadž jsou to věci zřejmé z textu zákona samého, ale myslím, že při probírání podobných zákonů, jako je zákon tento, je docela spravedlivo, abychom se také zastavili u některých radostných zjevů, které musejí každého naplniti určitým uspokojením. Zvykli jsme si přece jen už do jisté míry na to, třeba by to bylo hodně trpké, že bohužel bývá specielně u nás, mezi českými lidmi, dosti málo pochopení a jakéhosi takového radostného vzhledu, když vidíme, že opravdu nějaká práce se daří. Když se tak člověk zadívá do poměrů v zahraničí, když se zadívá na tu průměrnou životní úroveň dnešního občana v německé říši a když se tak zadívá na ten standard of life ve Francii, když vidí, že tam nemohou tak, jak je tomu u nás, konstatovati přece jenom jisté zlepšení, a když přece jenom vidí, že tam namnoze ta nespokojenost nedostává tak ostrých způsobů vyjádření, jako se to děje namnoze u nás, pak zajisté je to smutné, že nedovedeme míti dosti radosti ze života a z toho, co přece jen pěkného ve vlastním státu našem se naskýtá. A neodpovídá ani povinné občanské spravedlnosti, nechceme-li uznati spravedlivým a dobrým to, co skutečně dobrého a spravedlivého před námi se koná. Jestliže přes všechny tyto zjevy vidíme, že široké vrstvy národa mají velmi dobré pochopení pro věci, které před jejich zrakem se předvádějí, pak je to radostný zjev a myslím, že stojí za poznamenání při článku IX, kde se mluví o úpisu akcií cedulové banky se strany zlatého pokladu nebo Rašínova fondu, že všechny vrstvy národa, a namnoze právě nejmenší, projevily vzácné pochopení pro tuto věc. Co jiného je v tom možno spatřovat než vzácný smysl a plné pochopení pro hospodářské úkoly státu, když dělnice v Břevnově bydlící, která nemůže dáti na zlatý poklad více, zaváže se přípisem správě Rašínova fondu, že bude každého měsíce odváděti ze svých úspor 5 Kč na tento účel, a když poslední dobou přijde s radostnou tváří a zvěstuje, že toho roku jí bude možno těch 60 Kč dáti předem, že to nebude musiti platiti po 5 Kč měsíčně, a když taková žena z vrstev pracujícího lidu přijde a svému státu, který před její tváří se snaží napraviti valutu a raziti zase zlaté dukáty, ve své prostomyslnosti nabízí ještě bezúročnou půjčku 2000 Kč, aby stát sám mohl si ony úroky vybírati. V této formě nebylo to ovšem přijato, té ženě bylo nabídnuto, aby dala příkaz příslušnému peněžnímu ústavu, aby on ty úroky Rašínovu fondu každoročně odváděl. Slavná sněmovno! Když člověk vidí takovéto zjevy a může k tomu připojiti ještě další sdělení, že v jedné továrně všechno dělnictvo se usneslo, že věnuje obnos ca 10.000 Kč ve prospěch Rašínova fondu jako úsporu jednodenní mzdy v té továrně, jsou to zjevy, které nám dávají doufati, že v národě, ve kterém ještě takovíto příslušníci se vyskytli a dovedou z výdělku, z výtěžku práce svých rukou, na takovéto účely ještě věnovati, také v budoucnosti bude ještě pochopení pro všecky tyto poctivé snahy státní správy, abychom zase dostali se k lepším valutovým poměrům.
A nyní bych ještě chtěl zde učiniti poznámku o tom, jakým způsobem vyvíjely se vnitřní poměry v našem bankovním úřadě ministerstva financí, pokud se týká jeho poměru k otázkám valutovým navenek, a do jaké míry jest odůvodněna naděje, že v podobných tradicích bude se též pokračovati v budoucnosti, a co důvodně od své příští cedulové banky po této stránce můžeme očekávati.
Tu jistě, když ne nahlas, tedy aspoň v nitru nejednoho z příslušníků slavné sněmovny – já bych se k nim mohl také počítati – bylo by možno učiniti poznámku, že snad bankovní úřad ministerstva financí, když jsme v zastoupení přicházeli a žádali o eskontování směnek a poskytnutí úvěru, byl snad někdy přísnější, než nám osobně bylo příjemno. Já vím, že ten a onen presentoval dosti dobré směnky s třemi podpisy, jak je předepsáno, a že ten bankovní úřad ministerstva financí ve své veliké rigorosnosti censurní i dobré směnky přece jen vracel a že ty úvěrové požadavky držel velmi zkrátka, což v nejednom případě bolelo, ale když se člověk zadívá na konečné výsledky takovéto valutové politiky, musí si říci, že v tom byla cílevědomá politika, že v tom byly snahy, jichž správnost potvrzuje sám výsledek. A je-li tento výsledek dobrý, pak není přece jinak možno kalkulovati, než že prostředky, které vedly k jeho dosažení, byly voleny správným způsobem.
Po této stránce musím upozorniti na jednu důležitou věc. Jistě může vzbuditi důvěru k takovému úřadu, vidíme-li, že i po stránce režijní byl veden velmi opatrně. A srovnáme-li ten svůj bankovní úřad ministerstva financí s podobnými cedulovými ústavy zahraničními a vidíme-li, že statistické výkazy ve všech bodech mluví příznivě pro ten náš ústav, pak je docela rozumnou a oprávněnou naše naděje pro budoucnost.
Dovolil bych si uvésti některá statistická data, a to v tom směru, že bych nejprve jmenoval jednotlivé cedulové banky zahraniční a pak jejich počet zaměstnanců, pak počet obyvatelstva a relativní číslici, na kolik obyvatel připadá 1 zaměstnanec cedulového ústavu. Tím způsobem budeme moci posuzovati, zdali náš ústav byl veden ekonomicky správně či nic.
Tak na př. řecká národní banka, to je tamější cedulová banka, měla 2266 zaměstnanců. Řecko má – není možno zjistiti docela přesně počet – okrouhle 6 mil. obyvatel, takže 1 zaměstnanec cedulové banky připadl na 2648 obyvatel. Lotyšská národní banka měla 550 zaměstnanců. Lotyšsko samo má 1,850.622 obyvatel a 1 zaměstnanec cedulového ústavu připadl na 3365 obyvatel. Německá říšská banka má 8818 sil a s pomocnými silami dohromady 22.909 pracovních sil vůbec. Říše Německá měla po válce 59,600.000 obyvatel, takže 1 síla cedulového ústavu připadá na 6759 obyvatel. Banka francouzská má celkem 5393 zaměstnanců a s pomocnými silami 13.407. Počítáme-li obyvatelstva Francie celkem 39,209.660, připadá 1 zaměstnanec cedulového ústavu na 7270 obyvatel. V Italii ta statistická data jsou poněkud zkreslena, aspoň nám nemohou býti základem tak jasného obrázku jako v jiných zemích, neboť tam vedle cedulové Banky italské ještě i banky neapolská a sicilská jsou také oprávněny vydávati bankovky. Uvedu jen Banku italskou, která má 3129 pracovních sil, Italie sama 38,854.941 obyvatel, takže 1 zaměstnanec připadá na 12.418 obyvatel. Banka polská má 2077 zaměstnanců a s pomocnými silami 2971, a počítáme-li v Polsku 27,170.696 obyvatel, připadá tam na 13.082 obyvatel 1 zaměstnanec cedulové banky. Švédská říšská banka má 437 zaměstnanců, Švédsko samo má 5,903.700 obyvatel a zde teprve na 13.509 obyvatel připadá 1 zaměstnanec cedulové banky. Národní banka království SHS měla 451 zaměstnanců, Jugoslavie sama 12,017.328 obyvatel, takže tam 1 zaměstnanec připadá na 26.646 obyvatel. A v celé této řadě statistických výkazů na místě posledním, ale věcně na místě nejpříznivějším je bankovní úřad ministerstva financí, tedy cedulový ústav československý, který má 411 zaměstnanců. Republika naše má 13,613.170 obyvatel, takže u nás připadá 1 zaměstnanec cedulového ústavu teprve na 33.122 obyvatel.
Tedy zde je ze všech uvedených států poměr nejpříznivější, jak pokud se týká počtu zaměstnanců, tak pokud se týče relativního vztahu 1 zaměstnance k příslušnému číslu celého obyvatelstva ve státě.
Avšak nejen po této stránce může se nás bankovní úřad ministerstva financí vykázati příznivými výsledky. Dostal jsem článek, uveřejněný v „Neue Freie Presse“ ze dne 12. března letošního roku. Tento článek se zabývá velmi zevrubně obchodní zprávou národní banky rakouské za rok 1924. Upozorňuje tam velmi správně, že byly skládány všelijaké přepjaté naděje, které se upínaly k cedulové bance rakouské vzhledem k výsledku těchto prací za r. 1923, a že mnozí byli překvapeni méně příznivými výsledky za r. 1924 a ž se domnívali, že to všecko stále půjde tak hladce jako r. 1923, zapomínajíce, že život hospodářský po této stránce nedá se reglementovati, že se namnoze setkává s překážkami dříve namnoze netušenými. Ale když srovnáváme výsledky bilanční, ať je vezmeme z účtu zisků a ztráty nebo z výkazu aktiv a pasiv, tedy z bilance samé, s příslušnými závěrečnými účty k 31. prosinci 1924 našeho bankovního úřadu ministerstva financí a vyzvedneme-li jenom číslice, které jsouce úplně stejné v účtě, mohou býti předmětem vzájemného srovnávání, dojdeme ke zjevu neobyčejně zajímavému a pro nás velmi poučnému.
Čistý zisk bankovního ústavu ministerstva financí za r. 1924 je vykázán penízem 115,282.570·79 Kč. Za totéž období vykázala cedulová národní banka rakouská čistý zisk 109,637.486·10 Kč. Abychom to mohli snáze srovnati, přepočítal jsem korunu rakouskou podle běžného kursu na korunu československou. A zde tedy vidíme, že proti 115 mil. Kč zisku bankovního úřadu stojí 109 mil. Kč zisku cedulové banky rakouské. A když nyní pozorujeme jednotlivé položky, které jsou také důležitými součiniteli při vytvoření tohoto čistého zisku, shledáme, že režijní výlohy bankovního úřadu ministerstva financí za r. 1924 činily 19,384.792·95 Kč a v téže době režijní výlohy národní banky rakouské činily 68,903.961·85 Kč. Zde tedy máme přibližně 19 mil. režijních výloh v bankovním úřadě našem a 69 milionů režijních výloh v Rakousku. Přihlédneme-li k tisku státovek, vidíme, že u nás za toto období roku 1924 tisk státovek vyžadoval si náklad 5,102.482·30 Kč a v Rakousku 14,759.577·40 Kč. Tato tři srovnaná data sama o sobě ukazují, že při zisku o něco větším byly režijní výlohy v našem ústavě nepoměrně menší, a nemůžeme tedy vysloviti jiného přání, než aby tato tradice úspornosti a řádného vedení, jak byla zavedena v našem bankovním úřadě ministerstva financí, podobným způsobem přenesla se do příští samostatné cedulové banky.
Závěrem lze říci, že všechno, co zde mohlo býti právní formou z hospodářského života zachyceno, bylo výsledkem úporné práce v těžkých dobách, že to stálo nesmírně mnoho námahy a velmi mnoho hospodářských těžkých obětí. Ale jestliže zde byla projevena vůle postupovati takovým způsobem, abychom se zvolna blížili konečnému cíli, a máme-li tedy již za sebou tradici poctivé práce několika let, práce, která také nese své ovoce, pak lze zajisté vysloviti i pro budoucnost naději, že konečně opora spořádané cedulové banky, pilný, poctivý, zdatný a pracující národ v budoucnosti také bude zárukou dalšího vývoje až do chvil, kdy bychom mohli vystoupiti s dalším zákonem, který by byl vyvrcholením všech těchto prací, samostatným zákonem měnovým. Zákon ten by korunoval dosavadní dílo, stanovil by zlatou měnovou jednotku československé koruny a nařídil by závazně cedulové bance směnitelnost bankovek za drahokov a stal by se takovým způsobem viditelným vyjádřením dosažení konečného cíle naší práce, jímž je zavedení opravdu zlaté valuty československé. (Potlesk.)
367. schůze 30.září 1925
1. Zpráva výboru rozpočtového o vládním návrhu státního rozpočtu republiky Československé a finančního zákona pro rok 1926 (tisk 5329).
……
Místopředseda Buříval (zvoní): Dále má slovo pan posl. dr. Nosek.
Posl. dr. Nosek: Slavná sněmovno! Jestliže při rozboru rozpočtu jde o jeho věcné posouzení, pak je pochopitelné, že není možno spatřovati na něm jen stíny, jak namnoze se děje, že by bylo naprosto nevěcné, kdyby snad jen světlo mělo býti nanášeno na jeho údaje. Je pochopitelné, že jako každé lidské dílo musí i tento rozpočet vykazovati jisté nedokonalosti, ale musí býti snahou všech, kterým záleží na věcné nápravě, aby těchto jeho vad ubývalo, aby se rozpočet zlepšoval a odůvodněných výtek proti němu bylo čím dále tím méně. S tohoto stanoviska pokusil bych se o číselný rozbor údajů našeho státního rozpočtu na r. 1926, při čemž zase nezbývá, než přiměřeným způsobem přihlížeti k údajům let minulých.
Při rozpočtu, jaký máme na r. 1926, musí nám zase při rozčlenění jeho výdajů a příjmů na řádné a mimořádné záležeti na tom, abychom zjistili, jakým způsobem je vyjádřen hospodářský vývoj našeho státu ve vzájemném jejich poměru. Po této stránce nutno říci, že v rozpočtu na rok 1926 můžeme spatřovati již jistou stabilitu, jistou ustálenost tohoto vzájemného poměru, neboť přihlížíme-li k výdajům na r. 1925 a jejich rozdělení na řádné a mimořádné, vidíme, že r. 1925 výdaje řádné činí 73%, mimořádné 27%; r. 1926 řádné 72% a mimořádné 28%. Jedno, dvě až tři procenta nahoru a dolů nemohou při těchto poměrech naprosto rozhodovati. Zde vidíme, že po dvě léta máme téměř úplnou konstantu v tomto vzájemném poměru. Zůstává příznačné, jako roku loňského, že na rok příští máme poměrně ještě značnou část výdajů mimořádných, svědectví to neklamného zjevu, jinak pochopitelného, že náš stát stále ještě musí se zařizovati a že po této stránce čeká na nás nejeden mimořádný investiční výdaj a odtud potom tato kvota poměrně dosti značná 28%ní ohledně mimořádných státních výdajů. Přihlížíme-li ke státním příjmům r. 1925, tu vidíme, že jsme měli 96% řádných a 4% mimořádných příjmů a na r. 1926 je ten poměr 95% ku 5%. Zde zase, jako ohledně výdajů, možno říci, že nějaká diference a malé kolísání 2 až 3% nemůže padati na váhu. Vidíme i zde, že máme poměry stabilisovány a že zvláště, pokud se týká příjmů, jsou zde poměry téměř normální, poněvadž příjmy mimořádné klesají opravdu na skutečné minimum.
Jedna věc pokud se týká příjmů státních, byla by snad důležitá, aby byla vzata v úvahu, totiž poměr, jakým způsobem obecné příjmy administrativní a příjmy plynoucí ze státních podniků přispívají k celkové úhradě státních potřeb, a to příjmy administrativní, zejména z daní a pod., příjmy z podniků státních, z pošty a železnic a pod. R. 1925 byl poměr ten, že z příjmů administrativních docházelo 81% a z podniků 19%. Na r. 1926 máme z administrativních příjmů 80% a z příjmů podnikových 20%. Není zde také ten rozdíl tak valný, ale přece je viděti, že, když se to upravilo v ten poměr, že 4/5 jsou z administrativy a 1/5 ze státních podniků, je to neklamným svědectvím, že hospodářství našich státních podniků je důležitou složkou našeho státního hospodaření, že kvota, kterou státní podniky přispívají k celkové úhradě státních potřeb, je velice značná a jistě nemohla by býti postrádána ve státním hospodářství.
Jako dalšího dokladu určitého stabilisování hospodářských poměrů a také budgetárních poměrů v našem státě, musíme si všimnouti poměru, jakým jednotlivé kapitoly rozpočtu resp. jednotlivé odbory státní správy zúčastněny jsou kvotielně na celkových státních výdajích. A tu by bylo snad dobře povšimnouti si položek státního dluhu a ministerstva nár. obrany. Nejen u nás, ale také v jiných rozpočtech státních – mám na mysli na př. francouzský a italský – obyčejně se ptají národohospodáři, jakou asi kvotu tato dvě odvětví státní správy pro sebe zabírají.
Státní dluh v r. 1925 vyžadoval 22% a v r. 1926 20%, ministerstvo nár. obrany v r. 1925 19% a r. 1926 také 19 %. Jsou tu ještě malá kolísání v setinách, takže konečný poměr je ten, že obě odvětví jmenovaná, státní dluh a ministerstvo nár. obrany, v r. 1925 spotřebovala 40·85%, v r. 1926 39·56% celkového státního výdajového rozpočtu.
Pokud se týče státního dluhu, nebylo by správné domnívati se, že ty 2 miliardy, které jsou v příslušné kapitole VII vykázány jako výdaje na umoření a zúročení státního dluhu, pocházejí jen z takového dluhu, který byl kontrahován za účelem úhrady v takových vydáních, na něž běžné příjmy vůbec nestačily. Všimneme-li si detailních výkazů při státní poště a železnicích, vidíme, že na příklad v železnicích plných 449 a při postách na 47 milionů z výnosu těchto státních podniků platí se na úrok a úmor, takže bychom mohli zde počítati, že přibližně asi půl miliardy platí se z podniků státních na zúročení a umoření kapitálu v nich investovaného. Tato okolnost jistě zlepšuje celkový názor na tyto výdaje poměrně velmi značné. Ovšem nesmíme do budoucnosti přehlížeti faktum, kterému se musíme podívati s klidem a odvahou do tváře, že jistě nějaká kvota reparačních výloh bude nám přikázána a že potom bude také povinností naší správy finanční, aby přiměřenou kvotu na zúrokování a umoření také tohoto dluhu reparačního zařadila, a pak jistě kvota, kterou státní dluh z celkových výdajů státních pro sebe vyžaduje, možná ještě podstatně se zvýší. Po té stránce je zde evidentně ještě nebezpečí pro náš státní rozpočet.
Stran ministerstva národní obrany je také nesporné, třeba by šlo jen o zvýšení o nějakých 0·36% celkové účasti, že přece jen kvota, kterou náš stát věnuje ve svém rozpočtu na ministerstvo národní obrany, je poměrně značná. Vím, že jsou zde ještě různé jiné investice, ale srovnáme-li je s podobnými výdaji v jiných státech, je to neklamným svědectvím, že přes všechna jednání o arbitráži, obchodních smlouvách a pod. státy navzájem si nedůvěřují a Evropa tak jako před světovou válkou žije neustále v ozbrojeném míru. Vzájemná nedůvěra je zde důvodem tohoto horentního zbrojení, které jistě národnímu hospodářství žádného ze zúčastněných států nemůže jíti k duhu.
Pokud se týká ostatních zúčastněných-resortů, bylo by příliš obšírné, abych vypočítával do jednotlivých detailů příslušné kvoty jejich účasti na státním rozpočtu. Stačí zde jenom ukázati, že ten poměr zůstal tak celkem konstantním, až na to, že v některých oborech nastávají jaksi přesuny ve směru k lepšímu. Na příklad ministerstvo školství, které bylo zúčastněno 7·9%, má v rozpočtu na rok 1926 plných 8·9%, tedy o celé 1% více. Jinak zůstává tento poměr téměř týž, aspoň pokud se týká celku procent není kolísání žádné a jenom v setinách procent nastávají určité úchylky. Na př. věcné příděly jednotlivým autonomním svazkům v kap. VI činily roku minulého 8·3, nyní je to 7·9. Pensijní požitky tvořily kvotu 6·4, v roku 1926 je to 5·8. Ministerstvo zahraničí je zúčastněno kvotou téměř nezměněnou, 1·48, pro rok příští 1·50. Ministerstvo vnitra 6·18, na rok příští 5·68. Ministerstvo financí 7·77, na rok příští 8%. Ministerstvo obchodu v běžném roce 0·44%, na rok 1926 0·37%. Zemědělství má kvotu nepatrně zvýšenou 2·19, na rok příští 2·26%. Ministerstvo spravedlnosti 2·99, na rok příští 3·03%. Veřejné práce pro rok běžný 3·29, na rok příští 4·90%.
Při tomto bodě nutno si všimnouti poměrně značného zvýšení, což lze vysvětliti odstraněním samostatného investičního rozpočtu, jakož i tím, že investice v podnicích odpočítáváme v rozpočtu příslušnou kvotou amortisační a úrokovou, kdežto investice, které není možno považovati za produktivní, jako je výstavba úředních budov a pod., pojímají se celým potřebným penízem na běžný rok do vydání, a poněvadž všechny tyto stavby spadají do resortu veř. prací, musí potom přiměřeně toto zvýšení také i v této percentuelní kvotě způsobem právě uvedeným se projeviti. Ministerstvo soc. péče mělo v běžném roce 8·29, na rok příští 8·50%, ministerstvo zdravotnictví 1·32, na rok příští 1.46%.
Jestliže soukromý podnikatel poptává se po rentabilitě svého podnikání, pak záleží mu na tom, aby režijní položky, pokud je to vůbec možno, byly stlačeny a sníženy. Je pravda, že plná analogie mezi hospodářstvím soukromým a státním, resp. veřejným vůbec nemůže se prováděti, ale jestliže v dřívějších letech viděli jsme, že výdaje osobní byly neúměrně veliké a že dokonce vývojová tendence ubírala se tím směrem, že tyto výdaje osobní narůstaly na úkor vydání věcných, byl to zjev, který nebyl nikterak radostný, a tím spíše musíme teď uvítati doklad toho, že nastoupili jsme nyní cestu opačnou, a že kvota výdajů věcných v rozpočtu státním konstantně se zvyšuje na úkor výdajů osobních. Výdaje administrativní, tedy mimo státní podniky, v roku 1925 pokud se týká výdajů osobních činily 40%, výdaje věcné 60%. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.) Připomínám, že byly doby, kdy téměř plných 49% všech státních výdajů bylo spotřebováno výdaji osobními. Jestliže tedy už v roce běžném jsme mohli konstatovati, že poměr výdajů osobních k věcným v administrativě byl jako 40 ku 60, je to zjev nesporně příznivý. A tento příznivý dojem zvyšuje se na rok 1926 potud, že v administrativě výlohy osobní budou činiti jenom 33% a věcné plných 67%.
Nebudu přihlížeti k tomu, jakým způsobem vyvíjí se tento poměr ve státních podnicích. Je nesporno, že ten poměr mezi výdaji osobními a věcnými byl velmi nepříznivý, zejména u železnic, kde kvota výdajů osobních převyšovala 50%. Na rok 1925 ve státních podnicích činily výdaje osobní 56%, věcné 44%, na rok 1926 činí výdaje osobní pouze 53%, věcné 47%. Jakkoliv je to ještě poměr značně nepříznivý, je nesporno, že výdajová tendence, zde numericky prokázaná, mluví ve prospěch správného vývoje vzájemného poměru těchto výdajů.
Přihlédneme-li konečně k tomuto poměru výdajů osobních a věcných ve státní administrativě vůbec, tedy ve státní administrativě v užším slova smyslu a ve státních podnicích, znamená to, že roku 1925 výdaje osobní činily 46%, výdaje věcné 54%, kdežto roku 1926 činí výdaje osobní už jenom 41% a výdaje věcné 59%.
Při rozpočtu každém, tedy také při našem státním rozpočtu, musí nás zajímati otázka jeho dostačitelnosti, tedy zkrátka řečeno, otázka rovnováhy rozpočtové. Minulého roku bylo nutno konstatovati, že máme velmi závadný zjev ve svém státním hospodářství, poněvadž jeden rozpočet jako druhý byly po celou řadu těchto prvých let samostatnosti našeho státu pasivní a bylo upozorňováno na nebezpečí, které by nám vzniklo z chronického státního deficitu. Rozpočet na rok 1926 je prvním aktivním rozpočtem našeho státu. A tak se mi zdá, jak to už někdy v lidských poměrech bývá, že toto faktum, že máme přebytek na svém státním rozpočtu, není dosti oceňováno. Ovšem, je to svědectvím usilovné snahy o dosažení pořádku ve státní správě, kde nestačí jedenkráte k této metě dospěti a pro budoucnost býti v obavách, bude-li vždycky možno rovnováhu tuto také zachovati. Přechodně sem tam někde mimořádně se ukazující deficit nemůže sám o sobě ničeho znamenati. Jde jenom o to, aby deficit nebyl konstantně pasivním, aby nebyl chronickým.
Jestliže tedy po prvé letos máme rozpočet aktivní, musíme si přesto říci, že jsou zde určité odůvodněné obavy, aby tato meta jedenkráte s takovými těžkými oběťmi dosažená zůstala pro nás také zachována v budoucnosti. Ten rozpočet není velkou kvotou aktivní, je to pouhých 15 milionů, při tom nutno ještě upozorniti, že jsou v něm některé položky, o kterých nelze předem říci, že by za všech okolností byly zákonnou normou pro budoucnost zajištěny. Upozorňuji na položku v kapitole XIXIV B, tedy ve všeobecné státní pokladní správě, kde je částkou 250 milionů zaúčtován zvláštní příjem z účasti státu na prodeji zdaněného lihu. Je známo, že příslušná kvota, která se vyplácí ze zdaněného lihu státní pokladně, byla normována nařízením, které bylo vydáno na základě zákona, ale pro budoucnost nemáme záruky, že by po této stránce každého roku tato kvota musila se dostaviti do státní pokladnice. Nic jiného není jiná položka, započítaná 220 miliony, jež je smluvním příplatkem cukerních rafinerií pro státní pokladnu. Zde tedy, kdyby ten smluvní poplatek, který jest opravdu jen smluvním a má více charakter soukromoprávní než charakter dávek vybíraných na základě výsosti státní, budoucně nemohl býti zjednán, znamenalo by to velmi podstatný úbytek ve státním rozpočtu a tedy také zajisté vážné ohrožení jeho rovnováhy. Po této stránce jistě se jedná o věc velice vážnou. Ale je tu ještě jiná otázka. Je celkem známo, že nedoplatky daňové za dřívější léta činí v našem státě 2 1/4 nebo až 2 1/2 miliardy. Je samozřejmo, že nebude celá tato kvota zaplacena. Jistě velmi mnoho vykoná také zákon o mimořádných úlevách daňových, o němž můžeme předpokládati, že velmi podstatná kvota právě na jeho základě bude odepsána. Ale kdybychom počítali s číslicí 50% a jen těchto 50% z 2 1/2 miliardy došlo do státní pokladnice, tak to stále ještě znamená, že vedle běžných předpisů daňových máme zde reservy z dob dřívějších, takže větší příjmy na daních přímých nejsou zabezpečeny v této výši také do budoucnosti. Jakmile bychom se dostali do normálních poměrů, normálních potud, že bychom měli jen běžné předpisy a běžně placené daně na běžnou daňovou povinnost, a kdybychom tu neměli dobývaných nedoplatků starších, pak by se mohlo státi, že o nějakých 100 milionů by nám na přímých daních došlo méně a nastalo by nebezpečné ohrožení aktivity našeho rozpočtu.
Jak patrno, my nejsme ještě tak zabezpečeni, abychom naprosto s klidem mohli se oddati další práci. A jistě tyto skryté vnitřní vady, taková skaliska pod vodou, abych tak řekl dávají na srozuměnou všem činitelům ve státě a obzvláště vedoucí státní správě, aby na nebezpečí ztroskotání vždy pamatovali a přiměřeným manevrováním své lodi snažili se toto úskalí obeplouti.
Vedle těchto závad charakteru věcného bylo by možno uvésti jistá přání, pokud se týče způsobu budgetování, aby toto rozpočtování bylo po stránce formální správnější.
Citovaná kapitola XIV B, všeobecná pokladní správa, vykazuje ve stránce výdajové položku 40 milionů pro železnice a 6,916.000 pro státní pošty, a to z toho důvodu, že má všeobecná státní pokladna přispívati oběma jmenovaným podnikům státním k nadlepšení jejich hospodářských výsledků přilepšením nebo přídavky pro pensijní požitky, které tyto státní podniky musí vypláceti.
Je známo, že byla zavedena všeobecná 10% dávka železniční a že byla zavedena také zvláštní telefonní 20% dávka právě za tím účelem, aby byly získány věcné prostředky pro zvýšenou úhradu pro státní zaměstnance. Je nesporné, že se zde nedá věcně mluviti o řádném hospodářství fondovém, že to byla dávka všeobecná a že jako taková nesporně patří do všeobecných státních výdajů. Kdyby se to mělo posuzovati jako dávka fondová, pak jistě, kdyby nestačila, nebylo by možno z jiných zdrojů na ni připláceti. Kdyby byla větší, musili bychom ji snížiti, aby stačila také právě na příslušné pense. Je tedy věcně nesprávné, aby ministerstvo financí jakýmkoli způsobem z těchto svých všeobecných příjmů, jako z daně pozemkové, domovní, daně z příjmů a celé řady daní přímých a nepřímých, jež dostává pro uhrazení svých potřeb, uhražovalo refundaci jmenovaných státních podniků. Věcně neznamená to žádné zhoršení rozpočtu, ale zatemnění a výhled do rozpočtu a jasný názor na státní výdaje, pokud se týče rentability pošt a železnic, je poněkud zkreslen, poněvadž je pochopitelno, že státní železnice a pošty, máme-li je posuzovati jako podnik, musí také pensijní požitky svým zaměstnancům hraditi ze svých důchodů. Jestliže tedy státní pokladna dává jim nadlepšení, znamená to nadlepšení bilance těchto podniků, které je zbytečné, poněvadž by příslušný státní podnik odváděl jako čistý výtěžek o dotyčnou kvotu méně a obraz celkového rozpočtu by byl jednodušší. V této souvislosti, když právě mluvíme o jmenovaných dávkách, jako je dávka z jízdného, telefonní poplatky, dávka za správní úkony, nutno učiniti všeobecnou zmínku pokud se týče úhrady pro předlohy státně zaměstnanecké.
Po této stránce rozšířeno bylo ve veřejnosti mínění, jako by zařaděním příslušných dávek, o kterých jsem se zmínil, i pro r. 1926, bylo úplně postaráno o onu úhradu, které bude potřebí při provedení osnov státně-zaměstnaneckých, které jsou teď předmětem jednání.
Po této stránce nutno vzíti v úvahu, že všeliké příjmy z dávek specielně povolených, které tu byly uvedeny, jsou v běžném rozpočtu plně státními výdaji také vyčerpány a že není po této stránce aktivity rozpočtové, ze které by potom zákonné vydání na státní zaměstnance mohlo býti kryto.
Po stránce politické jest věc potud důležitá, že musí všichni interesenti, ať to jsou skupiny státních zaměstnanců nebo státní správy, býti si jasně toho vědomi, že bude jim řešiti při státně zaměstnaneckých předlohách nejen tu otázku formální úpravy požitků státně zaměstnaneckých, nýbrž i tu těžkou otázku hmotné úhrady příslušné potřeby. Zde jistě bude nutno sáhnouti k zavedení některých nových dávek, a kdyby to snad nebylo možno, nebylo by zde cesty jiné než hledati úspory v mezích rozpočtu dnešního. Že to není tak snadné, uzná každý, kdo jen poněkud ví, jakým způsobem, řekněme opatrným, přesným, jest na rok 1926 rozpočtováno. Aby by o jasno a nevznikaly pochybnosti po té stránce, velmi rád bych učinil poznámku v tom směru, že by byla neodůvodněna naděje, kterou jsem slyšel, že by bylo možno těch investičních položek, které jsou přichystány v rozpočtu na rok 1926, virementem použíti na osobní výdaje, které by státu vyplynuly ze zvýšených vydání na státní zaměstnance. Jest pravda, že tyti výdaje, které jsou jako výdaje neproduktivní příslušnými obnosy na rok 1926 zařazeny a které u jednotlivých kapitol specielně jsouce vykázány činí dohromady 374,625.000 Kč, a mimo to v kap. XX „Ministerstvo veř. prací“ na různých místech je rozptýleno ještě plných 100 mil. Kč, takže na investice r. 1926 jest pamatováno částkou 474,625.000 Kč. Zde však není možno bez zvláštního zákona, který by anuloval některá ustanovení nynějšího zákona finančního, na tyto investice sáhnouti a říci, že by se snad zařadila do rozpočtu jen příslušná zúročovací a umořovací kvota, že by se dalo státní správě nebo ministerstvu, financí zmocnění, aby si příslušné peníze opatřilo úvěrními operacemi, poněvadž finanční zákon expressis verbis zakazuje, že nesmí se výdajů věcných použíti na úhradu výdajů osobních a že nesmí se výdajů investičních použíti k úhradě jiných rozpočtových položek.
Po této stránce musí býti věc úplně jasná a zřetelná, aby jakékoli klamné naděje nebo poznámky neodůvodněně se k této věci neupínaly.
Považoval bych konečně ještě za nutné učiniti zde závěrem zmínku o otázce nového daňového systému. Přihlížíme-li k rozpočtu na rok 1926, vidíme, že jeho výdaje činí okrouhle 10 miliard. Připočítáme-li k tomu však ještě výdaje ve státních podnicích, jestliže se totiž pokusíme rekonstruovati rozpočet v tom způsobu, jak ještě předloni jsme jej měli, tu vidíme, že celkové výdaje jsou 16,650 milionů. Je nesporno, že rozpočet zůstává v celku jaksi na té výši, jako byl roku letošního a minulého. Kdyby se měla uzákoniti nějaká daňová reforma, která by znamenala v různých směrech snížení daňových sazeb, pak nesporně dostaneme se do toho problému, že budeme museti buď snižovati svůj státní rozpočet nebo hledati nějaké jiné výnosové zdroje. Kdyby to nemělo býti z daní, nezbývalo by nic jiného, než hledati přiměřené výpůjčky, a že po této stránce není tato cesta dosti schůdná, aby na běžné výdaje se užívalo výpůjček, je, myslím, docela jasné a zřetelné.
Proto jsem toho mínění, že nelze očekávati od nového daňového systému to, co namnoze poplatnická veřejnost od něho by očekávati chtěla. Domnívám se, že problém snížení daní nemůže za žádných okolností aspoň toho času u nás spočívati v otázce nového daňového systému, poněvadž poplatníka konečně nezajímá, jak se daň jeho jmenuje, jakým způsobem a z kterých zdrojů výnosových je vybírána, pro něho je směrodatné jedno faktum, že určité množství různých daní zabírá menší nebo větší kvotu jeho celkového ročního příjmu a jakmile tato kvota je větší, než hospodářsky pro něho je snesitelné, stává se mu celý daňový systém naprosto odporným, ať již teoreticky je konstruován hodně nebo méně dokonale.
Základ celého problému leží na poli docela jiném. Nikoliv v daňovém systému je klíč k snižování daňového břemena, nýbrž ve státním rozpočtu samém. Jakmile by bylo možno státní rozpočet přiměřeně snižovati, aby bylo možno celkem na daních o 25, 30, 40% méně vybrati, pak nepotřebujeme zvláštního daňového systému, aspoň ne hned a se zvláštním urychlením, poněvadž dnešní daňový systém budeme moci snižovati, jakmile snížíme o několik miliard státní rozpočet. Také po této stránce je dobré, aby bylo mezi naší politickou veřejností jasněji než dosud, poněvadž zde ne jedna naděje neodůvodněně se upírala k zamýšlené a také svého času probírané daňové reformě.
Po této stránce ještě jedna věc je velice zajímavá. Přes všechno teoretisování universitních profesorů finančního práva, národního hospodářství a finanční vědy zůstává nesporným fakt, že všechna prakse finanční ve státech po světové válce neobracela se k přímým daním, nýbrž přímo dychtivě sála potřebné prostředky z daní spotřebních. Já vzpomínám, jak universitní profesoři, zejména německé říše, vypěstovali celý systém, kde hlásali různé návrhy o tom, jak stát má dopomáhati k sociální spravedlnosti tím, že přiměřeně upraveným systémem přímých daní bude se snažiti o regulování, rozvrstvení majetkových a příjmových poměrů. Vidíme, že v praksi všechny tyto požadavky se naprosto neudržely, že ve skutečnosti se vyhledávají v takových těžkých chvílích hospodářských ony výnosové daňové zdroje, které při režii poměrně malé stíhají předměty hromadné spotřeby, tedy takové předměty spotřeby, jejichž výroba jest zkoncentrována v poměrně nevelkém počtu podniků, ale, když tyto předměty jako cukr, líh, pivo, nápoje vůbec jsou zkonsumovány širokými vrstvami, že z těchto zdrojů obzvláště finanční správa vyhledává největší zdroje svých příjmů.
Jest otázka, můžeme-li se tak bezvýhradně stavěti proti tomu. Já se domnívám, že konečně takové daně, které mají malou režii, velký výnos a které při tom malého poplatníka obtěžují, tedy daně, o kterých jsem se zde zmínil, konečně mohou býti za jistých okolností vítanější, než různé daně přímé poměrně s nevelkým výnosem, s ukládacím řízením a velikou režií. Kdyby se podařilo dosíci takového hospodářského vývoje, aby životní míra všech vrstev obyvatelstva v našem státě přiměřeným způsobem se mohla zvýšiti, zajisté nepadalo by v úvahu to, kdyby v tomto zvýšeném příjmu byly také zvýšeny kvoty spotřebních daní, poněvadž poplatník vlastně toto břemeno by ani necítil a nikterak by ho to nebolelo, kdyby z jeho příjmů čítajících určitou řadu desetitisíců značný počet tisíců byl spotřebován daněmi spotřebními.
Je viděti, že vývoj nese se zde úplně jiným směrem, než jaký byl hlásán po celou dlouhou dobu teoretickými finančníky, že vývoj vyhledává zde zjednodušení; a po této stránce bylo by to i se stanoviska zjednodušení státní administrativy přivítati.
Pokusil jsem se o číselný rozbor rozpočtu a také o naznačení jeho vad materielních i formálních a myslím, že v celku můžeme shrnouti posudek asi tak, že je to dílo všeho uznání hodné, poněvadž projevuje upřímnou snahu, zaváděti pořádek ve státním hospodářství finančním. Z velké části se mu to zdařilo, a nutno vysloviti také naději, že tak jako dosud hleděli jsme postupně, třeba i zvolna zlepšovati státní rozpočet, i příští rozpočty budou lepší, že budou vykazovati ještě více světlých stránek, že těch vad, které věcně bylo možno vysvětliti z důvodů upřímné snahy po nápravě, bude co nejméně a že na této základně, na společné snaze po zdokonalení státního rozpočtu sejdou se všechny státotvorné strany, kterým záleží nejen na udržení, nýbrž i na zdokonalení naší mladé Československé republiky. (Výborně! Potlesk.)