Čtyřicátý týden: Františkánské svědectví a praxe-Neděle, 28. září 2025
Otec Richard Rohr popisuje, jak se učení Františka z Assisi stalo základem františkánské spirituality.
Smysl života? Žít evangelium
Svatý František z Assisi (1182–1226) založil svou komunitu s jasným záměrem: „Pravidlem a životem menších bratří je prostě žít podle evangelia.“ [1] První pravidlo (průvodce způsobem života komunity), které začal psát kolem roku 1209, bylo jen o málo víc než sbírkou pasáží z Nového zákona. Když František pravidlo poslal do Říma, papež se na něj podíval a řekl: „Toto není pravidlo. Je to jen evangelium.“ Je téměř slyšet, jak František odpovídá: „Ano, o to právě jde! Nepotřebujeme žádné jiné pravidlo kromě evangelia!“ Být františkánem neznamená nic jiného než neustále hledat „podstatu evangelia“, jak to František nazýval. [2] František věřil, že smyslem a cílem našeho života je žít podstatu nebo jádro evangelia. Upřímně řečeno, jádro je tak jednoduché; těžké je ho žít. [3]
Chudobě patří království nebeské
Když František četl Blahoslavenství, Ježíšovu inaugurační řeč, viděl, že výzva k chudobě stojí hned na začátku: „Blaze chudým v duchu!“ (Matouš 5:3). Od té chvíle František při čtení evangelia považoval chudobu za „základ všech ostatních ctností a jejich strážce“. [4] Zatímco ostatní ctnosti dostávají království pouze jako slib, chudoba je obdařena nebem již nyní – „Jeho je království nebeské“ (Matouš 5:3). Přítomný čas!
Jednoduchý životní styl s Duchem svatým
V důsledku toho františkánská spiritualita nikdy nebyla abstrakcí. Je založena na konkrétních pokynech Ježíše jeho učedníkům, nikoli na ideologii nebo denominálních jistotách. Františkův život podle evangelia byl právě tím: jednoduchým životním stylem. Bylo to vtělení Ježíše Krista pokračující v prostoru a čase. Byla to přítomnost Ducha přijímaná jako skutečnost. Bylo to být Ježíšem více než jen uctívat Ježíše. V nejlepším případě není františkánský život slovy ani etikou. Je to tělo – nahé, zranitelné tělo – neschopné popřít své omezení, neschopné zakrýt své rány. František tuto vnitřní nahotu nazýval „chudobou“.
Náš způsob života – být spásou
Tato čistá vize života přilákala tisíce lidí k nové svobodě v církvi a ve službě. Náboženské komunity se stále více zaplétaly do stipendií a bohatých pozemkových majetků. Členové žili individuálně jednoduchý život, ale jako skupina byli zajištění a dokonce žili i v pohodlí. Žebravé řády, jako byli františkáni, byly vytvořeny, aby rozbily toto nebezpečné spojení mezi službou a penězi. František nechtěl, aby jeho bratři kázali spásu (i když to také dělali), ale chtěl, aby sami byli spásou. Chtěl, aby byli vzorem a odrazem života Ježíše ve světě, se vší zranitelností, kterou to s sebou neslo. Proto mnoho lidí často připisuje Františkovi rčení „káži evangelium vždy, a když je to nezbytně nutné, použiji slova“, aby popsali jeho touhu žít evangelium v každém okamžiku. [5]
Translated with DeepL.com (free version)
Prameny:
[1] Francis of Assisi, “The Later Rule” (1223), chap. 1, in Francis of Assisi: Early Documents, vol. 1 (New City Press, 1999), 100.
[2] Thomas of Celano, “The Remembrance of the Desire of a Soul,” chap. 158, in Francis of Assisi: Early Documents, vol. 2 (New City Press, 2000), 380.
[3] Adapted from Richard Rohr, Franciscan Mysticism: I AM That Which I Am Seeking (Center for Action and Contemplation, 2012). Available as MP3 audio download.
[4] From prologue of “Sacred Exchange Between St. Francis and Lady Poverty,” in Francis of Assisi: Early Documents, vol. 1 (New City Press, 1999), 529.
[5] Adapted from Richard Rohr with John Feister, Hope Against Darkness: The Transforming Vision of Saint Francis in an Age of Anxiety (St. Anthony Messenger Press, 2001), 111–112.
Image credit and inspiration: Tom Swinnon, untitled (detail), 2019, photo, Unsplash. Click here to enlarge image. A weathered table, humble in its presence, bears witness to Francis’s kinship with the poor, his simplicity of life, and the quiet prophecy of poverty lived as solidarity.