Osmý týden: Život jako duchovní cesta
Otec Richard označuje hrdinskou cestu jako druh „pádu vzhůru“ k novému způsobu bytí:
Tajemství přechodu
Perspektiva „dolů a nahoru“ nezapadá do naší západní filozofie pokroku, ani do naší touhy po vzestupu, ani do našich náboženských představ o dokonalosti či svatosti. „Doufejme, že to není pravda, alespoň pro mě,“ říkáme si všichni. Přesto trvalá tradice, někdy nazývaná tradicí moudrosti, říká, že je a vždy bude pravdivá. Svatý Augustin ji nazval tajemstvím přechodu (nebo „paschálním tajemstvím“, od hebrejského slova pro Pesach, Pesach).
Dovolíš si spadnout?Chceš svoji proměnu?
Dnes bychom mohli použít různé metafory: obrácení motoru, změna herního plánu, vypadnutí ze samotného vozu, který jsme postavili. Takový převrat by si nikdo vědomě nevybral. Musíme do něj nějak „spadnout“. Ti, kdo příliš pečlivě konstruují své vlastní systémy nadřazenosti, to obvykle vůbec nedovolí. Je to pro nás mnohem víc hotové než cokoli, co děláme sami, a někdy jsou nenáboženští lidé k této změně strategie otevřenější než věřící, kteří mají svůj soukromý projekt spásy propracovaný. Takto si vykládám Ježíšova záhadná slova: „Děti tohoto světa jsou na svých cestách moudřejší než děti světla“ (Lk 16,8). Setkal jsem se s příliš mnoha rigidními a rozhněvanými křesťany a duchovními, než abych tuto smutnou pravdu popřel, ale zdá se, že platí ve všech náboženstvích, dokud a pokud nevedou osoby na skutečnou cestu duchovní proměny.
Duchovně rosteme mnohem více tím, že to děláme špatně, než tím, že to děláme správně
Pád dolů a pohyb vzhůru je nejprotichůdnějším poselstvím většiny světových náboženství, včetně křesťanství. Duchovně rosteme mnohem více tím, že to děláme špatně, než tím, že to děláme správně. Právě to by mohlo být ústředním poselstvím toho, jak dochází k duchovnímu růstu, ale nic v nás tomu nechce věřit. Vlastně si myslím, že je to jediný použitelný význam jakéhokoli zbývajícího pojmu „prvotní hřích“. Zdá se, že od počátku byla v masti moucha, ale klíčem je spíše rozpoznat a vypořádat se s mouchou než vyhodit celou mast!
Cesta růstu směrem dolů
Tím, že mnozí popírali svou bolest a vyhýbali se nutnému pádu, bránili sami sobě ve vlastních duchovních cestách a hloubkách – a proto byli uchráněni od svých vlastních duchovních výšin. Protože nikdo z nás netouží po cestě k růstu směrem dolů, nehledá ji a ani ji netuší, musí se nám dostat poselství s autoritou „božského zjevení“. Ježíš z toho tedy dělá ústřední axiom: „Poslední“ mají skutečně náskok při směřování k „prvním“, a ti, kdo tráví příliš mnoho času snahou být „první“, se tam nikdy nedostanou (Mt 19,30). Ježíš to jasně říká na několika místech a v mnoha podobenstvích, ačkoli ti z nás, kteří jsou stále na cestě za prvním, to prostě nemohou slyšet. Považují to za pouhé náboženské chmýří, jak o tom dost jasně vypovídá velká část západních dějin. Náš odpor vůči tomuto poselství je tak velký, že by se dal nazvat naprostým popíráním, a to i mezi upřímnými křesťany.
Přečtěte si tuto meditaci na cac.org.
Prameny:
Adapted from Richard Rohr, introduction to Falling Upward: A Spirituality for the Two Halves of Life, rev. ed. (San Francisco, CA: Jossey-Bass, 2024), xix–xx, xxi.
Image credit: Jeremy Bishop, Untitled (detail), Australia, 2016, photograph, public domain. Click here to enlarge image.
The desert and the new sprout of spring green are part of the journey.