Dvacátý pátý týden: Stínová práce
Meditace tohoto týdne se zaměřují na stínové já, což je základní koncept v práci Richarda Rohra, který převzal od švýcarského psychoterapeuta Carla Gustava Junga (1875-1961). Jungovská analytička Ann Belford Ulanovová jej popisuje takto:
Na osobní úrovni
Na osobní úrovni je naším stínem vše, čím bychom nechtěli být, často vše, o čem nám rodiče říkali, že je to špatné chování; je to vše, co bychom chtěli zlepšit, co bychom chtěli napravit a překonat, posunout se dál….
Na úrovni druhých lidí
Naši nepřátelé nám mohou během chvíle říci, co je náš stín, i když je pro nás těžké ho vidět, protože stejně jako fyzický stín je vždy za námi, dodává nám tři rozměry, hloubku. Většině z nás se zdá o tom, že nás pronásleduje stínová postava; odtud pochází Jungův název pro tento komplex.
Ve stínovém komplexu
Ve svém stínovém komplexu nacházíme to, co naše ego považuje za negativní, a obvykle to tak je. Ve stínu však můžeme najít i dobré části, pozitivní sny, schopnosti naděje a tvořivosti, které jsme nechali chřadnout. Někdy je to právě stínová část, která nám zachraňuje život, která ukazuje nový směr. [1]
Richard nám radí, abychom si všímali způsobů, jakými náboženství může stín v nás vytvořit:
Naše maska
Persona (řecky „jevištní maska“) a stín jsou souvztažné pojmy. Práce se stínem nás postupně odpoutává od naší pilně budované persony, často utvářené v první polovině života. Naše jevištní maska není špatná, zlá nebo nutně egocentrická, jen není „pravá“.
Náš stín
Náš stín je to, co na sobě odmítáme vidět a co nechceme, aby viděli ostatní. Čím více jsme si vypěstovali a chránili vybranou osobnost, tím více práce se stínem budeme muset udělat.
Naše životní iluze
Proto musíme být obzvláště opatrní, abychom nelpěli na žádné idealizované roli nebo obrazu sebe sama, jako je ministr, rodič, lékař, milý člověk, mentor, morální věřící nebo prezident toho či onoho. Jsou to obrovské osobnosti, kterým je třeba dostát; mnoho lidí uvězní v celoživotní iluzi, že tato role je tím, kým jsou nebo kým jedině mohou být.
Pozor na profesionální věřící
Čím více jsme k takovému chráněnému sebeobrazu připoutáni a neuvědomujeme si ho, tím více stínového já pravděpodobně budeme mít. To je obzvláště nebezpečné pro „duchovního vůdce“ nebo „profesionálního věřícího“, protože to zahrnuje takový ego nafukující sebeobraz. Kdykoli jsou duchovní nebo kdokoli z opravdových věřících příliš proti čemukoli, můžeme si být docela jistí, že někde poblíž číhá nějaký stínový materiál. Horlivost je dobrým odhalením něčího příliš potlačeného stínu.
Zdravé sebekritické myšlení
Náš obraz sebe sama není podstatný ani trvalý; je prostě vytvořen z naší vlastní mysli, touhy a volby – a z preferencí všech ostatních vůči nám! Není vůbec objektivní, ale zcela subjektivní (což neznamená, že nemá reálný vliv). Pohyb k moudrosti druhé poloviny života má mnoho společného s nezbytnou prací se stínem a vznikem zdravého sebekritického myšlení, které jediné nám umožňuje vidět za svůj vlastní stín a přetvářku a najít to, kým jsme, „skrytí s Kristem v Bohu“ (Kol 3,3). [2]
Prameny:
[1] Ann Belford Ulanov, “Where to Put the Bad? Where to Put the Feminine?,” in The Living God and Our Living Psyche: What Christians Can Learn from Carl Jung, Ann Belford Ulanov and Alvin Dueck (Grand Rapids, MI: William B. Eerdmans, 2008), 55, 56.
[2] Adapted from Richard Rohr, Falling Upward: A Spirituality for the Two Halves of Life (San Francisco, CA: Jossey-Bass, 2011), 127–128, 129–130.
Image credit: A path from one week to the next— CAC Staff, Untitled. Izzy Spitz, Untitled. CAC Staff, Untitled. Watercolor. Used with permission. Click here to enlarge image.
Even if my shadow is out of my sight, it still will make itself known.