Patnáctý týden: Odevzdaná láska
Otec Richard popisuje, jak můžeme růst v lásce k Bohu:
Ježíš neztělesňuje Boha na nebesích, kterého je třeba si udobřovat. Ježíšův Bůh nesedí na nějakém trůnu a neusiluje o uctívání a nehází blesky jako Zeus. Ježíš nikdy neřekl: „Uctívej mě.“; řekl: „Následuj mne.“ Žádá nás, abychom ho napodobovali na jeho vlastní cestě plného vtělení. Abychom mohli učinit, dává nám dvě velká přikázání: 1) Miluj Boha celým svým srdcem, duší, myslí a silou a 2) Miluj bližního svého jako sám sebe (Marek 12:28–31; Lukáš 10:25–28). V podobenství o milosrdném Samaritánovi (Lukáš 10:29–37) nám Ježíš ukazuje, že náš „bližní“ zahrnuje i našeho „nepřítele“.
Jak milovat Boha?
Jak tedy milovat Boha? Zdá se, že většina z nás dospěla k závěru, že milujeme Boha tím, že navštěvujeme bohoslužby. Z nějakého důvodu si myslíme, že to dělá Boha šťastným. Nejsem si jistý proč. Ježíš nikdy nemluvil o účasti na bohoslužbách, i když církev může být dobrým prostorem pro začátek. Domnívám se, že naše neschopnost rozpoznat a milovat Boha v tom, co máme přímo před sebou, nám umožnila oddělit náboženství od našeho skutečného života. Je neděle ráno a pak je tu skutečný život.
Miluj to co miluje Bůh. A on miluje všechno!
Jediný způsob, který znám, jak naučit někoho milovat Boha a jak se já sám snažím milovat Boha, je milovat to, co miluje Bůh, což je všechno a všichni, včetně tebe a včetně mě! „Milujeme, protože Bůh miloval nejprve nás“ (1 Jan 4:19). Milujeme-li jeden druhého, Bůh v nás zůstává a Boží láska je v nás dovedena k dokonalosti. (1 Jan 4:12). Pak milujeme nekonečnou Boží láskou, která může skrze nás proudit. Jsme schopni milovat věci pro ně samé a v nich samých – a ne pro to, co pro nás dělají. To vyžaduje jak práci, tak odevzdání. Když se zbavíme sami sebe, dochází k pomalému, ale skutečnému rozšíření vědomí. Už nejsme ústředním referenčním bodem. Milujeme ve stále větších a větších kruzích, až nakonec můžeme dělat to, co dělal Ježíš: milovat a odpouštět i svým nepřátelům.
Jde o harmonii mezi láskou k sobě a k druhým
Většina z nás měla dojem, že musíme být naprosto nesobečtí, a když jsme toho nemohli dosáhnout, mnozí z nás to úplně vzdali. Jedno z nejužitečnějších učení Jana Dunse Scota (asi 1266-1308) říká, že křesťanská morálka ve své nejlepší podobě usiluje o „harmonii dobra“. Harmonizujeme a vyvažujeme nezbytnou péči o sebe s neustálým přesahem za hranice sebe sama k lásce k druhým. To je pro mě skvělé! Je to jednoduché i elegantní, ukazuje nám to jak milovat svého bližního jako sebe sama. Představovat si tuto harmonii a pracovat na ní nás chrání před hledáním nemožných, soukromých a hrdinských ideálů. Nyní je možnost lásky potenciálně přímo před námi a vždy konkrétní; láska už není teorií, heroickým ideálem ani pouhou učebnicovou odpovědí. Láska je hledání dobra co nejvíce subjektů.
Prameny:
Adapted from Richard Rohr, Franciscan Mysticism: I AM That Which I Am Seeking (Albuquerque, NM: Center for Action and Contemplation, 2012). Available as CD and MP3 download.
Image credit: Jenna Keiper, Leaves (detail), 2021, photograph, New Mexico, used with permission. Jenna Keiper, Christ Figure from the Office of Richard Rohr (detail), 2021, photograph, New Mexico, used with permission. Jenna Keiper, Web (detail), 2021, photograph, Washington, used with permission. Jenna Keiper & Leslye Colvin, 2022, triptych art, United States.
This week’s images appear in a form inspired by early Christian/Catholic triptych art: a threefold form that tells a unified story.
Image inspiration: Fallen leaves in water surrender to the cycles of seasons. A spider’s web catches and kills a passing fly. Can we surrender to these moments too? Death is an invitation to slip beyond the web of knowing. What might we find if we allowed the cycle of death and resurrection in our own lives?