Dvacátý pátý týden: Stínová práce
Autorka Connie Zweigová píše o tom, jak se s přibývajícím věkem přesouvá důraz z našich „rolí“ na naši „duši“ a jak nám práce se stíny umožňuje objevit hlubší identitu:
Nevědomí je klíč k nalezení pokladu
Stín je naše osobní nevědomí, ta část naší mysli, která se nachází za naším vědomím nebo pod ním…. Stín je klíčem k odstranění vnitřních překážek, které nám brání v nalezení pokladů pozdního života…..
Práce se stínem – nevědomím – nás vrací k životu
Stín je jako temná komora, v níž dřímají naše pocity, sny a obrazy. Práce se stínem je jako proces vývoje, v němž se naše pocity, sny a obrazy vracejí k životu.
Obávám se ztráty přijetí společností?
V souvislosti s věkem se většina z nás naučí, že být nezávislý, rychlý, produktivní a silný je vysoce ceněno a vede to k odměnám v podobě uznání a postavení. Na druhé straně se učíme, že jejich opačné vlastnosti – závislé, pomalé, neproduktivní a slabé – jsou znehodnoceny a vedou k neschválení a hanbě. Je přirozené, že se obáváme ztráty těchto společensky přijatelných vlastností, když stárneme, zpomalujeme, méně pracujeme a více potřebujeme druhé.
Bojíme se reality?
Pokud naše představy a asociace se stárnutím zůstávají mimo naše vědomí, dřímají v temné komoře, pak… si ani nevšimneme, že je nevnímáme. Podobně jako můj devětaosmdesátiletý přítel, který mi řekl, že nechce být se „starými lidmi“, protože není jako oni, popíráme svou realitu a odmítáme část sebe sama. Naše fyzické, kognitivní a emocionální změny s sebou nesou těžké břemeno studu. Ale bez tohoto uvědomění jsou naše příležitosti ztraceny.
Chceme slyšet naše vnitřní hlasy?
Když se naučíme navázat vědomý vztah s těmi částmi sebe sama, které jsou mimo vědomí, můžeme se naladit na mnoho svých vnitřních hlasů a odhalit, které z nich pro nás mohou být průvodci právě teď – a které mohou sabotovat naše sny. Můžeme se naučit zpomalit, se zvědavostí se obrátit do svého nitra a otevřít se tomu, co nás volá, aniž bychom to zavrhli – a aniž bychom se tím nechali ovládnout. Tomu říkám „romantika“ se stínem. [1]
Otec Richard uznává, že práce se stínem, která spočívá v překonání identifikace s našimi rolemi a osobnostmi, trvá celý život:
Spolu se stárnutím se nám s nevědomím pracuje snadněji
S lítostí musím oznámit, že práce se stínem pokračuje až do konce života, jen s tím rozdílem, že už nejsme tak překvapeni svými překvapeními ani tak totálně poníženi svými poníženími! Jak stárneme, začínáme od sebe očekávat různé formy polovičatosti, klamu, marnivosti nebo iluzí. Nyní je však dokážeme prohlédnout, což ničí většinu jejich hry a síly.
V mládí z nás nevědomí činí herce, ale nejsme skuteční
V mládí se všichni tak silně ztotožňujeme se svou osobností, že se stáváme experty na popírání a učíme se eliminovat nebo popírat vše, co ji nepodporuje. Naše stínové já z nás všech na určité úrovni dělá pokrytce, někoho, kdo spíše hraje roli, než aby byl „skutečný“. Všichni jsme v té či oné skříni a společnost nás dokonce podporuje v tom, abychom své role hráli. Obvykle všichni ostatní náš stín vidí, proto je zásadní, abychom se dozvěděli, co o nás všichni ostatní vědí – kromě nás! [2]