Mgr. Hana Brigita Reichsfeld – příběh s nevyléčitelnou nemocí
Služba nemocným v termálním stadiu
Následující povídání jsem zapsala na konci roku 2018, kdy paní Anna Ještě žila. Krátce potom paní Anna pokojně odešla obklopena manželem a svými dětmi.
Paní Annu jsem přišla poprvé navštívit v říjnu 2018 a to na žádost vrchní sestry Domácí hospicové péče Charity Uherské Hradiště. Byla jsem připravena pozorně naslouchat, zkusit vidět nemocnou celou, s tělem i duší. Uviděla jsem na lůžku drobnou krásnou ženu, která mě vyzvala, abych se posadila na její postel a uvolnila mi hned kus místa. Věděla jsem od zdravotní sestry, že nemoc paní Anny je v terminálním stadiu, že jí tato skutečnost byla sdělena a že ona sama je ve fázi přijetí nevyléčitelné nemoci. S nabídkou vrchní sestry, zda by si chtěla se mnou popovídat, souhlasila, ovšem s obavou.
1.návštěva
Vstupuji do pokoje nemocné, vnímám, že je nejistá, v tenzi. Pozdravíme se a ona mi hned uvolní kus postele a nabídne čaj – o uvaření prosí svého manžela. Představuji se a seznamuji ji krátce s mojí službou duchovního asistenta na Charitě. Ptám se jí, jak se jí leží, zda nepotřebuje srovnat polštář pod zády nebo více přikrýt. Odpovídá, že ne. Ptám se dál, jak ji mám oslovovat. Mlčí. Dovoluji se, zda ji mohu oslovovat křestním jménem a vykat. Dostanu kladnou odpověď. Můj další dotaz směřuje k představě paní Anny o tom, jak si přeje, abychom strávily společný čas. Říkám jí, že s ní mohu zůstat hodinu. Odpověď zní: „Nevím.“ Nabízím jí četbu krátkých příběhů, povídání, naslouchání, modlitbu, mlčení… “Můžeme povídat“, zní odpověď. Paní Anna však mlčí, tak se znovu ujímám slova já. Svoji práci jsem už představila, tak vyprávím o tom, kde bydlím, o své rodině a o životě. Annu zaujalo, že jsem také Anna (křtěná) a že některé věci v životě máme nápadně podobné. Ptám se jí, co má ráda, co ji těší. Rozpovídá se o své lásce k přírodě, horám, turistice. Povídání ji unaví, omlouvá se, že když chvíli zaspí, ať jí prominu. Ujišťuji ji, že je to v pořádku, že se vůbec nic neděje. Sahá po pohárku s vodou, nabízím jí pomoc, děkuje, zvládá to sama. Je nervózní, s omluvou mi sděluje, že možná bude blinkat do misky… Znovu ji ujišťuji, že je vše v pořádku. Říkám jí: „Paní Anno, jsem tu pro Vás a vše, co se teď děje kolem Vaší nemoci, je v pořádku…“ „Tak přečtěte něco z té knihy“, vyslovuje přání. Otvírám knížku krátkých příběhů s názvem „Potěcha pro duši“ a čtu. Paní Anna zavírá oči a vidím na ní, že nervozita odchází a že se pozvolna zklidňuje. „Pěkné to bylo,“ děkuje po ukončení. Sleduje hodiny a říká: „Už to bude hodina, uteklo to…“ Ptám se jí, jestli chce, abych znovu přišla. Říká, že ano.
2.návštěva
Paní Anna má kapačku. Povzdechne si, že je k ní připoutaná. Sledujeme kapky a přitom se ptám, jestli si je může sama regulovat a obsluhovat přístroj. Odpovídá, že to umí a zvládá sama. Začínáme si jen tak povídat, jak proběhl uplynulý týden. Ptám se, jak se cítí. Odpovídá, že ji nic nebolí, ale že má do budoucna obavu, jak bude všechno pokračovat, co bude a co když přijdou bolesti. Odpovídám jí, že jí sestřičky budou pečlivě dávkovat léky tak, aby netrpěla bolestmi. To přijímá s úlevou. Čtu jí příběh z knihy, moc se jí líbí a přeje si hned ještě jeden. Potom mlčíme, když náhle paní Anna začne povídat o sobě, o tom, jak nepřijala novou partnerku svého syna a stýkala se pouze s první manželkou syna, se kterou mají děti, jejich vnoučata. Paní Anna sama sebe obviňuje z tvrdého přístupu a neodpuštění. Trápí ji to, ráda by dala věci do pořádku. Ptám se, jestli si o tom můžeme říci více. Souhlasí. Povídáme si o synovi, bývalé manželce a jejich dětech, o rozpadu manželství, nových partnerkách syna, o současné partnerce.
Paní Anně povídání očividně ulevuje.
Dozvídám se, že ji nyní v době jejího upoutání na lůžko navštěvuje často dcera s rodinou a vnoučaty a někdy také syn s partnerkou, jeho bývalá manželka s vnoučaty. Problém tedy není v tom, že by měli mezi sebou bariéru a nekomunikovali spolu. Přesto paní Anna cítí vinu a neví si s tím rady. Nabízím jí duchovní rozhovor s františkánským knězem P. Antonínem, který je nemocničním kaplanem v uherskohradišťské nemocnici. Paní Anna reaguje vzpomínkou, že když ještě měla sílu, chodila v neděli do kostela také k františkánům. Rozcházíme se s tím, že ji budu pravidelně navštěvovat a domluvím rozhovor s knězem. Před odchodem mě paní Anna vezme za ruku a já se dovoluji udělat jí křížek na čelo. Ráda souhlasí. Ještě si stačím všimnout, že se jí lesknou oči, které záhy zavírá a na tváři má jemný úsměv. Uvědomuji si, že mně během povídání řekla, že její děti ani manžel do kostela nechodí a tak mi bleskne hlavou, že křížek na čelo jí možná léta nikdo nedal.
3.návštěva
Měla být s františkánským knězem P. Antonínem, ale ten odcestoval a nemohl přijít. Paní Anna se první ptá na kněze, omlouvám ho. Dávám jí ale vyčerpávající informace, co všechno jí může nabídnout, pokud bude chtít. Paní Anna se bojí svátosti pomazání nemocných, o kterém si myslí, že je to poslední pomazání a domnívá se, že následně pak zemře. Vysvětluji jí, že to tak není, že jsem sama ve svém životě několikrát přijala svátost pomazání nemocných např. jako posilu a útěchu před vážnou operací. Za nabídku je ráda, vše si rozmyslí a dá mně vědět. Povídáme si a přicházíme k tomu, že by potřebovala ostříhat. Nabízím jí kamarádku – dobrovolnici z Farního střediska Charity, že s ní mohu stříhání domluvit. Paní Anna je mile překvapená a bez váhání souhlasí. Potom si jako obvykle čteme a na konci návštěvy se krátce modlím za ni a celou její rodinu.
4.návštěva
Věděla jsem z předchozí telefonické domluvy, že si paní Anna přeje přijmout vše, co jí P. Antonín jako kněz nabízí. Přicházíme tedy společně, já zůstávám s manželem paní Anny v kuchyni a P. Antonín v pokoji s nemocnou. Povídají si půl hodiny sami a na konci rozhovoru přijímá paní Anna svátost smíření. Potom přicházím za nimi a následují další dvě svátosti, které církev může paní Anně nabídnout – svátost biřmování (paní Anna již byla pokřtěná) a svátost pomazání nemocných. Stávám se Anninou biřmovací kmotrou, její biřmovací jméno je Marie. Zvu do našeho společenství také manžela paní Anny, který se do této doby spíše stranil, s rozpaky pozvání přijímá. Ráno jsme se ještě všichni neznali a teď tu máme malou slavnost na lůžku a povídáme si všichni navzájem jako staří přátelé. Paní Anna se usmívá, bere mě za ruku, děkuje za kněze, že jsem ho přivedla a pak mě pohladí po tváři. Říká, že musí nyní vstřebat všechno to silné, co dnes dopoledne zažila.
5.návštěva
Přišlo na stříhání. Kamarádka Radka je výborná kadeřnice a empatická žena. Zjišťujeme, jestli stříhání proběhne na lůžku v pokoji nebo v kuchyni na židli. Paní Anna rozhoduje, že zvládne přesun do kuchyně i sezení. Během stříhání si ženy povídají, a protože je Radka z Uherského Hradiště, přicházejí na to, že mají společné známé. Radka trochu zápasí s „kohoutem“ na čele, ovšem ze symetrické lebky a růstu vlasů, kterým vysloveně sluší krátký sportovní střih, je nadšená. Paní Anna zvládla stříhání skvěle, hodně ji to ovšem unavilo, tak po přesunu na lůžko usíná. Modlím se za ni a pak tiše odcházím…
To je do dnešního dne vše, co jsem s paní Annou prošla. Od vrchní sestry a sester, které za ní denně jezdí, jsem dostala poděkování a ujištění, že paní Anně moje návštěvy svědčí, že kvete, stále děkuje a těší se na každé naše další setkání.
Paní Annu již netrápí neodpuštění, svému synu odpustila a vše odevzdala Bohu ve svátosti smíření. Těší mě, že paní Anna mi ukazuje, že duchovní složka paliativní péče je potřebná a žádoucí – aby péče tělesná, sociální, psychologická a duchovní šly ruku v ruce a takto byla nemocnému dána péče komplexní, péče o „celého člověka.“
Mgr. Hana Brigita Reichsfeld
Charita Uherské Hradiště, dne 15. 11. 2018