Dvacátý pátý týden: Stínová práce
Otec Richard zdůrazňuje výzvu i velký dar, který přináší práce s naším stínovým já:
Pozor na přehnané reakce
Obávám se, že čím blíže jsme Světlu, tím více svého stínu vidíme. Skutečně svatí lidé jsou tedy vždy lidé pokorní. Neustále platí, že když nás něco rozruší a máme silnou emocionální reakci neúměrnou danému okamžiku, naše stínové já bylo právě odhaleno. Dávejte si tedy pozor na jakékoli přehnané reakce nebo přehnané odmítání. Důvodem, proč může být zralý nebo svatý člověk tak klidný, tak přijímající sebe i druhé, je to, že ze skrytého stínového já už mnoho nezbylo. [1]
Jak meditoval Budha a útočil na něj Mára
Buddhistická učitelka Tara Brachová sdílí známý a poučný mýtus o Buddhovi a jeho soucitném jednání se stínovým bohem Márou:
Možná znáte obrazy Buddhy [Siddhárthy], který celou noc meditoval pod stromem Bódhi, dokud neprožil úplné osvobození. Stínový bůh Mára (který představuje univerzální energie chamtivosti, nenávisti a klamu) se snažil udělat vše, co uměl, aby ho přiměl k neúspěchu – posílal na něj prudké bouře, krásné pokušitelky, zuřící démony a obrovské armády, aby ho rozptýlil. Siddhártha jim všem čelil bdělou a soucitnou přítomností a jako ranní hvězda na obloze se stal Buddhou, plně realizovanou bytostí.
Vítězstvím nad Márou však Budhův vztah s Márou neskončil! Vídali se dál.
Pět desetiletí po svém osvícení Buddha cestoval po severní Indii a učil všechny zájemce cestě přítomnosti, soucitu a svobody…..
A jak vypráví zenový mistr Thich Nhat Hanh, Mára se někdy zjevoval i….. [Buddha] přistoupil k Márovi a pevným, ale jemným hlasem řekl: „Vidím tě, Máro….. Pojď, dáme si čaj.“ A Buddha sám by Máru pohostil jako vzácného hosta.
Ani my se nevyhýbejme svým negativním pocitům a hned sebe neodsuzujme
To je pro nás možné. Představte si, že se Mára objeví ve vašem životě jako nával strachu z neúspěchu nebo zranění z přehlížení či neúcty druhého. Co kdybyste se nyní v reakci na to zastavili a řekli: „Vidím tě, Máro.“ – Poznání. A „Pojďme si dát čaj“ – dovolení. Místo toho, abyste se vyhýbali svým pocitům, místo toho, abyste se na sebe vrhali ve vzteku nebo se obraceli proti sobě s odsuzováním sebe sama, budete na život reagovat s větší jasností a laskavostí, laskavostí a lehkostí. [2]
Richard pokračuje:
Terezie z Avily říká totéž: sebepoznání je cesta k osobní svobodě
Dar stínové země spočívá v tom, že vidíme stín a jeho hry v nás samých, což stínu odebírá velkou část jeho skryté moci. Není divu, že Terezie z Avily říkala, že sídlo pravého sebepoznání je nezbytným prvním sídlem na duchovní cestě. [3] Jakmile se jednou postavíme tváří v tvář svému skrytému či popíranému já, není už třeba se příliš znepokojovat, protože odpadá strach z odhalení. Už se nebojíme být viděni – sami sebou ani druhými. Hra skončila – a my jsme svobodní. Konečně jsme tím, kým jsme, a můžeme být tím, kým jsme, bez přetvářky a strachu. [4]
Prameny:
[1] Adapted from Richard Rohr, Falling Upward: A Spirituality for the Two Halves of Life (San Francisco, CA: Jossey-Bass, 2011), 132–133.
[2] Tara Brach, Radical Compassion: Learning to Love Yourself and Your World with the Practice of RAIN(New York: Viking Life, 2019), 18–19.
[3] Teresa of Ávila, The Interior Castle, First Mansion, chapter 2, part 8.
[4] Rohr, Falling Upward, 134.
Image credit: A path from one week to the next— CAC Staff, Untitled. Izzy Spitz, Untitled. CAC Staff, Untitled. Watercolor. Used with permission. Click here to enlarge image.
Even if my shadow is out of my sight, it still will make itself known.