Týden třicet dva: Nesmrtelný diamant
Richard Rohr se zamýšlí nad naší odpovědností probudit se a žít ze svého Pravého Já:
Duše – naše já, naše identita, náš kousek nebe
Věřím, že Bůh nám dal naši duši, naši nejhlubší identitu, naše Pravé Já, náš jedinečný plán, při našem vlastním početí. Náš jedinečný kousek nebe je do výrobku instalován Výrobcem hned na začátku! Je nám dáno rozpětí let, abychom jej objevili, vybrali si jej a žili svůj osud naplno. Pokud to neuděláme, naše Pravé Já nám již nikdy nebude nabídnuto v naší vlastní jedinečné podobě.
Objevil jsem svoji duši? Jsem její správce?
Objevení naší duše je naprosto zásadní, osudové a naléhavě důležité pro každého z nás i pro svět. Svou duši „nevyrábíme“ ani „netvoříme“, pouze ji „pěstujeme“. Jsme nešikovnými správci svých vlastních duší. Máme za úkol se probudit; velká část práce v oblasti spirituality spočívá v tom, že se naučíme, jak tomuto přirozenému růstu a probouzení nestát v cestě. Zdá se, že se musíme mnohému odnaučit, abychom se vrátili k onomu základnímu životu, který je „skrytý v Bohu“ (Kol 3,3). Ano, proměna je často spíše o odnaučování než o učení, a proto ji náboženské tradice nazývají „obrácením“ nebo „pokáním“.
Nepřekážím své duši v jejím projevu?
Pro mě to žádný básník nevyjádřil tak dokonale jako nenapodobitelný Gerard Manley Hopkins ve své Dunsem Scotem inspirované básni „Jak zimolezové chytají oheň“.
Každá smrtelná věc dělá jednu a tu samou věc:
Vydává ze sebe bytost, která v ní přebývá;
Je sama sebou, sama mluví a čaruje,
Co dělám, to jsem já: pro to jsem přišel. [1]
Bůh ode mě chce, abych pokorně a s hrdostí vrátil co mi svěřil, na čem jsem se podílel
Vše, co můžeme vrátit, a vše, co Bůh od kohokoli z nás chce, je pokorně a hrdě vrátit produkt, který nám byl dán – což jsme my sami! Mám-li věřit svatým a mystikům, je tento hotový výrobek pro Boha cennější než zdánlivě pro nás. Ať už je toto Tajemství jakékoliv, rozhodně se na něm podílíme. Pravé náboženství má vždy hluboké tušení, že se již podílíme na něčem velmi dobrém, a to navzdory naší snaze to popřít nebo se tomu vyhnout.
Uznat, že jsem součástí božského života
To nejlepší z moderní teologie vlastně prozrazuje silný obrat k účasti, „enaktivnímu chápání posvátného“ [2], na rozdíl od náboženství jako pouhého pozorování, afirmace, moralismu nebo skupinové příslušnosti. Není třeba se k něčemu připojovat, pouze něco poznávat, trpět a těšit se z toho jako účastník. Jsme již ve věčném proudu, který by křesťané nazvali božským životem Trojice.
Pravé já odhalujeme postupně a přeměňujeme v lásku a službu
To, zda nalezneme své Pravé Já, závisí z velké části na okamžicích času, které jsou každému z nás vyměřeny, a na okamžicích svobody, které každý z nás během tohoto času obdrží a vybere si je. Život je skutečně „chvilkový“, tvořený nahromaděnými okamžiky, v nichž se pomalu odhaluje hlubší „já“, pokud jsme připraveni ho vidět. Udržet si svůj vnitřní plán, který dobře vystihuje naši duši, a pokorně ho vracet světu a Bohu láskou a službou, je skutečně nejvyšší starostí.
Prameny:
[1] Gerard Manley Hopkins, “As Kingfishers Catch Fire,” in Gerard Manley Hopkins: The Major Works, ed. Catherine Phillips (New York: Oxford University Press, 1986, 2002), 129.
[2] Jorge N. Ferrer and Jacob H. Sherman, eds., introduction to The Participatory Turn: Spirituality, Mysticism, Religious Studies (Albany, NY: SUNY Press, 2008), 34.
Adapted from Richard Rohr, Falling Upward: A Spirituality for the Two Halves of Life (San Francisco, CA: Jossey-Bass, 2011), ix–xi.
Image credit: A path from one week to the next—Izzy Spitz, Field Study 1 (detail), oil pastel on canvas. Taylor Wilson, Field of the Saints (detail), print. Taylor Wilson, Isha (detail), watercolor and cyanotype. Used with permission. Click here to enlarge image.
Artist Statement (Taylor Wilson): This collection is an exploration of the iconic visuals we are culturally familiar with.… Playing and replaying with what the ancients already knew and then taking the responsibility of sacred knowledge forward through modern expression with the Spirit.