Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Bůh není vázán lidskou domněnkou, že jsme středem všeho, a stvoření vlastně nevyžadovalo ani nepotřebovalo, aby mu Ježíš (nebo my) propůjčoval další posvátnost. Od prvního okamžiku velkého třesku příroda zjevovala slávu a dobrotu Boží přítomnosti. Ježíš přišel, aby žil uprostřed ní a těšil se ze života ve všech jeho přirozených variacích, a byl tak naším vzorem a příkladem. Dalo by se říci, že Ježíš je dar, který ctí dar.
Potawatomská botanička: Vděčnost a vzájemnost jsou měnou ekonomiky darů a mají tu pozoruhodnou vlastnost, že se s každou výměnou násobí, jejich energie se koncentruje, jak přechází z ruky do ruky, jsou skutečně obnovitelným zdrojem. Dokážeme si představit lidskou ekonomiku s měnou, která napodobuje tok z Matky Země? Měnu darů?
Brian McLaren: Pro mě jerespektování prostoru součástí přátelství. Máme výraz pro lidi, kteří nerespektují hranice: Říkáme jim narcisté. Vždycky překážejí a překračují hranice, aby nás využili. My lidé máme sklon k narcistickému vztahu k našim bližním, ale existuje možnost velkorysého přátelství, které vytváří určitý druh úcty, respektu a radosti.
A co život? Jaký jsem život? Jak živý a živoucí jsem já? Jak moc jsem zamilovaný do života? Může mě někdo nebo nějaká událost oddělit od mé lásky k životu? Mystik Pavel se ptá (a pak odpovídá): „Kdo nás odloučí od Boží lásky? Ani smrt, ani život, ani výška, ani hloubka, ani přítomnost, ani budoucnost“ (Římanům 8,35.38). Je moje zvědavost živá? Moje vděčnost? Moje mysl? Moje představivost? Můj smích a smysl pro humor? Moje kreativita? Moje schopnost štědrosti a soucitu? Moje schopnost neustále vytvářet a obnovovat život?…
Dovedu si představit, že Velikonoce otevírají padesátidenní období, během něhož neustále oslavujeme novost, svobodu, změnu a růst. Tak jako bychom si každý rok znovu vyprávěli příběh o zmrtvýchvstalém Kristu, který se zjevil v cizinci na Emauzské cestě, tak by pro nás součást každého velikonočního období znamenala setkávat se a zvát ke svým stolům cizince, cizince, uprchlíky, lidi jiného náboženství nebo vůbec bez vyznání, přijímat je jako Krista a očekávat, že se s Kristem setkáme i v nich.
Velikonoce nás chytají pod krkem a křičí: „Žij!“. Zářivý Ježíš, který opouští hrob, zpochybňuje naši samolibost vůči silám smrti, ať už jde o beznaděj, strach, sklíčenost nebo nedostatek vůle. Nedovolte smrti, aby měla ve vašem příběhu poslední slovo, vyzývá Ježíš.
Sestry a bratři, zvláště ti z vás, kteří prožíváte bolest a smutek, vaše tiché volání bylo vyslyšeno a vaše slzy byly spočítány; ani jedna z nich se neztratila!… Ježíšovo vzkříšení je skutečně základem naší naděje. Ve světle této události totiž naděje už není iluze….. Tato naděje není únikem, ale výzvou; neklame nás, ale posiluje. -Papež František (1936-2025), „Urbi Et Orbi“, Velikonoce, 2025
To je vaše i moje poslání: Naslouchat hluboce srdcím těch, kteří strádají, naslouchat jejich nadějím, snům, vášním, obavám, milovat je a mluvit pravdu.
Skutečnost se převaluje v cyklech smrti a vzkříšení, smrti a vzkříšení, smrti a vzkříšení. V Ježíšově vzkříšení jsme ujištěni, že to je vzor pro všechno – že i my a každý, kdo trpí, bude vzkříšen. To je to, co Bůh dělá pro trpící skutečnost. Co my ukřižujeme, co skutečnost ukřižuje, to Bůh proměňuje.
Dnes je svátek naděje, směřování, účelu, smyslu a společenství. Jsme v tom všichni společně. Cynismus a negativismus, do nichž se naše země a mnohé další země propadly, ukazují jasný příklad toho, co se stane, když lidé nemají naději. Pokud je vše beznadějné, ztrácíme naději i my jednotlivě. Velikonoce jsou ohlášením společné naděje. Když ve velikonočním chvalozpěvu zpíváme, že Kristus zničil smrt, znamená to smrt nás všech.