Čtyřicátý týden: Třicátý týden: celistvost a uzdravení
Učitelka CAC Barbara Holmesová se s námi podělí o to, jak začíná společné uzdravení poté, co vytvoříme prostor pro společné truchlení:
Existují normální každodenní zázraky
Jsem zahradnice, milovnice temné půdy a zakořeněných tajemství. Skutečnost, že z navlhčených semen nakonec vyraší květiny, bylinky a zelenina, je vždycky zázrak. Je také radostným překvapením, když lidé, kterým bylo extrémně ublíženo, nacházejí klid a uzdravení, i když trauma pokračuje.
A jsou stále nadosah
Moje anekdotická pozorování vlastní komunity mě přesvědčila, že kořeny uzdravení jsou hluboce zasety stejným Duchem, který se vznášel nad stvořením během proměny světa „nechť se stane“. Šamani a kořenáři, tetičky a lidoví léčitelé, kteří už dávno odešli, nás učili, že vše, co potřebujeme k uzdravení, máme na dosah. Dokonce i slané slzy dokázaly vyléčit syrové rány, pokud jsme dokázali vydržet bolest.
Uzdravení komunity začíná zármutkem
Jak vypadá uzdravení komunit, které jsou zahlceny přetrvávajícím traumatem? Jak mohou komunity přežít? Ti z nás, kteří vyrostli v atakovaných komunitách, vám řeknou, že existuje mnoho mechanismů, jak se s tím vyrovnat. Jedním z prvních kroků k uzdravení a přežití je velký doušek reality. Než se můžeme uzdravit, musíme si přiznat, že jsme byli zlomeni. Nemůžeme se uzdravit, dokud nepřiznáme smutek události, které nás zranily, neuvolníme duchovní toxiny, které v nás zanechaly, a neotevřeme se něčemu novému. Společné truchlení nabízí něco, co nemůžeme získat, když truchlíme sami. [1]
Autorka Marcie Alvis Walkerová je svědkem toho, jak vytvoření prostoru pro truchlení může dát vzniknout autentické vděčnosti a chvále:
Možná je třeba začít nářkem jako Job
Kdysi začínaly bohoslužby ztrátou a nářkem. Dnes většina kostelů začíná chválou a uctíváním. Netvrdím, že jedno je lepší než druhé, ale kdybych si mohl vybrat, myslím, že biblická postava jako Job, který byl opuštěný, bez domova, na mizině a pokrytý boláky, špínou a odsouzením, by raději navštívil bohoslužbu ze staré školy mého mládí, zatímco dnešní věřící, koupající se ve světle svíček a adorace, by mnohem raději dali přednost bohoslužbě, která začíná a končí na povznášející houpačce chvály a vděčnosti.
Ten by si možná vybral i Ježíš
Kdybych si mohla vybrat, … myslím, že ukřižovaný Ježíš popravovaný na kříži by si vybral nářek, protože před vzkříšením a hostinou na břehu byla tma a hrob.
Navzájem si připomenout co nám nylo vzato a je stále bráno
Církev mého mládí také hodovala. Také jsme zpívali ty chvály. Také jsme byli vděční. Ale tato chvála a tato vděčnost byla zatížena těžkou historií zatíženou velkou bolestí a velkou nespravedlností. Než jsme mohli nabídnout písně chvály a vděčnosti, nebo hostinu, nebo společenství, museli jsme si navzájem připomenout všechny důvody, proč jsme byli tak velmi, velmi vděční. A museli jsme si dopřát čas na pláč nad vším, co nám bylo vzato a stále je bráno. [2]
Prameny:
[1] Adapted from Barbara Holmes and Donny Bryant, “Healing,” The Cosmic We, season 4, episode 5 (Albuquerque, NM: Center for Action and Contemplation, 2023), podcast, MP3 audio.
[2] Marcie Alvis Walker, Everybody Come Alive: A Memoir in Essays (New York: Convergent, 2023), 245–246.
Image credit: A path from one week to the next—Alma Thomas, The Eclipse (detail), 1970, acrylic on canvas, Smithsonian. Alma Thomas, Snow Reflections on Pond (detail), 1973, acrylic on canvas, Smithsonian. Alma Thomas, Snoopy—Early Sun Display on Earth (detail), 1970, acrylic on canvas, Smithsonian. Click here to enlarge image.
Many pieces form a collective, which makes a whole. We heal together.