Dvacátý pátý týden: Stínová práce
Otec Richard vysvětluje roli ega při vytváření stínového já:
Naše ego -pokrytec
Ego je ta část já, která chce být významná, ústřední a důležitá sama o sobě, nezávisle na ostatních. Chce být oddělené a zároveň nadřazené. Ze své podstaty se brání a chrání sebe sama. Aby se mu to podařilo, musí eliminovat negativa. Ego je to, co Ježíš nazval „hercem“, což se z řečtiny obvykle překládá jako „pokrytec“ (viz Mt 23). Pokud svého „herce“ pouze bráníme, stín bude popírán a potlačován; pokud však svého „herce“ bráníme příliš, stín je ve skutečnosti nenáviděn a promítán jinam.
Ego – stínové já
Jeden bod je zde zásadní: Stínové „já“ není samo o sobě zlé; pouze nám umožňuje páchat zlo, aniž bychom to jako zlo rozpoznali! Ve skutečnosti se často domníváme, že děláme něco dobrého. V tom spočívá síla stínu.
Ježíš se zlobí na pokrytce
Proto Ježíš kritizuje pokrytectví více než cokoli jiného. Ježíš se nikdy nezlobí na hříšníky, ale pouze na lidi, kteří předstírají, že nejsou hříšníci. Podívejte se na to příběh po příběhu v evangeliích. Je to překvapivé a dokonce šokující! Proč se na tento jasný vzor v kázáních poukazuje jen zřídka? Možná to souvisí s tím, že náboženství často nevidí svůj vlastní stín a promítá ho jinam. Odtud plyne vysoká míra morálně soudných lidí mezi většinou náboženských skupin, která jim umožňuje zůstat nedotčenými ve své soběstačnosti, rasismu, militarismu a materialismu.
Jungovská badatelka Ann Belford Ulanovová upozorňuje na nebezpečí skupinového stínu:
Skupinové stínové ego
Na kulturní úrovni stín znamená to, co naše skupina, náš kmen, naše náboženství, naše politická strana považuje za negativní, za hranicí, čeho je třeba se stranit, co je třeba vylepšit nebo potrestat. Za každým společenským útlakem se skrývá kus skupinového stínu, jehož členové ho exportují na ostatní, kteří nepatří k jejich kmeni. Když se této části stínu nečelí, přechází do nevědomí a žije tam. [1]
Otec Richard pokračuje:
Stín je potřeba odhalit, zbavit se ho ale nejde
Stínu se ve skutečnosti nemůžeme zbavit, můžeme pouze odhalit jeho hru – což je z velké části zbavit se jeho účinků. Nebo jak stojí v listu Efezským: „Vše, co je vystaveno světlu, se samo promění ve světlo“ (5,14). Příčinou našeho nerozpoznaného a plně působícího zla je naše egocentričnost, nikoli naše slabosti. Pouze ti, kdo se obrátili, mohou říci jako Pavel: „Když jsem slabý, jsem silný“ (2 Kor 12,10). Když se Ježíš staví proti lidské hříšnosti, jsou to hříchy zloby, s nimiž nemá trpělivost; hříchy slabosti vždy trpělivě léčí. Ježíš nás, náboženské lidi, právem obviňuje, že „cedíme komáry a polykáme velbloudy“ (Mt 23,24). Tento vzorec existuje dodnes.
Naším největším problémem je že své stínové ego bráníme
Ježíš a proroci se zabývají základní příčinou, kterou je vždy naše radikální egocentričnost. Naším problémem obvykle není ani zdaleka tak naše stínové já, jako spíše naše přehnaně bráněné ego, které na druhých lidech vždy vidí, nenávidí a napadá své vlastní chyby, a tak se vyhýbá vlastnímu obrácení.
Prameny:
[1] Ann Belford Ulanov, “Where to Put the Bad? Where to Put the Feminine?,”in The Living God and Our Living Psyche: What Christians Can Learn from Carl Jung, Ann Belford Ulanov and Alvin Dueck(Grand Rapids, MI: William B. Eerdmans, 2008), 56.
Adapted from Richard Rohr, Things Hidden: Scripture as Spirituality (Cincinnati, OH: Franciscan Media, 2008, 2022), 78, 79.
Image credit: A path from one week to the next— CAC Staff, Untitled. Izzy Spitz, Untitled. CAC Staff, Untitled. Watercolor. Used with permission. Click here to enlarge image.
Even if my shadow is out of my sight, it still will make itself known.